Nic není jak bývávalo

16. 11. 2010 / Zdeněk Procházka

se zpívalo v jedné písničce. A platí to průběžně. Dokonce by se dala zpívat i verze "nic není jak se slibovalo".

Můžeme si tak připomenout některé věty Václava Havla z "dávných" let:

Před zvolením za presidenta -- televizní projev, 16. prosinec 1989:

Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, ze jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků... Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím.

Promyšlený koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální otřesy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se možná někteří z vás obávají, připravovaly desítky dobrých lidí, mezi nimiž bylo mnoho komunistů, mnoho bývalých komunistů i nestraníků.

Novoroční projev -- 1. leden 1990:

Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: O republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí.

Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidi, žen, nemocných. těžce pracujících, příslušníků národních menšin a vůbec všech občanů. kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují.

Národní shromáždění -- 29. červen 1990:

Podle mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství a kultury... Také náš mnohokrát deklarovaný úmysl provést reformu tak, aby nevedla k velkým otřesům, velké inflaci, nebo dokonce ke ztrátě základních sociálních jistot, musí naši ekonomové přijmout prostě jako úkol, který jim byl zadán. Zde neplatí žádné NEJDE TO.

Máme značnou nezaměstnanost. Ale prý za to může světová finanční krize. A kdo může za ni a za to, že dopadá i na nás? Vždyť ministr Kalousek řekl v říjnu 2008: Opakuji: krize nám nehrozí. Je ale realitou, že ekonomický růst bude pomalejší. Přes všechny možné problémy se ale přesto v Česku dál bude jednat o bohatnutí, o růst." Dnes jsem u metra viděl člověka s cedulkou na krku, kterou jsem vídal v kině v dobách komunistické propagandy: Přijmu jakoukoliv práci. Jen tam ještě chybělo: Mám hlad (ale asi měl).

Kapitalismus? Byl skutečně obnoven. A komunistický "národní majetek" se přesunul ne rovnoměrně všem, ale především "připraveným". Takže dnes máme vrstvu připravených milionářů, kteří evidentně mají z toho majetku "všech" ten svůj podíl větší. Začalo se malou privatizací, kterou měla vzniknout široká vrstva drobných "podnikatelů"? To slovo podnikatel nemám rád, dostalo vinou jistých šikulů poněkud pejorativní nádech. A v románech z dob c. a k. monarchie i z první republiky se příliš nevyskytovalo, zato tam byli jmenováni poctiví řemeslníci, truhláři, stavitelé, instalatéři, knihkupci, majitelé koloniálních obchodů a konec konců i továrníci. Ale zpět -- ta vrstva je na úbytě a z větší části pracuje pro ty větší štiky ve "Švarc systému".

Ale došlo ještě k jedné věci. Ty větší štiky jen v malém počtu udržely ve svých rukou větší firmy, získané ve velké privatizaci. Hodně firem i se zavedenými značkami zaniklo (vytunelováním, pohlcením konkurencí nebo zánikem celní ochrany při otevření se světu a asijské konkurenci především). A další velká část našeho průmyslu je dnes v zahraničních rukách.

Prý to nevadí, daně prý platí u nás. Ale nejsou naše firmy v jejich rukou jen kabátem a jejich firmy v mateřských zemích tou bližší košilí? Když slyšíme o redefinování automobilové výroby ve Škodovce, tak se to pořekadlo o košili a kabátu dere na mysl.

Postavení dětí a starých lidí si také vyžaduje zamyšlení. Pokud stát škrtá v oblasti sociálních příspěvků na děti (jen první dítě bude plnohodnotné, ty další mohou už nosit to obnošené) nebo na péči o zdravotně hendikepované, měl by se exprezident Havel ozvat, že nám sliboval něco jiného.

Když řekl, že lepší nemocnice nesmí být výsadou mocných, zní to smutně v době, kdy se hovoří o rozškatulkování zdravotní péče na základní a vylepšenou pro ty, kdo na to mají. Pokud jsme ubezpečování, že se těm nemajetným stejná péče dostane též, ať to někdo obhájí v situaci, kdy slyším v rozhovoru skupiny dnešních bohatších, že "si to určitě rádi zaplatí".

Takže pokud si v nemocnici 20 bohatších zaplatí lepší (čti rychleji poskytnutou) péči, pak ten jeden, co na to nemá, může během čekání, až se dostane do pořadí, umřít.

Ano, za komunistického režimu byly platy zglajchšaltované (ale ani stranický předseda na závodě neměl řádově víc než nestraníci). Jen věrchuška mohla nakupovat v diplomatických prodejnách, třeba v Opletalově ulici. Dnes jsme zglajchšaltování zrušili. Ale nějaká divná ruka trhu rozhodla o tom, jak a komu se ty platové nůžky rozevřely. V současnosti vidíme boj lékařů o vyšší platy. Pokud má mladý lékař plat na úrovni mladé středoškolačky, pracující v bance svých 8 hodin, zatím co on ten stejný plat dohání přesčasy a pohotovostmi, je to odpovídající? U mladé dívky v bance nehrozí, že se únavou splete a dá nám o pět set korun méně. U vyčerpaného doktora po noci na pohotovosti, kdy třikrát za noc běží k přivezenému případu, se ráno říznutí vedle můžeme dočkat. Je to správně?

Je pravda, že dnešní hypermarkety jsou plné nakupujících. Ale platí to jen pro tu důchodcovskou oblast Kauflandů a Albertů, a to ještě tam ti důchodci sledují cedulky "akce" se sníženými cenami. Dnes jsem prošel dvěma nákupními centry. Zrak přechází z plných výloh západních firem s obleky, kosmetikou, šperky, hodinkami atd. a současně se dere na mysl otázka: Kdo tu nakupuje, vždyť v 90 % těch obchodů není žádný kupující?

Když se podíváme do novinového stánku, tak deníky jsou v menšině a (s výjimkou tisku levicového) i v zahraničním vlastnictví. Stojany jsou plné barevných magazínů zčásti popisující povrchní život muzikálových hvězd a zčásti propagujících všemožné kosmetické přípravky, které prý umožní čtenářkám, aby vypadaly stejně jako ty mladé, vesele flámující hvězdy. Za komunistického režimu jsme si kupovali (když tedy zrovna vycházely) Literární nebo Divadelní noviny a hltali pravdu a informace z ciziny mezi řádky. Dnes se běžný občan z tiskovin na takovýchto stáncích nedozví o filosofických a ekonomických sporech v USA a dalších zemích. Nedozví se o hlasech volajících na poušti a varujících, že řízení ekonomiky mají v rukou banksteři a že je velmi velmi sporné, jestli se světové hospodářství z finanční a ekonomické krize vyhrabe. Tyto informace jsou jen na webu a dostat se k nim či přemýšlet o nich mohou jen ti zvídaví a neodbytní.

A naši politici? I to je kapitola sama pro sebe. Máme nesčíslně náznaků, že si ze svého politického působení udělali sinekuru a že minimálně část finančních deficitů je vyvolána tím, co se jim vešlo do kapes. Ale usvědčeny jsou jen malé rybičky a ty se ještě často na odvolání pomocí politiky zašmodrchaných paragrafů trestu vyhnou. Pokud vše stojí jen na tvrzení proti tvrzení, pak se politici řídí radou do manželství právě zemřelého doktora Plzáka -- zapírat a zapírat. Noviny se problémem týden, dva zabývají. Pak vše překryjí nové aféry a po chvíli klidu se takový sprostý podezřelý objeví v nové vrcholové funkci na jiném ministerstvu nebo v jiné správní radě. A pokud je náznak, že některý politik to myslí upřímně (a to je tento výrok už silně zprofanován), pak se kmotři postarají o jeho pacifikaci.

Takže co nám těch 21 let od "sametové" revoluce dobrého přineslo? Myslím, že pouze svobodu slova (ty si občánku povídej, co chceš, my tě už za to zavírat nebudeme, ale taky je nám to, co říkáš, jedno) a svobodu cestování (když na to máme). Smutnou pravdu vyjadřuje vtip o muži, kterému o jeho budoucnosti říká kartářka:

Vidím vilu, bazén, krásné auto a vy na to čumíte dírou v plotě.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 16.11. 2010