PEČLIVĚ FILTROVANÉ ÚTRŽKY VZPOMÍNEK

Listopad 1989 a to, co nechtěl opravdu nikdo

15. 11. 2009 / Štěpán Kotrba

Nicméně... 11. října 1986 se Reagan a Gorbačov setkali v Reykjavíku na společném druhém summitu a o rok později pokračovalo ve Washingtonu jednání o "nulové variantě". 30. října 1988 přijel Ševarnadze znovu do Washingtonu, aby předjednal smlouvu o likvidaci raket středního doletu. V listopadu proběhl úspěšný bezpilotní let raketoplánu Buran, který dokázal, že SSSR disponuje novou kategorií zbraní - kosmickým bombardérem s globálním dosahem a neuvěřitelnou nosností. V tu chvíli Pentagon pochopil, že TDI (Hvězdné války) jsou nesmyslnou hračkou a už se nedivil, jak to, že Gorbačovovi přestaly vadit. 7. prosince 1987 přiletěl Gorbačov do Washingtonu a dohodl se bez dalších obstrukcí na podpisu Smlouvy o úplné likvidaci raket středního doletu. Moskva 1988 znamenala už i pro Reagana konec "říše zla". Obě strany věděly, že lidé v evropské části socialistického bloku jsou dostatečně "nakaženi" "škodlivými" idejemi perestrojky, zbrojení je vyčerpávající a stále méně plní vojenské cíle. V červnu 1987 přišel Gorby s programem Perestrojka a domníval se, že pro úspěch ekonomické reformy je nutný i další program - Glasnosť . Už během návštěvy Michaila Sergejeviče Gorbačova v Praze v dubnu roku 1987 se několik desítek lidí z disentu i vládních a stranických struktur dozvědělo přímo od Gorbačova, že Sovětský svaz si - na rozdíl od Kapka, Bilaka a Husáka - OPRAVDU PŘEJE perestrojku. I v Praze. Otevřenost novým výzvám. Generační obměnu. Realizovat to ovšem musí Češi sami, protože to bude jejich svět, který si přitom vybudují. A SSSR tentokrát nezasáhne. Ale čert mu věř.

Mladí to i přes riziko uvítali, protože přišla jejich chvíle, která jejich otce přeskočila. Mladá generace se nezabývala idejemi komunismu, ale svou vlastní sociální situací. Glasnosť byla pro ně, zejména v kosmopolitní a měšťácké Praze, samozřejmostí. Perestrojka byla šancí. Nešlo přitom na samém začátku o převrat kapitalistický. Ne, šlo o demokratizaci socialismu, o jeho přežití. Šlo o odformalizování, odbyrokratizování, o větší odpovědnost všech za výsledky práce. O odstranění neschopných, přestárlých a dogmatických. Většina z 15 milionů občanů československého státu si v roce 1989 nepřála destrukci socialistického systému. Proto dostali na počátku roku 1989 představitelé SSM zelenou při jakýchkoliv aktivitách, vedoucích k uvolnění neudržitelného rozporu mezi stranou a občany. I za cenu svržení starého vedení partaje. Část KGB i v Praze byla věrná Gorbačovovi a Eduardu Ševarnadzemu, část konzervativnímu křídlu a pozdějšímu pučistovi Vladimiru Krjučkovovi. A tak musela vzniknout Gorbačovem přímo řízená agentura v agentuře. Stejná situace byla jak v MI6, tak i v CIA. Určitá část operativců si tam vždy dělala co chtěla dle vlastního rozumu anebo měli dva pány. Následky pak mnohdy nesla celá služba. Případně celá země.

Thatcherová samozřejmě lhala, když Gorbačovovi tvrdila, že "my nebudeme usilovat o likvidaci komunismu ve východní Evropě." (Pozn. JČ: Toto je nezdokladovaná spekulace. Ještě v lednu 1989 potvrdili písemně Američané Gorbačovovi, že nebudou zasahovat do sovětské sféry vlivu. Thatcherová se hystericky bála sjednoceného Německa, je to o ní známo. Snaha, aby k jeho sjednocení nedošlo, byla pro ni důležitější než pád komunismu, vyplývá z jejích písemně zdokladovaných reakcí.) Informovaná být musela, přinejmenším stejně, jako všechny redakce západních televizí a agentur už od ledna 1989. Ale nemohla říkat nic jiného, nechtěla-li čelit obvinění, kterému musela Británie a USA čelit v Íránu a Gruzii roku 2009 za podíl "občanské diplomacie" na "barevných revolucích". Postoj Thatcherové byl i pochopitelný. Britští konzervativci kupodivu nechtěli pád bipolárního světa, protože jeho ideje ovládali labouristé a Demokrati. Ne příliš dokázali ovládat i svoji vlastní agenturu v Praze, neb tu řídili "ostří hoši" - nejdříve americký velvyslanec Julian Martin Niemczyk (2. 10. 1986 - 7. 7. 1989, +2009, People to People International, The Knights of Columbus, rytíř suverénního Řádu maltézských rytířů, člen Rady amerických velvyslanců, 32 let v USAF, v letech 1968-69 vojenský a letecký přidělenec v Praze, později ředitel Republikánského národního výboru ve Washingtonu), jeho II. tajemník politické sekce, oficiální zástupce CIA pro styk s disentem Robert Hill Norman (vyhoštěn z Prahy jako persona non grata 1. 8. 1989) a vídeňský korespondent Hlasu Ameriky Jolyon Naegele (* 1955, VOA od roku 1985, později RFE/RL Kosovo, bydlí v Praze od roku 1990). V době převratu a posléze (23. 8. 1989 - 12. 7. 1992) "holywoodská" diplomatka - velvyslankyně Shirley Jane Temple-Blacková. V akcích disentu se angažoval i první tajemník britské ambasády Damian Roderic Todd (*1959, důstojník MI6, v Praze od roku 1987, 2001 velvyslanec a styčný velvyslanec NATO na Slovensku). Už od roku 1985 se kontakty britských a amerických diplomatů s českým disentem prohloubily do té míry, že to lze nazvat jako ideové řízení. Početný výsadek pasivních pozorovatelů MI6 se v Praze na podzim 1989 pohyboval zcela veřejně - jako součást delegace vojenské námořní akademie, stínován operativci StB. Stejně tak otevřeně zde s řadou Čechů jednali lidé z CIA. Nejvtipnější byla izraelská tajná služba, která do Prahy přicestovala v pondělí 13. 11. jako početný kulturní soubor na mezinárodní festival a ubytovala se u představitelů pražské židovské obce... Sabatová večeře na židovské radnici pak byla v pátek 17.11. 1989 navštívená snad všemi, kteří na obec chodili jen jednou v roce o chanuce..., nebo kteří na obec nechodili vůbec.

Ku pomoci svazákům v přípravě převratu byla i část aparátu KSČ, část agentury KGB, stejně jako část české zahraniční politické a ekonomické rozvědky, která udržovala trvalé a dlouhodobé vztahy se zahraničím, emigrací a financovala prostřednictvím krycích firem i částečně český disent . Ti všichni věděli, že stávající systém je neudržitelný. Zájmy západních tajných služeb se s tou ruskou tentokrát shodly. Pouze to nevěděli všichni. Logicky. Pražské kontrarozvědce nikdo nevěřil, neb to byli stalinisté odjakživa. Nic nevěděli zejména ti ruští špióni, kteří působili na zdejších rezidenturách, protože Gorbačov jim nevěřil, stejně jako velké části diplomatického sboru. Udržovali příliš těsné styky s těmi nejkonzervativnějšími elementy české stranické a státní správy. Nic nemusel vědět nejspíš ani Joseph W. Wippl, aby se to nedozvěděl Honecker. STASI měla své lidi všude, i v rezidentuře CIA. A tak se do Prahy, ale i Berlína a jinam, vypravili zvláštní týmy, autonomní na zdejších strukturách. Prostřednictvím kyvadlové diplomacie některých svých informátorů se v uplynulých letech Gorbačov dozvěděl (i z Česka), jak zoufale lžou zprávy, které chodí do Kremlu a jak zoufale nešťastná je z toho mladší část výsadku KGB, neschopná překonat tuto informační bariéru tak, aby jejích práce byla smysluplná. Generační válka probíhala na všech frontách. Zdejší stalinistická gerontokracie vytvořila s částí tajných služeb od počátku perestrojky cíleně dezinformační strukturu, bránící tvorbě jakékoliv perestrojky. Hrála s Gorbačovem za pomoci politické kontrarozvědky "určitou hru", jak se svého času vyjádřil Miroslav Štěpán. "Protože jsme jej prokoukli, komplikovali jsme jeho dohody uzavřené s Reaganem", komentoval Štěpán počátek "hry" s Gorbačovem. Česká komunistická věrchuška dokonce začala cenzurovat zprávy TASS, cenzurovala i z ruštiny překládané texty v časopisech. Snažila se zastřít rozsah změn, které v SSSR probíhají a zpozdit tak jejich dopad na satelity, včetně ČSSR. Soudruzi na ÚV KSČ velmi dobře věděli, že nové myšlení povede k názorové pluralitě ne nepodobné osmašedesátému a perestrojka znamená státní převrat a účtování s normalizací. S nimi. Tichý boj o moc vrcholil. Do prahy přijel zničeho nic satelitní vůz CNN , zaparkoval na parkovišti naproti budově Federálního shromáždění, minutu od Václavského náměstí a vysunul stožár s anténou. Převrat, zvaný perestrojka, mohl začít. Všem bylo v tu chvíli jedno, jestli operaci schválil Kreml, Londýn, Tel Aviv nebo Washington. Nebo všichni společně. Všichni zde měli své štáby a každý tu měl své zájmy. Důležití lidé se sešli v podzemí hotelu Jalta k vrcholné schůzce a dohodli globální parametry. Nejmenší společný jmenovatel, pro všechny přijatelný. Bojiště si nikdo nevybírá, ale nepřítomnost na bojišti je nepřípustná.

Proti starým a senilnějícím představitelům brežněvovské normalizace stály mladé a odvážné, většinou ambiciózní "Husákovy děti" - pracovníci na středním stupni stranické a státní nomenklatury. Generace, která si dělal srandu z ideologických pouček na hodinách dějin MDH, která ale o to pečlivěji studovala pragmaticky využitelné vědy - ekonomii, sociologii, psychologii, mezinárodní politiku. Stereotypy uvažování měla zničeny v zárodku. O to byly Husákovy děti na obou stranách pomyslné barikády kreativnější a neřiditelnější. Vždy hledaly v kolektivních strategiích své individuální. Za všechny živé, které znám a ještě dnes je jmenovat nemohu, uvedu jednoho, který už (bohužel) nežije a kterého tudíž jmenovat mohu. Vedoucího ideologického odd. MV KSČ v Praze, pozdějšího mluvčího Státního úřadu pro jadernou bezpečnost - ve skutečnosti inspektora-experta a vedoucího oddělení pro dodržování Úmluvy o zákazu chemických a biologických zbraní (CBW) na SÚJB a člena týmu pro krizové a havarijní plánování a řízení Prahy, jaderného fyzika ing. Vratislava Fajmana. Právě on byl jedním z těch, kdo v roce 1987 do Moskvy odeslal analýzu odhalující zteřelost gerontokratického systému s žádostí, aby SSSR přestalo tento senilní tým podporovat a dalo tím signál ke stranickému převratu. A byl jedním z těch, kteří v roce 1987 měli na starost kontakt s Gorbačovým týmem a Gorbačovem samotným.

Wippl má pravdu, když říká, že agenti KGB byli v osmdesátých letech daleko lepší kvality než agenti CIA. Byli mladší. Nezažili válku a válečnou špionáž. Většina mladých operativců už nebyla svázána ideologií nenávisti. Svou práci brali profesionálně, ale bez emocí... Po světě se pohybovali bez předsudků a z toho vyplývajícího nepochopení. Ti kdo ve své knihovně najdou ještě i dnes Gorbačovovu knihu Přestavba a nové myšlení (Perestorjka i novoje myšlenije dlja našej strany i dlja vsego mira); LF, Praha, Svoboda 1987, přel. Miroslav Brož a kol.) zjistí, jak výbušné myšlenky vůči tehdejší gerontokracii obsahuje. A už v roce 1987 se hledaly neformální týmy, které by byly jádrem budoucích změn.

Otázka, kterou si všichni kladli už před listopadovými událostmi, byla obava z toho, zda Gorbačov dodrží slovo. Zda nejde o další past, kterou pak někdo utopí v krvi. Naposledy 19. 11. 1989 sdělil sovětský velvyslanec pořadatelům listopadových událostí z řad MV SSM zcela oficiálně, že sovětská armáda se za žádnou cenu nebude vměšovat do mocenského převratu v Československu a příslušná část sovětské diplomacie důrazně doporučí velícícm důstojníkům Československé armády, aby učinili totéž - čili neučinili nic. O den později došlo k témuž jednání s velením Pohotovostního pluku SNB a disent jednal v tutéž dobu s velením ČSLA. Velvyslanec při jednání se svazáky ovšem oficiálně odmítl i pomoc ruských zpravodajců při převratu. Opakoval s omluvným úsměvem slova Brežněva z roku 1968 - eto váše dělo... znájetě étu frázu, nět? Znělo to tak hrozivě, že účastníkům běhal mráz po zádech. Vzpomněli si na fotografie hořících okupačních tanků u rozhlasu.

Sdílení strategických informací mezi SSM a neoficiálními strukturami zajišťovala už půl roku pověřená aktivistka disentu (z Nezávislého studentského sdružení ), k tomuto účelu speciálně přijatá mezi politické pracovníky vysokoškolského oddělení MV SSM jako podpora Městské vysokoškolské radě SSM. V případě aktuální potřeby existovaly i jiné způsoby spojení - přes mladé pracovníky tajné služby, nasazené v KC OF, kteří byli zároveň vedoucími svazáckých struktur oddělení bezpečnostních služeb a státních organizací v MV SSM. Dá se říci, že cíle disentu, SSM a mladších pracovníků bezpečnostního aparátu byly už od roku 1987 téměř shodné, jen prostředky volené k postupu byly jiné.

To, co nechtěl opravdu nikdo, byla neřízená přímá konfrontace. Protože nikdo si nepřál občanskou válku. Požadavek sametovosti budoucího převratu, bez ohledu na konečný výsledek střetu, byl jediný cíl, společný opravdu všem. Češi jsou v podstatě mírumilovný národ.

Namísto doslovu po dvaceti letech

Andropovovým plánem Golgota, zveřejněným v polofiktivních a o to více satirických memoárech generálplukovníka KGB Ljubimova, se po Velké Vítězné Listopadové Revoluci zabýval i Jiří Ruml jako předseda parlamentní Komise pro vyšetření událostí 17. listopadu. Označil ji nakonec za sci-fi. . "Andropov chtěl vybudovat, snad bychom to tak mohli říct, policejní socialismus s lidskou tváří, chtěl odstranit prohnilé přestárlé vedení komunistické strany a státu, ale bez poprav a případně občanské války. Jako svého nástupce připravil Gorbačova. Nic víc a nic méně. Je pravda, že když byl předsedou KGB, založil několik tajných škol pro agenty, kteří měli rozkládat západní kapitalismus zevnitř. Čili s třídním bojem počítal, ale jinými metodami než dosud.", konstatuje Ruml.

Ljubimov, v roce 1965 II. atašé sovětské ambasády v Londýně, si hlavní město Velké Británie užíval a snad i proto byl deportován z Velké Británie jako persona non grata. V civilní řeči špión. Kariéru mu to ale nezničilo, naopak. Od roku 1974 se stal zástupcem náčelníka třetí (anglo-skandinávské) správy PGU KGB. Z KGB odešel oficiálně v roce 1980 jako geneálplukovník. Od té doby se věnuje špionážní literatuře stejně kvalitní, jako pravdivé. Obdobně jako Forsyth, Clancy a Le Carre, i Ljubimov dotváří příběhy převzaté z reality. V roce 1998 vyšel například jeho román "Декамерон шпионов". V roce 1990 napsal kroniku londýnské rezidentury nelegální KGB pod názvem "И ад следовал за ним", za který byl tvrdě kritizován tehdejším vedením KGB. Lepší reklamu si nemohl přát... V roce 1995 zveřejnil Andropovovův plán pod názvem "Операция Голгофа" . Jeho popularita byla taková, že Zvláštní výbor Dumy poslal zpravodajské službě žádost o zjištění existenci takového plánu. Bez výsledku. V roce 1996 vydal knihu povídek o špionáži tak, jak ji viděl on za svého působení v Londýně, Paříži a Kodani - "Шпионы, которых я люблю и ненавижу" s podtitulem Příručka špióna KGB pro všechna města světa. Dnes si ve svém bytě v Moskvě hýčká velkého černého kocoura. Je to další z hrdinů jeho vzpomínek.

Na Národní třídě budou tehdejší studenti a dnešní studenti pořádat opulentní švancparádu. Stejně naivní, jako happening s bouráním kostek domina v Berlíně. Ti, kteří byli tenkrát u toho - na té druhé straně, se nostalgicky sejdou kdesi ve vinárně a zavzpomínají na staré kamarády a to co z nich nová doba udělala. Své neobsazené místo zde bude mít určitě i Vasil Mohorita, podle posledních zpráv hostinský v Londýně, či Martin Ulčák, podle posledních zpráv miliardář v Praze. Ani jeden určitě nepřijde. Řada dalších tehdejších soudruhů už při příležitostném setkání na ulici tvrdí, že si na tehdejší kamarády nepamatuje. Husákovy děti žijí spokojeně nový život. Dvacet let je dost dlouhá doba.

1 Michail Petrovič Ljubimov: Špioni, které miluji i nenávidím. z ruského originálu přeložil Josef Orel. - Vyd. 1. Frýdek-Místek : Alpress, 2001. ISBN 80-7218-413-X

Михаил Любимов: Операция "Голгофа" - секретный план перестройки ZDE

20.11.2007, Štěpán Kotrba: Léčba sérem brutální pravdy o životě ZDE

Vytisknout