Listopadové reflexe

17. 11. 2010 / Stanislav A. Hošek

Lze již oprávněně hodnotit, zda nebyla od prvních dnů po 17. listopadu 1989 manipulována. Ne sice politicky kýčovitým heslem o pravdě a lásce, ale třemi skutečně velkými pojmy a prakticky všeobecnými tužbami tehdejších občanů. Svobodou, demokracií a lidskými, přesněji občanskými právy.

Jeden z pohledů na svobodu

Na počátku normalizace, po deseti letech inženýrské praxe, jsem dal výpověď z funkcí THP (pro vysvětlení mladším, technicko-hospodářský pracovník), s jediným odůvodněním. Uvedl jsem ve výpovědi, že se již nehodlám dále podílet na ohrožování zdraví, ba až životů horníků. Žádosti bylo "na hodinu" vyhověno. Dnes bych se takového kroku neodvážil. Při sledování současné situace se totiž denně dovídám, že celá léta dvě třetiny zaměstnanců má obavy ze ztráty zaměstnání a v posledním, krizovém roce dokonce více jak tři čtvrtiny. Musím proto uznat, že by mne strach z nezaměstnanosti a případného dlouhodobého nenalezení práce, bezpečně odradil od jakékoliv kritiky zaměstnavatele a nadto celého systému. Za nadvlády KSČ jsem si to ale dovolit mohl, protože jsem měl jistotu, že nějaké to zaměstnání určitě dostanu, protože tehdy musel pracovat každý. Dovoluji si proto konstatovat, že v této sféře života společnosti, jsem tehdy měl více osobní svobody, než má prostý zaměstnanec nyní.

Není to navíc jediný prostor v osobní realizaci, ve které má většina současníků méně svobody, než jí bylo v minulém režimu. A nejde o oblasti ledajaké. Kdysi každý musel bydlet, bezdomovectví bylo nepřípustné, takže se občané nemuseli bát o střechu nad hlavou. Ale i některé občanské svobody byly širší než dneska. Vzpomenu jedinou -- bezplatná lékařská péče. Suma sumárum, začíná být stále neodbytnější otázkou, kdy měli příslušníci dolních milionů víc svobody.

Transformace demokracie

V rámci boje o politickou moc KSČ již před únorem 1948 propagovala lidově demokratický politický systém oproti tomu druhému, pejorativně jimi nazývanému "buržoazní demokracií". Její odpůrci se jim tehdy vysmívali mimo jiné i tak, že prý neumí latinsky, protože sousloví lidově demokratické zřízení je nesmysl, v češtině znějící nějak jako lidově lidová moc.

Pokud se pojem "buržoazní" zbaví ideologické špíny, lze ho vnímat jako měšťanství, čili třetí stav, nebo v současném chápání střední třída. Zastupitelská demokracie, která vznikala po listopadu 1989, opravdu nesla na počátku rysy režimu většinové, střední třídy, kam patřila naprostá většina všech zaměstnanců. Prosazením privatizace, restitucí a následnou politikou vlád upřednostňujících zájmy podnikatelů, došlo doslova v mžiku, čili v historicky krátkém období, ke kvalitativní změně naší původní zastupitelské demokracie. Nejenže nebyla prohlubována klasická buržoazní demokracie, ale stále vlivněji se prosazuje autoritativní demokracie oligarchie finančníků, jejich politických sluhů a mediálních poskoků. Já si dokonce troufám říct -- a také vyargumentovat, že dneska už u nás existuje převážně diktatura zmíněného mocenského komplexu. Dá se vyjádřit sloganem, nedebatovat a rozkazovat.

Komunistické, tak zvané lidově demokratické, politické zřízení samotní komunisté degenerovali na socialistickou demokracii, kterou současná moc pojmenovává totalitní diktaturu jedné strany. Její pád si skutečně přála prokazatelně většina občanů. Ovšem je otázkou, zda si většinová veřejnost přála rovněž nástup diktatury zmíněného mocenského komplexu peněz, jim sloužících médií a rovněž penězi zkorumpovaných politiků. Navíc pak politického systému postiženého pomstychtivostí, takže dneska lze říct, že máme u nás politický režim nejen protilidové demokracie, ale zapšklého antikomunistického revanšismu. I když se lze označení protilidová demokracie vysmívat stejně, jako kdysi oné lidové demokracii, stále více je zřejmější, že současná vládní moc, ještě stále krytá rouškou zastupování zájmů veřejnosti, funguje již proti zájmům naprosté většiny lidí.

Dovoluji si na závěr této části proto provokativní názor. Současný stav, především po sněmovních volbách tohoto roku, již volá po srovnávací studii lidové demokracie, socialistické demokracie, polistopadové revoluční demokracie a současného stavu stále více pouze formálního demokratismu.

Listopadová změna pod praporem lidských práv

Hned v prvním odstavci tohoto textu jsem napsal, že hlavní manipulátoři politického zvratu před 21ti lety jej vedli mimo jiné s vůdčí ideou lidských práv. Od počátku to samozřejmě nebyla pravda, takže došlo k největší manipulaci s duchovnem davů opilých euforií svobody. Protagonistům politických změn šlo jenom o malinkatou část lidských práv, o tak zvaná politická práva a především, ne-li dokonce výhradně, o jediné ekonomické právo. Právo na vlastnění neomezeného bohatství.

Lidská práva jsou krystalizací výsledků dlouhodobého, ba až celohistorického, společenského střetávání jednotlivců, skupin i velkých lidských komplexů. Nesčetně odborníků na lidská práva považuje ale politická práva, mnohdy spíše občanské svobody, teprve za poslední fázi veškerého toho dějinného, sociálního souboje. Jemu musí logicky předcházet práva ekonomická či sociální a kolektivně občanská. Bez nich totiž ta politická nemohou být všeobecnými. Čili nemohou být reálně uplatňována pro všechny, ba doslova každého obyvatele.

Historie kodifikace zná tři fáze deklarací lidských práv. Není bez zajímavosti, že jako prvá byla uznávána a kodifikována právě ta práva, která měla být až finálními. To proto, že si je kodifikovaly skupiny vlivu, jež si do té doby už zajistily dostatečný ekonomický a sociální statut k získání politických práv.

Od listopadu 1989 se v naší zemi sice rozšířila politická, občanská a některá ekonomická práva, ale všem občanům byla odebrána mnohá sociální práva, která jsou nezbytným podkladem pro všeobecnost oněch občanských, politických a ekonomických práv. Takže fakticky došlo v určitém smyslu k dekonstrukci soustavy lidských práv. Troufám si tvrdit, že je již dneska sporné, zda předlistopadový, či ten současný systém, zajišťuje celou plejádu lidských práv všeobecněji.

Vytisknout