Studentský protest v Londýně: Mediální spektákl ve službách emancipační politiky?

16. 11. 2010 / Filip Vostal

'Násilnosti', které vyvolaly přímo mediální hysterii, mají dva zásadní provázané aspekty přímo související s pravidly fungování mediální mašinérie. První problém spočívá v samotném pojmu násilí. Celá akce byla mediálně zredukována jen na spektákl ničení a okupace budovy, při němž bylo rozbito několik skleněných výloh a posprejováno několik zdí - jak před budovou, tak i v ní. O otevřeném fyzickém násilí, jak ze strany demonstrujících, tak ze strany policie, se nedá mluvit (samozřejmě vyjímaje nevyhnutelného pošťuchování a přetlačování).

Jedinou odchylkou snad byl moment, kdy někdo hodil z vysoké budovy hasičský přístroj na dav pod ním. Aniž bych chtěl tento nebezpečný čin relativizovat či omlouvat, myslím si, že byl spíše symptomatický neb spontánní chování a dynamika rozzlobeného a energického davu naprosto ovládá jak rozumový, kognitivní tak i animální aparát všech zúčastněných - zde platí rčení, že celek je daleko více než součet jeho částí.

Kdo se někdy účastnil podobné demonstrace, ví, o čem mluvím. To však neznamená, že nešlo o nebezpečný čin. Rozbité sklo a posprejované zdi se dají považovat za vandalismus, ale stěží za násilí v nějakém silném slova smyslu. To, co jsem v Londýně viděl, byl spíše kolektivní a hlasitý projevu nesouhlasu proti připravovaným opatřením zredukovat britské vysoké školství na obchodní, komerční a navzájem soupeřící kvazi-korporace. Nicméně je třeba dodat, že to, jakým způsobem mainstreamová zpravodajská média interpretovala 'násilnosti' spočívající v několika rozbitých výlohách, fackách, tlačenicích, posprejovaných zdech a hasicího přístroje spadnuvšího na zem (mohlo to dopadnout zle, ale nedopadlo) jako nezřízené drancování ničemného a krvežíznivého davu, který vedla skupina radikálních anarchistů zkušených z demonstrací typu G8, G20, Světová banka apod., mělo přesně ten účinek, o který nespokojená studentská a akademická obec usilovala.

Vzkaz protestujících jak vládě, tak i dovnitř společnosti byl pomocí mediálního interpretačního aparátu několikanásobně zesílen a nasvícen. Nejenže se o celé demonstraci, vládních opatřeních a požadavcích začalo více myslet a mluvit, na desítkách univerzit se též začínají formovat a mobilizovat skupiny lidí, kteří hodlají v blízké budoucnosti vyslovit svůj nesouhlas na lokálínch úrovních - na svých domovských univerzitách. Studenti již okupují budovy Goldsmiths (University of London), University of Sussex a University of Manchester a vše nasvědčuje tomu, že v následujících dvou týdnech se tak bude dít i na jiných univerzitách.

Paradox tedy spočívá v tom jak mainstreamová média v Británii, celoevropsky i celosvětově zviditelnila celý protest. Tím, jak celou akci interpretovala podle sých zavedených mechanismů a kódů, ji v podstatě vrhla do samopohybu mediální mašnérie. V trojském 'násilném' koni se tak do kolektivního i individuálního povědomí dostala i obecnější a věcnější rovina celé demonstrace. A to je druhý zásadní moment celé akce. Protestující a nespokojení studenti a akademici jsou nyní odhodláni bránit akademické principy před nesmlouvavým diktátem trhu mnohem více než kdy jindy. To samozřejmě v jádru souvisí s bezprecedentností celého reformního plánu, který existenčně ohrozí celé studijní obory a oproti zamýšleným plánům vlády sníží jak počet studentů na univerzitách, tak i proklamovanou sociální mobilitu. Nemluvě o tom, že to je další z mnoha systémových opatření, která přenáší problém zadluženosti státu do rodin a na jednotlivce. Lidé na různých společenských úrovních se shodují v tom, že studentská demonstrace by mohla být jen začátek. Tím se dostávám k druhému bodu.

Tuto demonstraci je třeba vnímat jako další z mnoha jiných projevů nesouhlasu s politikou vlády Davida Camerona. Ideologie škrtů se stala hlavním motorem, který, podobně jako v ČR i jinde, determinuje politiku současného establishmentu. Potřeba šetření a spoření, či chcete-li transformace systémů státního financování veřejného sektoru, se stala zaklínadlem Cameronovy vlády. Studenti a univerzitní učitelé- ať už záměrně či neúmyslně - upozornili na obecné dopady této politiky: nejviditelnějším sloganem na demonstraci byl 'Stop (Education) Cuts'. Systematické 'zeštíhlování' veřejného prostoru a jeho institucí je nutno chápat v kontextu probíhající finanční krize globálního kapitalismu, která tak mocně odhalila jeho podstatu (více o tom a též o příčinách této krize píše například David Harvey v jeho poslední knize The Enigma of Capital and the Crises of Capitalism).

Jak známo, koncem roku 2008 a v průběhu roku 2009 vlády po celém světě zachraňovaly finanční instituce a jiné 'strategicky důležitá' odvětví, které byly údajně příliš velké na to, aby zkrachovaly. Vlády napumpovaly obrovské částky veřejných peněz do bankovního a finančního systému a tím se samozřejmě více zadlužily. Nejinak tomu bylo i ve Velké Británii. Úsporná opatření postihující veřejný sektor a související podpůrná rétorika stigmatizující státní zaměstnance a rekonfigurující veřejné instituce jsou tedy přímým důsledkem jisté ideologické trajektorie, kterou započala Brownova Labour Party a Cameronova a Cleggova 'Con-Dem' koalice v ní pokračuje. Zadlužení státu, které se nyní přenáší na spodní žebříčky společenské hierarchie, je přímým důsledkem neokeynesianské politiky subvencování kapitalismu. A to samozřejmě vyvolá dvojí nespokojenost - principiální a existenční. Lidé, kteří jsou nejvíce postiženi politikou jak předchozí, tak současné britské vlády - státní zaměstnanci (což, jak víme, zahrnuje obrovské spektrum povolání), studenti, lidé hledající práci - nechápou proč by měli doplácet na krizi, kterou nezpůsobili.

Zároveň platí to, že snižování platů a současná daňová politika se přímo dotýká jejich existenčních podmínek. Často jsou takto nespokojení i lidé ze soukromého sektoru, kteří se definují jako manažeři (podle jistých výzkumů se tak chápe až 60% populace v UK). V sociologické literatuře se tato skupina kategorizuje jako 'congnotariat' od anglických slov cognition (poznávaní či vědomí) a proletariat (pracující) a doplňuje další o něco starší označení 'precariat' kombinující slova proletariat a precarious (nejistý, prekérní). Oba dva neologismy výstižně odráží povahu práce v dnešní dematerializované 'informační společnosti' a 'rychlém kapitalismu'. Pokud je tedy relativně velké množství lidí postiženo politikou kvazi-oligarchické vlády odtržené od zbytku společnosti, nabízí se tato otázka: je ve Velké Británii myslitelné něco podobného co se odehrávalo během posledního měsíce ve Francii?

I přesto, že má tato otázka rovinu historickou a věcnou, která obě země odlišuje, v obou dvou případech jde o jistý kolektivní postoj 'zespoda' proti svévoli mocných. Příští dny a týdny ukážou, zda médii zplozené 'násilí' mělo ve Velké Británii mobilizační potenciál a zda studenti a podobně 'postižení' budou i nadále klást aktivní odpor a bojovat za zachování veřejných statků a institucí. I přes tak potřebný emancipační potenciál plánovaných akcí by nás následné dění mohlo opět uvrhnout do rozpaků a debat o moci a funkci zpravodajských mainstreamových médií, které tak málo reflektují svět kolem nás a zároveň tak mocně formují obrazy skutečnosti a kognitivní mapu světa v našich hlavách. Ale obávám se, že každá podobná snaha o artikulaci nespokojenosti, která aspiruje na to se proměnit ve společenskou energii, bude muset počítat s logikou mediálního spektálku a senzace.

Vytisknout