Kellerova sociální trojčlenka

15. 11. 2010 / Karel Dolejší

Společnosti jádrové oblasti světového systému, z nichž už před několika dekádami postupně začal mizet průmysl (nahrazovaný službami) do někdejších kolonií, a které proto teoretikové s pozitivním spinem označili za společnosti postindustriální, se v průběhu dalšího vývoje nestaly středostavovskými společnostmi volného času a vzdělání, jak bylo prorokováno. Nestaly se z nich však ani dualistické útvary třídního charakteru, jak prorokovali zase jiní. Jaká je tedy skutečná podoba společností, v nichž žijí Kellerovi čtenáři? Přesně kvůli tomu bylo třeba napsat knihu...

Výsledný model je vlastně docela jednoduchý - a protože v žánru recenze nejde tolik o vyrovnání se se všemi teoretickými předchůdci, ani o seznamy citovaných pramenů, a lze někdy dokonce upřednostnit názornost, čtenář snad promine, pokud s trochou nadsázky shrnu to podstatné z obrazu tří sociálních světů do stručných tabulek korespondencí:

V první kapitole se Keller vyrovnáná s tradičními teoriemi postindustriální společnosti. Vysvětluje zde mimo jiné, v čem spočívá past přechodu k ekonomice služeb: Produktivita práce v tomto sektoru z různých důvodů nemůže růst takovým tempem, jak tomu kdysi bylo v průmyslu, zatímco touha investorů po ziscích se nikterak nezmenšuje. Řešením je proto přerozdělování nadhodnoty ve prospěch kapitálu a postupný úpadek těch, kdo v prvé řadě závisejí na mzdách.

Druhá kapitola je věnována tématu, které se již na Britských listech objevilo v dostatečném rozsahu - aroganci financí - takže je zde nebudu nadbytečně opakovat (viz ZDE).

Třetí kapitola pojednává o elitách a především s poukazem na objevné dílo manželů Pinçonových upozorňuje, že ti kdo jsou nám coby elita předváděni médii tvoří ve skutečnosti pouze nejspodnější patro, zatímco samotná diskrétní elita opírající se o rozsáhlé rodinné majetky a spravující mimořádně rozvinutou síť sociálních kontaktů je pro běžného smrtelníka neviditelná. Čtvrtá kapitola rozebírá zánik dělnictva a pátá diferenciaci středních vrstev ohrožovaných ve stále větší míře společenským sestupem. Šestá kapitola přináší přehled sociologických teorií vědeckým jazykem zastírajících fakt, že namísto společnosti rovných příležitostí složené výhradně ze středních vrstev žijeme ve třech navzájem nesouměřitelných sociálních světech. A konečně v kapitole sedmé se autor kriticky vyrovnává se slabinami tradiční teorie sociální stratifikace a zabývá se sociální strukturou postindustriálních společností plus vývojovými trendy. Hlavní závěr zní, že pokud střední vrstvy nedokážou vyvinout podobnou kolektivní strategii jako elita, pravděpodobně dojde na jiné úrovni k obnovování třídní polarizace, jíž se západní společnosti vyznačovaly v 19. století.

Protože nesdílím názor, že nebýt optimistou je neslušné, výtky vznášené kvůli Třem sociálním světům na autorovu adresu považuji z větší části za věcně nepodložené a irelevantní. Několik kritických poznámek ke knize však přece jen připojím.

Řada tradičních sociologických kategorií dosud odkazuje ke svému původu v popisu idealizovaných "společenských těles" Comtovou "sociální fyzikou", jejímž paradigmatickým vzorem byla klasická mechanika. Jeden z důsledků pak představuje dodnes zaběhané používání určitých kategorií v analogii s pomyslnou univerzální soustavou absolutních souřadnic, spíše než v analogii s konkrétní vztažnou soustavou. Pro názornost: Cheopsova pyramida i krtinec - abstraktně vzato, nehledě na značně odlišné funkce - mají bezesporu horní, střední a spodní část (a i co do tvaru jsou si obě tělesa do jisté míry podobná, vlastně už kvůli gravitačním zákonům). To ovšem nic nemění na skutečnosti, že v jiných ohledech jde zase o tělesa navzájem zcela nesouměřitelná, pročež nedává velký smysl vztahovat výsledky analýzy středu pyramidy na střed krtince, a naopak. V sociologii na tom ale bohužel často nejsme o mnoho lépe než v pomyslné vznešené vědě srovnávající pod praporem univerzálních zákonů pyramidy s krtinci. Řekneme-li, že v Brazílii se v době vlády prezidenta Luly tolik a tolik lidí zařadilo do střední třídy, v konkrétní vztažné soustavě to vlastně znamená, že poprvé v životě získali pracovní poměr na dobu neurčitou s minimálními standardy sociální ochrany, jaký byl na Západě ještě nedávno považován za synonymum normálního zaměstnání; v Evropě bychom nejspíše řekli, že zaznamenali vzestup z beznadějných pozic prekariátu mezi klasický proletariát. Postavíme-li konkrétní údaj do kontrastu s tím, jaký smysl měl tradičně výraz "střední třída" v západních společnostech, vyhneme se přehnanému vychvalování ekonomických a sociálních úspěchů bývalého brazilského prezidenta, aniž bychom proto ještě přehlíželi skutečný sociální vzestup. A z druhé strany: V konkrétní vztažné soustavě vyspělých západních společností nalezneme střední třídu podléhající rozkladným procesům, jejichž teoretický model zase nelze beze všeho zobecnit na střední třídu třeba v Brazílii. Jestliže jevy nepopíšeme v jejich společné konkrétní vztažné soustavě úzce související s mezinárodní dělbou práce, ale jednoduše a priori předpokládáme jejich juxtapozici a k tomu analogický charakter, mechanisticky pojatý nárok na univerzální platnost zákonitostí popisujících chování pouze jedné části sociálních jevů je značně matoucí. Popis postindustriálních společností bez zřetelné vazby na společnosti nově industrializované musí nutně zůstat neúplný a lokální úpadek centra ne zcela oprávněně budí dojem čehosi všudypřítomného. Leží pak před námi teoreticky univerzální tři sociální světy, leč skutečný svět jsme mezitím nenávratně ztratili. Jestliže Keller konstatuje, že klasickým teoriím postindustrialismu předloženým Bellem a Tourainem scházel prostorový prvek, nezbývá než dodat, že o základní perspektivě jeho vlastní teorie lze vlastně říci totéž.

Mám za to, že pokud nedáváte přednost pštrosímu manévru, k letošním škrtacím Vánocům na pokraji druhé fáze světové finanční krize se jen málo dárků hodí tak dobře jako Kellerova kniha. Předkládá totiž kontext, v němž aktuální životní zkušenosti obyvatele slábnoucí jádrové oblasti světového systému dostávají konečně srozumitelný význam. Chcete-li, můžete se pokusit i o vyřešení sociální trojčlenky. Mě se to nepodařilo...