Cenu tisíce miliard korun zaplatili všichni. Zbohatli ale jen někteří. Logický proces akumulace kapitálu, známý z pouček, které se celé generace studentů odmítaly učit, tak došel reálného zhmotnění. A ani jeden nezbohatl poctivě. Někteří zbohatli pohádkově. A někteří už jsou mrtví. Ani jeden není šťastný. To je výsledek léčby společnosti Klausem v počátcích devadesátých let minulého století. Budování kapitalismu v rodinách ale způsobilo, že rodiče se s traumatickým zážitkem vystřízlivění z opilosti svobodou nesvěřili svým dětem a nepředali jim poselství katarze. A tak jsme nyní svědky počátku druhé etapy léčby. Absolvent MGIMO z roku 1958, bývalý bývalý ruský špion v Británii (1961 - 1965), Dánsku (1965 ), plukovník v rezidentuře (1965-1969 a 1976-1980) a pozdější šéf prognostického oddělení Centrály I. správy, generál KGB Michail Petrovič Ljubimov *1934 , zveřejnil scénář Andropovovy "Operace Golgota" v roce 1995 v nedělníku KGB Sověršenno sekretno, kde působil i v redakční radě. Česky vyšel text knižně pod názvem "Špioni, které miluji i nenávidím" (Michail Ljubimov: Špioni, které miluji i nenávidím, Alpress, 2001, 471 s. , přeložil Josef Orel, ISBN 80-7218-413-X, EAN 9788072184132; Декамерон шпионов ISBN 5227001359 EAN 9785227001351, Moskva. Centrpoligraf. 1998. ; Rasskazy starogo trepaca, Записки непутевого резидента - 1995, Путеводитель КГБ по городам мира - 1996)

Операция "Голгофа" секретный план перестройки: "Совершенно Секретно" ZDEZDE

Podle Benjamina Kurase (Je na Marxu život?) uvádí i čtyři základní body tohoto scénáře:

• Totální rozklad politické a ekonomické soustavy celého sovětského impéria.
• Nastolení bezohledného, bezzákonného svobodného podnikatelského chaosu, který viditelně vynese na povrch kriminálníky a pro obyčejné občany učiní život nesnesitelným.
• Záměrné prodlužování chaosu zároveň s oživováním socialistických ideálů v zákulisí.
• Opravdová socialistická revoluce, kterou ochotně podpoří všichni Rusové

Je vcelku jedno, jestli se jedná o dezinformaci (jak tvrdí někteří), fantazii či opravdovou střednědobou strategii KGB. Důležitá je logičnost a mediální účinnost této cesty k prozření mas. O její realizaci píše i bývalý důstojník MI6 a "kronikář" britské tajné služby Frederick Forsyth v knize Ikona o nástupu Vladimira Putina do čela ruského státu.

Sér vpuštěných do společnosti je tentokráte několik naráz. Předně potřebujeme vyléčit ze skautského idealismu dušínovské čestnosti a fair play a o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. To jsou archetypy kultury českých pohádek o Hloupém Honzovi, který zabije draka a dostane princeznu a půl království. Nositelem tohoto mýtu paradoxně není bývalý štamgast, bývalý dramatik a bývalý prezident Václav Havel, který inkriminovaný nesmysl pronesl.

Zviditelňuje ho dnes se stejnou evangelizační urputností desítka tvůrců masové kultury, režisérem Troškou počínaje a Martou Kubišovou či Táňou Fischerovou konče. Čeho dosáhli? Injekce čistého séra humanity způsobila vytěsnění tak koncentrovaného léčiva. Lékaři dosáhli toho, že zvítězila špína a podlost v duchu hesla všech hygieniků "Čistota půl zdraví, špína celé". Lékaři dosáhli toho, že se Václav Havel nestal pomníkem ještě za svého života. Že odešel do ústraní, aniž by toho kdo želel. Protože absolutně čistá, pětkrát destilovaná a sterilizovaná láska neexistuje stejně, jako se nedá pít destilovaná voda. Žádný člověk není úplně ctnostný, mravný a obětavý. V každém je kus od zločince i jeptišky. Ale už Ježíš Kristus věděl před dvěma tisícovkami let, že hřích provází lidstvo, že je součástí lidství stejně, jako niterná touha po očištění a rozhřešení. To je podstatou poselství o Máří Magdaléně. Jdi a nehřeš více. Ale tento příkaz je příkazem, který je mravním imperativem, maximou, kterou není možno uchopit, ale je nutné se snažit. Ne cíl, ale cesta k němu je podstatná - to věděl i rabi Hilel. Kdož jste bez viny, hoďte kamenem.

Druhým sérem kruté pravdy o nás samých je móda házení kamení za hříchy, kterých se ti "čistí" dopustit nemohli. A tak kamenují starce, kteří žili v jiné době a kydají bláto nepochopení za činy, které byly učiněny mnohdy z hlouposti, slabosti či zbabělosti. A mnohdy je n proto, že hrdinou může být sirotek a nikoliv ten, který má dítě na studiích, manželku na mateřské a otce po infarktu. Na Lábuse, Nohavicu a všechny ty představitele falešných životů, mihotajících se z televizních obrazovek a filmových pláten se ta špína lije dobře. Měli POVINNOST být pohádkovými princi, když je HRÁLI. Měli POVINNOST být ctnostní, když o ctnostech ZPÍVALI. A závistivá česká dušička si připomene i Jakešova slova o tom, jak se ti umělci MĚLI. Statisíce, i milióny brali... .

Kdo nekolaboroval v mládí, kolaboruje stále. Parafráze premisy psychologické diagnostiky o onanování jako zkoušce pravdy a vyrovnání se s frustracemi dospívání v dospělém životě. Dětství je slabé. Proces poznávání bez praxe je nemožný. Nikdy jste ve svém dětství nezradili žádnou kamarádku, nikdy jste nežalovali na kamaráda? Dokázali všichni dospět s přesností stopek přesně onou "zkouškou dospělosti"? Ať už jí byla maturita, státnice nebo odmítnutí tajného u výslechu na Bartolomějské? Kdo jste byli v pionýru, styďte se. Nebo ne? Dokážeme být dnes dospělí? Dospělost znamená rozlišovat mezi pohádkou o Honzovi a princezně a realitou existence vlastní manželky a bytu v "králikárně" paneláku. V před převratové době bylo 1,5 milionu občanů v KSČ, milion mladých v SSM, tři miliony v ROH, půl milonu občanů ve Svazarmu, Lidových milicích či PS VB. Milicionář byl v každé rodině, komunista také. Byli to lidé jako my. Jsou to lidé jako my. Jedni poctiví, druzí ne. Znám kurvy nekomunistické i komunistické. Znám poctivce komunisty a poctivce antikomunisty. Tudy dělítko společnosti nevede. Ani hranice mezi černou a bílou. Na místo pohádek se díváme raději na televizní šou Vem si mě. A léčíme si mindráky drakonickým honem na staré, povětšinou neschopné čarodějnice. Náhradní témata, abychom nepřemýšleli, kolik budeme platit u lékaře či v obchodě. Ze schopných čarodějnic se za osmnáct let dospívání této demokracie stali milionáři či miliardáři a kašlou na morálku. Jistotou jim jou peníze v konvertibilní měně a schopnost daňové optimalizace kdesi v Tramtárii...

Třetím sérem je mýtus o české povaze, o českém národu a jeho kolektivních vlastnostech. Trh bez přívlastků a jeho marketingové nástroje vytvořily segmentovanou společnost, která už nemá společný jazyk - kulturní kód, společnou kulturu, společné vnímání hodnot ani společnou povahu. Češi jako národ neexistují. Existují jednotlivé společenské (socioprofesní, věkové či jiné) skupiny obyvatel území, které se nazývá Česká republika a po vánocích se bude díky schengenskému systému nazývat Evropa. Ohraničení přestává existovat stejně, jako cokoliv jiného. V komunální politice získávají faktická politická či volební práva všichni, kteří zde budou žít. Češi, Vietnamci, Rusové, Ukrajinci... A komunální politikou už je dnes vše. Protože faktická politika se dělá v Bruselu a Štrasburku. Jsou Češi, kteří myslí rusky i když mluví česky, jsou Češi, kteří myslí česky i když mluví anglicky či německy. Národní divadlo je pro jedny Zlatou kapličkou a pro jiné pouhou turistickou atrakcí. Kolektivní už není paměť, etika, hrdost ani vina. Společnost neexistuje. Dav v obchodech před Vánoci vás o tom přesvědčí. Nostalgikové studené války dodnes obtěžují mýtem o kolektivní vině na německém obyvatelstvu po 2. světové válce, jehož značná část před válkou kolaborovala s fašisty, Henleinovci, německými nacisty v duchu hesla Ein Volk, ein Deutsch, ein Reich, ein Führer. Přihlásili se k Říši, táhli do Říše. Někteří si paradoxně i pomohli... Nostalgikové studené války zapomněli, že mnohdy byla na místě i spravedlnost hrdelní. Poměřovat dnešními měřítky tehdejší dobu znamená vyvolávat traumata zážitků babiček a dědů z Ruzyně, Pečkárny či Terezína. Z koncentráků celé Evropy. Znamená to si denně připomínat kolektivní odhodlání národa německého ovládnout celý svět a zavést v něm rasové zákony. Znamená to uvědomit si realitu roku 1938 a 1939, kdy nebylo mnoho německých antifašistů, o to víc bylo kariéristů a kolaborantů. Nacionalismus takto bolestně probuzený se ale může lékařům společnosti vymstít. Přízraky války ožijí snadno, i když se většina pamětníků odmítla podělit o mnohé zážitky z doby, kdy se lidé mění v bestie. Balkánu stačilo několik let zákeřné intervence německé diplomacie i tajných služeb a celý region Titovy Jugoslávie to poznamenalo na generace. Konec definitivní pak přineslo "humanitární bombardování". Přízraky Četniků i rozčtvrcených Turků ožily stejně, jako ona pohádka o princezně a Honzovi. Každý má v tornistře maršálskou hůl a každý dokáže zabít.

Jsou všechna ta séra, vpouštěná v chvatu dnů do organismu společnosti opravdu bezpečná? Nemůže malá komplikace způsobit eskalaci některé z nenávistí do té míry, že sociální , národnostní či kulturní konflikt přestane být politický, a stane se rozbuškou pro opravdovou Golgotu?