Přírodní neštěstí v období dlouhé agonie jako zlomový okamžik mezi možností obnovy a posledním krokem ke katastrofě

15. 11. 2010 / Ilona Ponavičová

V úvodu se zde pokusím přenést očité svědectví, které mi bylo před několika dny vyprávěno po telefonu úplně zsinalým hlasem a jakoby ve snách.

Klidná noc, dvě hodiny po dvanácté. Dlouhá chvíle už uplynula od okamžiku, kdy si rodina penzionovaného učitele jedné ze zdejších středních škol poseděla před spaním v přízemní kuchyni svého rodinného domu. Rodiče leží v prvním patře, ve druhém pak oddychuje jejich syn se ženou a dvěma malými dcerkami. Nejdřív se podivným pohupováním postele a nezvyklým hukotem probudí maminka. Kromě stále se zesilujícího hluku, ze kterého se mezitím stalo dunění, se někde v blízkosti ozve rána. Nejde proud. Žena celá vyděšená běží nahoru, kde spí syn se snachou a vnučkami, a teď se už kolem ní houpe úplně všechno. Pod chodidly cítí kusy opadané omítky, slyší novou ránu, tentokrát zeshora, volá, neslyší žádnou odpověď, na okamžik má pocit, že úzkostí omdlí. Doběhne nahoru a vidí, že mladá rodina ji naštěstí jen neslyšela. Syn a snacha beze slova v rychlosti balí děti do dek, berou si svetry. Uvažování se ve strachu může zmýlit, a tak jdou nejdřív do jednoho z níže položených pokojů, který se jim zdá bezpečný. Je potřeba donést sirky, které jsou v přízemní kuchyni. Ale nejde to, kuchyně byla mezitím zavalena komínem a strženým stropem, skrz vrchní patra je vidět nebe... Tehdy jim dochází, že je konec. Nová rána, hlavní komín padá do zahrady, kde po něm zůstává obrovský kráter, do dunění se mísí praskání. Ve strachu vybíhají ven, zbytek noci vyděšeni tráví v autě a v přilehlé garáži, a to beze sna, protože mírnější, ale přesto citelné otřesy se do jitra ještě několikrát zopakují. Ráno uzavře komise jejich dům páskou, až přejde zima, bude potřeba všechno zbourat a začít celoživotní práci na tvoření domácnosti od začátku.

Celkový rozsah škod v kraljevském kraji ještě není znám -- podle posledních informací zveřejněných agenturou Tanjug bylo úřadům nahlášeno zatím asi 16 000 více či méně zdevastovaných objektů. Lidské oběti si toto neštěstí vyžádalo dvě, a je skutečným zázrakem, že jich nebylo mnohem víc.

Zasažených domů bylo zatím prověřeno asi 6 000, přičemž 1094 z nich se bude muset úplně strhnout a zbytek je navržen k sanaci. K ohlášeným stavbám, které ještě neprošly rukama odborných komisí, je však nutné připočíst i ty, které zatím nejsou nikde evidovány...

Nenávratně byl poškozen bezpočet rodinných (často vícegeneračních) domů i několik činžáků (přičemž na jednom místě se bude patrně strhávat celá ulice), příčně praskla věž katolického kostela, poškozeny byly zdi a fresky nedalekého pravoslavného klášteřa, který byl ve středověku sídlem korunovace srbských králů, a z památkového hlediska tak není úplně běžným církevním objektem, neví se, co bude s nemocnicí a řadou škol, o zničených trafostanicích, poškozeném vodovodu, studnách, střechách, komínech příčných zdech, oknech a vybaveních domácností (na kterých mají alespoň menší škodu snad úplně všichni) ani nemluvím.

Příběh konkrétní rodiny, který jsem převyprávěla v úvodu, mě vyděsil nejen proto, že se jedná o lidi, které znám a k nimž mě poutá citová vazba, a o dům, ve kterém jsem kdysi sama přespávala, ale i proto, že si pamatuji, že to nebyla žádná křehká či neudržovaná stavba náchylná k spadnutí. Ani se neodvažuji pomyslet, jak jsou na tom domy, které nebyly ani zdaleka v tak dobrém stavu a kterých je v tomto kraji i v celém Srbsku po nouzi uplynulých desetiletí (jež mimo jiné stále trvá) nekonečné množství.

O lidech ani nemluvím...

Abych vám trochu přiblížila situaci : Kraljevo je město přibližně na půli cesty mezi Bělehradem a Kosovskou Mitrovicí (pro přesnost o něco blíž k Mitrovici), které většinu svého obyvatelstva v dobách největší slávy přilákalo prací v průmyslových gigantech, jako byl podnik na zpracování magnezitu a výrobu tepelných zařízení a bojlerů Magnohrom, polygrafický závod Slovo, továrna na vagóny Kraljevo či ohromný výrobce nábytku Jasen. Určitý vrchol, který celá oblast zažila v 80. letech, se kromě jiného projevil tím, že masivně vzrostl počet rozestavěných domů. Na začátku 90. let však z vidiny hospodářského rozvoje během pár měsíců zbyly jen trosky a nepředstavitelná krize následujících dvaceti let způsobená válkou a dlohoudobou totální izolací Srbska od mezinárodního trhu v důsledku embarga učinila své.

Obrovské množství těchto staveb zůstalo nedokončené,bez omítky a s okny často jen v přízemí, s minimem prostředků však byla na maximum prodlužována i životnost starších domů, které by jinak už dávno byly zgruntu zrekonstruovány či strženy ... Zejména v době, kdy si člověk za měsíční výplatu mohl při troše štěstí koupit krabičku sirek (přičemž podotýkám, že tato věta není metafora), to prostě jinak nešlo, a ani později , když se věci začaly vracet k normálu (pokud se tu ještě dá vůbec o nějakém normálu mluvit), se věci jako fasáda (ale třeba i nová skříň nebo postel) zdály nedosažitelné. Kousek po kousku se přeci jen dostavovalo, opravovalo a dozdobovalo, ale ... je těžké si domyslet, v jakém stavu je většina z těchto konstrukcí pod povrchem... ?

Reálné manévrovací možnosti kraljevčanů při likvidaci škod jsou ke všemu tragicky omezené.

Ve městě i přilehlém zasaženém okresu (majícím celkem asi 120 000 obyvatel) je momentálně evidováno téměř 24 % nezaměstnaných, z nichž většina je bez práce dlouhodobě. Průměrný netto plat těch, co práci mají, je podle Statistického úřadu Srbské republiky 28 212 dinárů (což by například podle kurzu Banque de France z konce minulého týdne bylo asi 263 EUR).

Tato částka ovšem označuje příjem průměrný, na který zde bezpočet lidí (stejně jako u nás) ani zdaleka nedosahuje. Všechno ještě komplikuje skutečnost, že v Srbsku není výjimkou, když soukromí zaměstnavatelé platí své zaměstnance i s několikaměsíčním zpožděním [v souvislosti s Kraljevem pronikl tento problém do médií loni v červenci, když cca 400 zaměstnanců místního autobusového dopravce Autotransport zablokovalo autobusové nádraží na protest proti sedmiměsíčnímu (!!!) zpoždění jejich již tak tristní mzdy 16 000 dinárů (cca 150 EUR)]. Potraviny v kamenných maloobchodech ani ostatní spotřební zboží jako oblečení, elektronika či například pohonné hmoty přitom v této zemi nejsou nijak zvlášť levnější než u nás. Jsme li zahořklí z nepoměru mezi platy a moloobchodními cenami v České republice ve srovnání se západem, není těžké si představit, jak monstrózní dimenze tato nerovnováha dosahuje v Srbsku...

Ještě hůř než město je na tom ovšem v této situaci venkov, kde žije bezpočet starých lidí, z nichž velká část pracovala či stále pracuje v zemědělství. Jejich měsíční důchod dosahuje většinou 50 až 70 EUR, příjmy ze zemědělství těch stále aktivních nejsou o moc větší. A škod v takových obcích zemětřesení napáchalo mnoho...

Poslední kapitolou jsou pak vystěhovalci a uprchlíci z Kosova a Metohije a Chorvatska, kterých kraljevský okres přijal asi 22 000. Řadě z nich se podařilo začít celkem úspěšně nový život, ale je i mnoho těch, kteří dodnes mátožně přežívají v provizorních obydlích ...

Je celkem jasné, jak těžké asi bude přes pomoc tamní vlády, místních organizací i jednotlivců škody z minulého týdne sanovat, i když předpokládám, že řada čtenářů si v tomto okamžiku řekne, že všechny tyto problémy by mělo řešit zejména pojištění. Samozřejmě mě ta myšlenka nejdřív taky napadla. Ale... Podle toho, co jsem našla na internetu, se lze v Srbsku proti zemětřesení pojistit pouze v rámci zvláštního doplňku, který se platí vždy navíc k základnímu pojištění proti krádeži, požáru a podobným neštěstím. Jen tento doplněk proti zemětřesení ročně stojí cca 40 EUR. Ani se neodvažuji pomyslet, kolik lidí se asi pojistilo (nebo spíš nepojistilo) proti katastrofě, s jejíž silou vůbec nikdo nepočítal, notabene když u některých lidí znamená tato částka téměř celý jeden měsíční příjem.

Kraljevo znám jako místo, kde je po léta cítit neustálou ambivalenci mezi tvořivou energií plynoucí z pocitu, že to nejhorší již skončilo a věci se snad již obracejí k dobrému, a agonií vědomí, že dobré do nedohledné doby nebude vůbec nic a že budoucnost ve smyslu ekomického blahobytu, po kterém v jednadvacátém století všichni tolik touží, žádná není. Tuto agonii je možné bezprostředně pozorovat -- ať je to v podmračeném plouživém kroku starších a často navenek jakoby podrážděných lidí ( kteří ovšem ani na okamžik nezaváhají s pomocí, pokud uvidí, že jste v nouzi) či v nápadné bouřlivosti mladých, jež po večerech vysedávají u jedné skleničky piva a oblečeni do kopií velkých oděvních značek maskujících všudypřítomné vědomí ubohosti dělají, jako že na ně po přestálých útrapách nikdo a nic nemůže. Že je největší touhou celé nejmladší generace dostat se ven přes hranice a pokračovat ve vlastním příběhu někde, kde ještě nevyhasla dynamika normálního života, však nikdo ani neskrývá, a obrovské množství mladých i skutečně odchází, za cenu velkého úsilí i obětí.

V posledních dnech je toto město s přilehlou oblastí místem velké akutní krize. Krize je dnes chápána většinou jako stav nemoci a bezmoci, ze kterých není vidět cesty ven. Podle starého řeckého významu tohoto slova je však krize i rozhodnutím, rozsouzením, které evokuje krajní nouzi jako zlom, který sice může vést k tragédii, ale který je zároveň příležitostí k nadějnému obratu. Momentálně lze v Kraljevu i v celém Srbsku pozorovat velkou solidaritu a mobilizaci, a jsme tak svědky nepřehlédnutelného podnětu k masovému a zároveň tvořivému a smysluplnému pohybu uvnitř země. Tento zlomový okamžik ovšem skrývá nebezpečí, že se na konci všeho vynaloženého úsilí objeví vědomí, že nebylo ničím než zoufalým a bezvýsledným plácnutím do vody, zastaveným na samém počátku absolutním nedostatkem prostředků ( o kapce hořkosti z toho, že mimo hranice Srbska celé neštěstí nikoho ani moc nezajímá, ani nemluvě...). Myslím, že taková případná prohra ve svém kontextu na dlouhou dobu znásobí pocit beznaděje a latentního nihilismu na (alespoň podle našich měřítek) nesnesitelnou míru...

Čtenáře Britských listů, kteří mají tu možnost, bych chtěla ze všech výše uvedených důvodů s co největší naléhavostí poprosit, aby přispěli na obnovu kraljevského okresu prostřednictvím mimořádného účtu, který minulý pátek k tomuto účelu zřídila Srbská národní banka. Pokud je ve Vaší moci a vůli něco poslat, na následujících řádcích najdete všechny informace potřebné pro provedení příkazu k úhradě. K nim bych jen ještě chtěla dodat, že případnou platbu je nutné provést v eurech (což lze i z českého korunového účtu) a že do políčka "další instrukce" či "informace pro banku" (přesná formulace tohoto pole závisí na Vašem peněžním ústavu) musíte upřesnit níže uvedený mezinárodní kód a číslo účtu u Deutsche Bank, jež pro Srbskou národní banku funguje jako zprostředkovávající instituce.

Informace o účtu:

Příjemce : Grad Kraljevo -- donacije iz inostranstva (adresa příjemce se zde neuvádí -- nejspolehlivějším údajem pro jeho identifikaci je kód IBAN, a zde se navíc jedná o účet mimořádný)

Banka příjemce : Narodna banka Srbije

Adresa banky příjemce : Kralja Petra 12, 11 000, Beograd, Republika Srbija

Číslo účtu příjemce ve formátu IBAN : RS35908504102000353587

SWIFT kód banky příjemce (neboli BIC) : NBSRRSBGXXX

Do pole « další instrukce » či « informace pro banku » prosím napište :

Zprostředkující : DEUTDEFF (= mezinárodní kód Deutsche Bank) . Pokud Vás Vaše banka požádá o upřesnění funkce takto označeného peněžního ústavu, řekněte prosím, že podle normativní SWIFT message č. MT103 se jedná o pole formuláře 56A)

Účet u instituce : DE20500700100935930800; NBSRRSBG (podle normativní SWIFT message č. MT103 se jedná o pole formuláře 57A)

Měna : EUR

Vytisknout