Pozapomenutý génius George Bush starší

16. 11. 2010 / Pavel Urban

Možná právě v rodinné firmě se G.Bush starší přiučil věcem, které nejsou pro americké myšlení příliš typické. Například že byznys je jako moderní sport : není důležité vyhrát, ale inkasovat. Nebo že do cizích věcí je lepší se neplést, pokud to není skutečně nutné.

Podle některých zdrojů se po nástupu do funkce pokusil dohodnout s Kremlem na petrifikaci jaltského systému v Evropě. Pokus nevyšel, protože v Moskvě si byli vědomi vlastní situace a nevěřili upřímnosti takovéto nabídky. A možná, že v Kremlu už evropské satelity odepsali jako ztrátovou záležitost.

Nevím, jestli je to pravda. Ale naturelu Bushe staršího by to odpovídalo. Existující situace Americe vcelku vyhovovala. Proč by měla přebírat zodpovědnost za zaostalou střední Evropu s nejistou budoucností ? Čím jí mohl být tento region prospěšný ?

Komunismus ve střední Evropě nicméně padl. Za pár měsíců nato obsadil Saddám Husajn Kuvajt. Tady už americký prezident zasáhnout musel. Ale nijak nespěchal. Nejprve dal dohromady koalici okolních států a mandát OSN a rozmístil americká vojska v Saúdské Arábii coby "Pouštní štít". Za normálních okolností by to vyvolalo bouři odporu, ale teď nikdo neprotestoval. Ani Íránu vojska Velkého Satana najednou nijak zvlášť nevadila.

Následovaly měsíce trpělivého vyjednávání, které nevedly k výsledku. Husajn se vmanévroval do situace, kdy fakticky neměl kam ustoupit. A tak Pouštní štít přešel v Pouštní bouři. Za půldruhého měsíce byla irácká armáda poražena, z Kuvajtu se stáhla a Američané měli otevřenou cestu na Bagdád. K všeobecnému překvapení nařídil prezident Bush další postup zastavit. Zcela v souladu s mandátem koalice, který požadoval pouze osvobození Kuvajtu.

Mnozí mu tehdy i později vytýkali, že si nechal ujít jedinečnou příležitost. K čemu, to už dnes zhruba víme. Bush starší to tehdy vědět nemohl. Ale nepochybně cítil, že není v zájmu USA přebírat výhradní zodpovědnost za další dění v Iráku. Výhradní zodpovědnost, protože OSN i ostatní státy koalice by sice proti překročení mandátu v dané chvíli asi příliš neprotestovaly, ale později by nechaly Američany smažit se ve šťávě, se kterou de iure neměly nic společného.

Co znamenalo zastavení postupu americké armády z hlediska americké politiky ? Následovat mohlo Husajnovo svržení. Pak by Američané získali vavříny vítězství, zatímco zodpovědnost by nesli v prvé řadě ti, kteří diktátora svrhli, v druhé řadě OSN, případně protisaddámovská koalice jako celek.

Leč nestalo se. Husajn se u moci udržel. Válka nebyla vyhrána a potenciální hrozba zůstala. Americká armáda v mezinárodních službách tedy musela zůstat v oblasti zůstat. V zájmu všech Husajnových sousedů.

Nakonec se ukázalo, že to byl krok doslova geniální.

Spokojenost vládla na (téměř) všech stranách. Spokojeny byly státy OPEC, neboť si rozebraly iráckou ropnou kvótu. Navíc nikoli ve svém, ale ve vyšším zájmu. Spokojeni byli iráčtí Kurdové, kteří získali samostatnost de facto a kupodivu byli dostatečně rozumní, aby prozatím nežádali víc. Spokojeno bylo OSN, neboť konečně mohlo plnit úlohu fungujícího budovatele mírového světa. Později, po spuštění programu ropa za potraviny získali někteří její činovníci ke spokojenosti i privátní důvody. Ještě později to prasklo a byl z toho skandál. Ale nešlo o Američany, takže to nebylo selhání systému, ale pouze jednotlivců. Věřící mezinárodního práva byli pochopitelně spokojeni také.

Spokojen mohl být i Husajn, který se navzdory těžké porážce udržel u moci a zůstal partnerem pro zahraničí. Byť oslabeným a oficiálně v podřízeném postavení. Zda byli spokojeni i řadoví Iráčané, kteří k diktatuře a válečným škodám dostali navrch i mezinárodní embargo, už tak jisté není. Ale všem se zavděčit nelze.

Irácká propaganda zásobovala svět fotografiemi dětí umírajících kvůli embargu v bagdádských nemocnicích. Věrohodnost těchto fotografií nikdo nezpochybnil. Jenže nikdo nevěděl, co s tím. Jindy oblíbená kritika bez vlastního řešení by v tomto případě znamenala nahrávat těm, kteří byli také proti a vlastní řešení měli. Tedy americkým jestřábům.

Běh věcí příštích (a také odpovědnost za ně) mělo v rukou OSN. Nabízely se tři možnosti. Buď pokračovat v embargu. Což zájmům vyhovovalo zájmům většiny včetně USA. Nebo ho omezit či odvolat. Tím by se potvrdilo, že sankce jsou k ničemu a možnosti OSN velmi omezené. To by posílilo význam vojáků USA v Zálivu i pozici USA obecně. Nebo naopak přitvrdit a vsadit na sílu. To by opět posílilo pozici USA, neboť tuto sílu by představovala především americká armáda.

Zkrátka, Bush senior vmanévroval svou zemi do situace, kterou prakticky nemohla prohrát jinak, než vlastní chybou. Zodpovědnost přitom nesli jiní.

Američané ovšem moudrost svého prezidenta neocenili. Chtěli problém vyřešit a zničit viditelné zlo. To se jim také povedlo. Tím ovšem uvolnili zlo ještě horší. Ať už to bereme z hlediska obecně lidského, z hlediska světové stability či amerických imperiálních zájmů.

Pokud tuhle válku zatím někdo vyhrál, pak to je Írán. Aniž by musel hnout prstem. Není špatné mít nepřítele, který vyhrává vaše války a prohrává ty svoje. Pravda, tohle nezaviněné vítězství může Íránu časem přijít draho. V případě odchodu Američanů může Teherán řešit problém, jak nedopustit zničení iráckých šiítů a zároveň se nezaplést do sunnitsko-šiítské války.

Vytisknout