Může uzavřít lidské iluze do mocenského a majetkového sobectví jednotlivce; pak se jedná o politiku člověka opojeného mocí, který ve svém řemesle spatřuje pouze určitou výdělečnou formu podnikání. Může ale jít i o politiku mravní zodpovědnosti, úsilí o humanizaci společnosti; právě takováto humanistická politika je sociální tvorbou usilující o spravedlnost. Je to věrný dědic renesanční vzpoury proti středověkému chápání neměnné hříšnosti člověka, nedostatku sebevědomí a sebeúcty; vzpoury proti abstraktnímu pocitu viny namísto hrdosti -- vždyť člověk je při vší nedokonalosti vrcholem přírody a je i mírou dokonalosti. Je to vzpoura moderního člověka, jenž si váží práce, talentu a je hnán touhou po poznání, které je cestou do ráje, ne důvodem pro vyhnání z ráje. Humanistická politika je dědicem Rabelaisova vyznání radostné úcty k životu a přírodě, ale též k sociální spravedlnosti.

A tak se na scéně objevuje i otázka občanské angažovanosti, odpovědnosti každého člověka za společenské dění. V zásadě existuje dvojí představa o ctnosti člověka jako o praktické morálce:

• Taoistická a stoická vize, která je orientována na politické nicnedělání, nevměšování. "Nežádej, aby se věci dály, jak chceš, nýbrž chtěj, aby se dály, jak se dějí, a bude ti v životě dobře!" píše Epiktétos. Ztělesněním mravnosti je filosof, intelektuál; je to pravda Diogena, v níž moudrost a mravnost znamenají sociální neangažovanost a svoboda je únikem z chorob sociálního života.
• Již od sofistů a konfuciánců se odvíjí představa mravnosti, která je úzce spojena s politickou praxí; etika je politizována. Podle Aristotela je úsilí o lidské dobro stejné pro jednotlivce i pro obec, ovšem "přece je patrně dobro obce něco většího a dokonalejšího...; vždyť milé jest dosáhnout dobra i pro jednotlivce, krásnější však a ve větší míře božské dosíci ho pro národ a obce." Etika je politickou vědou. Etika je, jak svorně učí Konfucius, Aristoteles i osvícenci a mnozí další, praktickou sociálně angažovanou filosofií.

Lao-C' o nezasahování

"Kdo chce v něčem zasahovat, ničí to.
Kdo si chce něco přisvojit, ničí to.
Moudrý tím, že nezasahuje, nic neničí,
tím, že si nic nepřisvojuje, nic neztrácí...
Ti, kdož v pradávnu uplatňovali tao,
nesnažili se jím nabádat lid k osvícenosti,
ale k tomu, aby si uchoval prostotu."

Lao-C': O tao a ctnosti. Tao te ťing
Praha: Odeon, 1971, s. 129 a 131

Je nesporné, že taoistický životní styl osobní skromnosti, rozjímání a pohrdání mocí může být pro mnohé skutečným štěstím, důstojnou cestou moudrou přírodou nebo slzavým údolím. Opravdu existují zajímavější a pro pochopení života možná důležitější otázky, než změny v bývalých socialistických zemích. Již odpradávna strhává gravitační síla života člověka k základním otázkám bytí, k oné velké záhadné trojici existence: k pochopení nezměrně malého světa atomů, závratně velkého kosmu a neskonale složitého vědomí. Nalézt v této triádě velkých otazníků pevný bod k zakotvení svého života je možné pouze prostřednictvím zjednodušujících a neúplných odpovědí; každá angažovanost je tedy nutně činností na základě nejistých pravd nebo přímo polopravd. Tváří v tvář velikosti této záhadné triády existence jsou otázky transformace v postsocialistických zemích směšně malé. A nebo jinak: jak je možné, že právě v období přibližně půl tisíciletí před naším letopočtem mezi sebou nekomunikující civilizace zrodily v Číně Konfucia a Lao-c', na indickém subkontinentu Budhu, v Persii Zaratrustru, v Palestině některé starozákonní proroky, v Řecku Platona? Odkud pochází síla, jenž právě tehdy dala vzniknout Aischylovým, Sofoklovým a Eurípidovým tragédiím? A navíc ještě v téže době byla do dnešní podoby složena Tóra-Pentateuch, prvních pět knih bible, jejichž autorství je přičítáno Mojžíšovi. Kde se vzalo ono nesmírné množství pasionární energie v lidstvu té doby? Není další osud lidstva pouhou konkretizací poznání těchto velikánů? A má tato konkretizace formou krize či dokonce entropie, jak se domníval K. Jaspers, nebo se jedná o pohyb v kruhu, jak tvrdil A. Toynbee, či jde o vývoj vzhůru, jak předpokládal například K. Marx? Co v tomto nevysvětleném pohybu znamenají otázky po změnách ve střední a východní Evropě, oné části přívěsku Asie?

Ve srovnání s civilizačními problémy lidstva působí otázky divoké privatizace v postsocialistických společnostech nedůležitě a nezajímavě. To však platí jenom při pohledu zvenku. Při pohledu zevnitř se týkají konkrétních osudů konkrétních lidí -- a je to ta nejdůležitější otázka lidského života, problém jeho kvality. Tady zvoní hrana -- a je nesmyslné ptát se komu.

Přes veškerou úctu k taoismu či stoicismu, jejich představa politické mravnosti není morální: nezasahování je aktivní postoj, který nevrací život k původnímu dobru, ale nepřímo straní silnějším, dravějším, těm, kdo nemají morální zábrany při použití násilí, lsti a podvodu. Ze zajetí rizik politické moci a dvojznačné mravnosti politiků nelze uniknout sebehezčími bonmoty. Věčným cílem zůstává pátrat po morálních politicích. Úkolem humanistů ale není pouze hledat lepší politiky; hlavní směr snažení představuje hledání cesty, jak co nejvíce omezit politizaci společnosti. V centralizované hierarchii politického života není rovnost. Úkolem je Rozvíjet demokracii tak, aby byla co nejvíce posilována autonomní samospráva osobností. A dělat vše proto, aby bylo omezeno pěstování kultu politiků. Politici jsou jen lidé z masa a kostí -- a zpravidla nikoliv ti nejlepší. Není náhodou, že dva nejstarší demokratické státy, tedy státy, kde je tento režim nejstabilnější -- Švýcarsko a USA -- jsou zeměmi s rozvinutou samosprávou, s tradiční decentralizací politické moci. Kdekdo ví, že Švýcarsko patří mezi země s nejvyšší životní úrovní na světě; kdo však zná jméno švýcarského prezidenta a ví, jak často je volen?

Každý však zná velikány transformace v postsocialistických zemích. Ta sice nevedla k žádné dramaticky větší ekonomické efektivnosti, ale napomohla poznání, že moc a majetek jsou závisle proměnné. Právě takto pojatá transformace velice názorně ukázala, že politická moc může být zdrojem sociální struktury. Vinou státníků v postsocia-listických zemích byly základní hodnoty libertarianistické koncepce pojaty v absolutní podobě. O privatizaci, oné posvátné kategorii transformace, však zatím lze pouze říci, že:

• Privatizace neprokázala větší transparentnost vlastnictví, v řadě případů je tomu právě naopak;
• Privatizace zatím neprokázala, že kapitalistická ekonomika je efektivnější než ekonomika byrokratického socialismu;
• Privatizace neprokázala, že je zdrojem větší rovnosti -- ba právě naopak;
• Privatizace neprokázala, že je zárukou svobody pro všechny;
• Privatizace zformovala nespravedlivou společnost, v níž životní naděje většiny jsou vloženy do představ změn v bu-doucnu.

Vzhledem ke zbožštění liberálně-konzervativnímu kodexu je v této souvislosti vhodné znovu připomenou, že privatizace není totožná s trhem, a že každý trh nemusí být jen a jen čistě živelným trhem.

Tváří v tvář dnešním problémům lze říci, že se někde hned na začátku stala osudová chyba. Humanistická představa ekonomické transformace byrokratického socialismu měla sledovat požadavky osvobození lidské tvořivosti, zvýšení ekonomické efektivnosti a blahobytu pro všechny lidi práce. Vytvoření majetkové oligarchie neznamená přiblížení se těmto cílům. Nebylo chybou vkládat naděje do nové elity. Chybou je však věřit politikům: politici mají být úkolování a kontrolováni. Víra v politiky a jejich uctívání jsou ztrátou vlastní důstojnosti spojenou se sebevražednými sklony. I kdyby nastupující elita byla sebelepší, moc korumpuje, moc absolutní korumpuje absolutně (lord Acton). Život zabíjí sny.

Již Aristoteles psal o přeměně aristokracie v oligarchii, přičemž aristokracii chápal jako aristokracii ducha, spojoval ji s lidmi, kteří vidí osobní hodnotu v duševní zdatnosti. Přechod k oligarchii podle Aristotela může nastat "pro špatnost vládnoucích, kteří obecní dobra rozdělují proti hodnotě". Aristoteles dobře věděl, že posoudit, zda je rozdělování spravedlivé, znamená měřit je podle hodnot, přičemž každý vidí hodnotu v něčem jiném: "demokraté ji vidí ve svobodě, oligarchové v bohatství, jiní v urozenosti, aristokraté v duševní zdatnosti." Při přeměně aristokracie v oligarchii se hodnotovou orientací rozdělování stalo, že všechna nebo nejčetnější dobra "rozdělují sami sobě a úřady vždy týmž osobám, a nejvíce stojí o zbohatnutí; vládnou pak pouze někteří, a to špatní místo nejzdatnějších". A to Aristoteles hovořil o situaci ve starověkém Řecku, ne o liberálně-konzervativní transformaci v postso-cialistických společnostech.

Většina státníků v postsocialistických zemích se nechová jako odpovědní správcové země, ale jako dobyvatelé na pokořeném území. Zvláště názorně vynikne tato skutečnost v okamžiku, kdy jsou změny v postsocialistických zemích posuzovány ze zorného úhlu smluvní teorie, tedy koncepce, která odráží povahu demokratického řízení. Radikální "reformátoři" chápali a chápou výchozí stav, tedy byrokratický socialismus, jako stav původní -- a to v pojetí, které přirozený stav chápe jako stav válečný; byrokratický socialismus byl a je pro ně jen násilím, nesvobodou, nemravností. Nové společenské uspořádání a stát by ale podle klasiků smluvní teorie měly vzniknout dohodou svobodných individuí. Podle liberální koncepce reprezentativní demokracie měla mít tato dohoda podobu smlouvy, uzavřené volebním aktem. Z tohoto hlediska jde však pouze o smlouvu zdánlivou. Je nutné připomenout, že základní osudové kontury transformace dostaly v Československu podobu totální privatizace, restitucí, lustrací a rozdělení společného státu Čechů a Slováků, přičemž tyto radikální kroky nebyly předmětem žádné volební smlouvy mezi občany a jejich reprezentanty. Daleko více se výsledek transformace podobá obsazení území s následnou umělou sociální diferenciací pomocí ponížení poražených a vytvoření oligarchie z vítězů -- a s hospodářskými důsledky srovnatelnými s prohranou válkou. Vinen v daném případě není trh. Je vhodné znovu zopakovat, že privatizace proběhla podle zákona, který jednotlivé případy zcela záměrně pojal jako neveřejné rozhodnutí úředníků, přičemž rozhodnutí nepodléhalo správnímu řízení a nebylo možné se vůči němu odvolat k soudu. Takovéto majetkové pravomoci, jakými disponovali čeští úředníci v době privatizace, mívají pouze vojáci plenící dobyté území.

Snad mají pravdu ti, kdo tvrdí, že nejlepším státním zřízením je osvícená monarchie. Jenže -- osvícení monarchové neexistují. Osvícená monarchie nevznikne tím, že se měšťák stane šlechticem. To, co dnes tak leká řadu domácích i zahraničních pozorovatelů, není pomalá privatizace nebo vytváření osvícené monarchie. Ideál demokracie je karikován snaživým budováním nové oligarchistické republiky. Jak upozorňuje J. Rawls, lze tolerovat výhody pro vybrané osoby, jestliže se takto zlepšuje i situace lidí, kteří výhody nemají. Vzniklé nerovnosti v majetku a moci by tedy bylo možné pokládat za spravedlivé pouze tehdy, jestliže by ústily v kompenzující blaho pro nejméně zvýhodněné členy společnosti. To však není případ transformace v postsocialistických zemích.

Výsledkem transformace společnosti v České republice je společnost rozdělená na tři části: přibližně čtvrtina občanů vydělala nadprůměrně na privatizaci a je v zásadě ekonomicky zabezpečena; druhá skupina vytvořila pseudostřední třídy s jistotu postavenou na nepostradatelnosti pro skupinu první; třetina lidí bude žít v pásmu ohrožení základních životních potřeb, přičemž každý růst zdražování potravin a bydlení, inflace, deregulace atd. bude nabírat podobu životní katastrofy, pádu pod kulturní úroveň kvality života. Zcela oprávněně se mnoho lidí dnes obává, že jejich děti budou žít hůře než oni. Protože se toto rozčlenění postsocialistických společností v první řadě opírá o majetek, nemůže být odstraněno ekonomickým růstem: společenský zisk bude přerozdělován odlišně pro jednotlivé části společnosti. Toto členění společnosti se zákonitě odráží v rozložení politických sil reprezentovaných parlamentními i mimoparlamentními stranami. A je třeba dodat, že rozdělní společnosti na tři části zakládá možnost manipulace, tedy upevnění moci oligarchie tak, že její výsadní postavení nemohou volby ohrozit; ohrožují ji však vlastní chyby, a to hlavně nenasytnost.

Tendence k oligarchizaci má podobu přebírání majetku a moci skupinou trvale vyvolených; demokratické prvky transformace nejsou prosty lsti a záludu. Na pozadí velkých a bezesporu oprávněných diskusí o demokracii, lidských právech, občanské společnosti atd. proběhl majetkový převrat. Ten, nikoliv zmíněné diskuse, vytváří rámec osudu lidí. Nástup liberální demokracie v roce 1989 dal většině naději; přijatá koncepce TRANSFORMACE jim však nedala šanci. Vznikly sociální vazby, které hrozí, že budou určovat nerovné možnosti pro příslušníky odlišných sociálních skupin po několik generací. Byly vytvořeny odlišné podmínky v uspokojování tvořivosti jednotlivců, tedy i neefektivní sociální organizace. PRO nerovnost, která byla uměle vytvořena při transformaci v postsocialistických společnotech, neexistuje rozumné ospravedlnění.

Každý, dokonce i spravedlivě vyvážený, vztah svobody a rovnosti je plný rozporů -- obdobně jako je rozporná vnitřní povaha svobody a rovnosti. Řešení této situace není nalezení univerzálního vzorce, ale vytváření otevřené -- což mimo jiné znamená i cílevědomé -- společnosti. To však vůbec není případ postsocialistických zemí. Přijatá koncepce transformace je uzavřenou ideologickou doktrínou, ideologií, která ztělesnila sobectví a nevzdělanost nové mocenské elity. Vždy však bude platit, že bylo a Je mnoho lidí, kteří se vždy budou cítit nešťastní v zemi svobodných sobců. V nich je naděje na budoucí změny.

Mravnost každé politiky je dána tím, že podporuje ty stránky v člověku, které jsou dobré. Pouze politika podporující lidskou solidaritu a spolupráci může být nazvána politikou morální.Naopak politika orientovaná na pobízení k sobectví, politika, která si vynucuje egoistickou a bezohlednou honbu za penězi jako podmínku sebeuchování, je nemravná. Právě transformace v postsocialistických zemích ukazuje, že úsilí o spravedlnost je nekonečný příběh zápasu se sobectvím v každém jedinci i s egoismem celých tříd. Politickými hrdiny lidského pokroku jsou Prométheus, Spartakus a Giordano Bruno -- ne Harpagon! A je-li pravda, jak praví Mistr citovaný v úvodu této knihy, že bohatství a hodnosti získané ve státě řízeném nemorální ideologií, jsou hanbou, pak architekti postsocialistické transformace rozhodně nejsou hodni úcty.

Z autorovy knihy Povaha dnešní krize