Českou státnost je třeba udržovat, nikoli budovat

5. 11. 2010 / Pavel Urban

Do roku 1992 jsem se považoval za Čechoslováka a za Čecha, v uvedeném pořadí. Toho roku se definitivně ukázalo, že Slováci uvažují v nejlepším případě obráceně a československý mýtus se definitivně vyčerpal. Od té doby jsem pouze Čechem. Tato změna pro mě ale nebyla návratem ze slepé uličky, ale krokem vpřed. Česká státnost a její kořeny pro mě existují i bez nového psaní historického ústavu AV ČR. Nic proti němu, ale tuto státnost je nutné udržovat, ne budovat znovu od kořenů. K novodobým kořenům této státnosti patří i Československo. Jako sdílená a uzavřená kapitola. Ale tím spíš nemá cenu vnímat jej jako protiklad.

Znát slovenské dějiny ? Ale kterých Slováků dějiny ? Československá republika byla státem Čechoslováků. Československý národ (etnický, později jen politický) byl mýtus. Ale to je v podstatě každý národ. Důležité bylo, že tento mýtus fungoval. Na padesát nebo možná i na třicet procent. Ale vezmeme-li v úvahu, o co vlastně usiloval, pak i tohle bylo hodně. Slovákům, kteří byli ochotni se k tomuto mýtu připojit, nabídla moderní a relativně velký svět, jehož byli součástí, aniž by, aspoň ve vlastních očích, byli méně Slováky.

Na ostatní Slováky -- což byla vždy většina -- se pohlíželo jako na neuvědomělé, kteří budou časem získáni. Tato československá (tedy především česká) civilizační mise dnes může působit divně, ve své době ale prospěla oběma stranám. Slovenští Čechoslováci byli vždy v menšině. Nicméně se Štefánikem nevyhynuli. K chloubě moderního Slovenska patří i přehrada na Gabčíkově. Jméno dostala (skrze zdejší obec) po slovenském učni, který v roce 1939 místo oslav samostatnosti utekl za hranice a připojil se k československému odboji. Posléze se nechal vysadit v Praze, kde hodil bombu do auta Hitlerovu místodržícímu Heydrichovi. Nakonec za to spolu se svými českými spolubojovníky v beznadějném boji zaplatil životem.

Přehrada na Dunaji se začala stavět ještě za socialismu, nicméně nový stát "zrádce" ze zeměpisu nevymazal. Stejně tak nevymazal politiky a důstojníky, kteří v roce 1944 obnovili na většině tehdejšího Slovenska Československo a dva měsíce ho bránili před útoky wehrmachtu. Bojovat pod nepřátelskými prapory proti skutečným či domnělým zájmům vlastního národa není nic výjimečného. Málokdy se ale stane, že by národní armáda ve spojení s opozičními politiky pozvedla tyto (nepřátelské) prapory z vlastní iniciativy a ve jménu historického omylu se vzbouřila proti nositelům vlastní státnosti.

28. říjen není na Slovensku státním svátkem. Přesto jej slovenské noviny, včetně bulváru, připomínaly v posledním desetiletí často více, než noviny české, a to v souvislostech spíše pozitivních. Slovenský vztah k Československu je zjevně složitější, nelze jej redukovat jen na úplnou averzi.

Petr Jánský volá mimo jiné též po obnově svatováclavské tradice. (Také ZDE). Nechci podceňovat její význam v historii českého národa. Nicméně svatý Václav je dnes patronem země České pouze pro katolíky. Ostatním stačí Myslbekova socha, která by dnes už mohla být posvátná sama o sobě. Vytrácející se zbožnost, pokoru, lásku k bližnímu a vyšší duchovní a mravní princip moci už dnes asi nedohledáme u knížete, který se zjevně snažil být dobrým křesťanem v duchu doby, nicméně ideál mnicha (který ostatně v jeho době teprve vznikal) určitě nepředstavoval. A okolnosti jeho smrti svědčí stejně tak o zbožnosti jako o neschopnosti; Boleslav by asi nedopustil, aby se mu ochranka komplet ožrala. Zkrátka a dobře, mýtus je mimo katolické prostředí mrtev a historický kníže jej nahradí jen těžko.

Vytisknout