Neidealizujme si Austrálii

5. 11. 2010

Dovolil bych si připojit pár poznámek k článkům Štěpána Steigera a Ivy Kelčové o australském příkladu. Je vždy hřejivé si přečíst dobře míněný motivační článek, jehož cílem je vylepšit nepříliš dobré politické klima, ale v tomto případě se obávám, že autoři si zemi příkladu poněkud idealizují.

Tímto ale v žádnem případě neříkám, že by uplatnění principů zmiňovaných v obou článcích nebylo prospěšné. To by jistě bylo - a to nejen pro českou, ale také pro politiku australskou, píše Petr Spelina z australského Sydney.

Nejprve kratší komentář k prezentovaným příkladům:

Příjmy -- přepočítávání výdělků je vždy riskantní, pokud nezohledníme také náklady. Například podpora v nezaměstnanosti je sice v přepočtu opravdu kolem 20 000 Kč měsíčně, ale ve stejném přepočtu bychom museli říci, že je průměrné nájemné v levných lokalitách 14-16 000 Kč, jedna návštěva specialisty lékaře stojí 1 500 Kč či cena lístku na městský vlak činí kolem 100 Kč a pod. Prostě vše je nutno vidět v kontextu -- a mohu oba autory ujistit, že by shledali život z průměrné mzdy či dokonce podpory v kterémkoliv australském městě velmi obtížným.

Ale je pravda, že celkově -- zejména ve srovnání se standardem regionu -- je Austrálie dost štědrá. Proto je také tento systém předmětem občasného zneužívání, když některé velké rodiny žijí z podpory svých členů, k čemuž se pak i přidají další černé příjmy. Ale to je zase jiná otázka.

Nemocenská -- velice záleží na tom, v jaké formě pracovního úvazku a v jaké firmě člověk je zaměstnán. Je pravda, že většina zaměstnavatelů plně hradí oněch 5+5 dní nemocenské, a někteří při delší nemoci dále dorovnávají část rozdílu mezi platem a podporou. Ovšem to se netýká každého zaměstnance a každé firmy . Existuje dále forma různých pojištění proti výpadku příjmu, které ve smluvním rozsahu poskytují náhradní příjem či uhrazují různé splátky. Ale zde opět je nutné toto pojištění mít a průběžně platit...

Důchody -- je pravda, že každý po dosažení důchodového věku má nárok na stálý měsíční státní příspěvek. Tento příspěvek je ale dost malý -- dosahuje stěží velikosti týdeního nájmu levného bytu -- a navíc zavisí na dalších okolnostech. Především však nijak nesouvisí s předchozím příjmem. Mnohem podstatnějším zdrojem příjmu je individuální důchodové spoření do důchodových fondů, které je povinné. Povinnost ovšem definuje pouze minimální spořenou částku procentem z příjmu, kterou uhrazuje zaměstnavatel. Opět různí zaměstnavatelé mohou přispívat více, a také každý může příspěvek dále navýšit. Lidé s vyššími příjmy se také snaží investovat do nemovitostí, které pak prodají. Pokud se člověk ocitne v situaci, že tyto extra úspory nemá, státem poskytovaný důchod je opravdu jen k tomu, aby člověka udržel nad hranicí chudoby.

Co se týče popisované politické situace, obávám se že si ji oba autoři drasticky zjednodušují. Je vždy problematické srovnávat dvě země s jiným správním uspořádáním, protože v Austrálii jsou dva stupně vlády, federální a státní, a z hlediska běžného života je často důležitější, co dělá ona vláda státní. Je pravda, že navenek je politika mnohem slušnější, ale v zákulisí je velice nelítostná. Je také pravda, že se přímé formy úplatků, ať už jednotlivců či stran, tolik nevyskytují, avšak jsou zcela nahrazeny obrovským souborem různých zákulisních dohod, budoucích výhod; přístup k zakázkám je spojen s významnými příspěvky do stranických pokladen či ochotou nakoupit různé zboží či služby od doporučených organizací, apod.

Tu a tam něco občas vyplave na povrch, ale spíše okrajově. Hodnota všimného formou nejrůznějších vedlejších výdajů, kterou firma aspirující na státní zakázky musí disponovat, není zanedbatelná též. Podnikatelé a firmy ve stavebnictví, v infrastruktuře či v potravinářství by mohli povídat. V jejich oboru jsou známy případy vydírání a dokonce i násilného zastrašování těch, kteří se rozhodli z vlaku korupce vystoupit. Jinými slovy korupce existuje a není malá -- asi jako všude jinde -- jen není tak okatá.

Povinné volby jsou zajímavá záležitost. Principielně s nimi souhlasím, neb jsou teoreticky založeny na předpokladu, že každý má odpovědnost za to rozhodnout o složení a formě vlády. Na straně druhé to také vede k tomu, že lidé, kteří by jinak k volbám nešli, neboť jsou přesvědčeni, že se jich to netýká, takto volí chaoticky, často dle momentální nálady ci módy. Což také nevede k dobrým výsledkům. Ale přesto si myslím že to idea není špatná.

To jen tak pro doplnění. Nicméně souhlasím s autory, že je dobré se inspirovat tím co jinde nefunguje špatně, a že v Austrálii existuje řada věcí, ve kterých lze inspiraci najít. Nicméně bychom si neměli malovat svět jinde úplně na růžovo. Jak se říká, všude je chleba o dvou kůrkách.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 5.11. 2010