Převaha malého

5. 11. 2010 / John Michael Greer

Něco velmi připomínajícího Halloween je také ve způsobu, jak se v nedávných zprávách propojilo děsivé a zábavné. Skrytý boj propuknuvší mezi starými peněžními třídami je příkladem hodným zaznamenání. Předmět sporu je dost jednoduchý: V několika málo příštích letech někomu zůstane v ruce pár trilionů cenných papírů podložených hypotékami, které nebudou mít ani cenu papíru, na nějž je nikdo nebude chtít natisknout. Nikdo si nepřeje být tím pitomcem držícím balík, a proto kdysi svatosvatý konsensus, který bránil investičnímu průmyslu stejně jako médiím ukazovat prstem a pochechtávat se nad každoroční úrodou fiskálních absurdit, se rychle rozkládá.

Samozřejmě, že imploze amerického hypotéčního dluhu není vůbec k smíchu. Miliony lidí kvůli ní přišly o své úspory, penze a pracovní místa, a dozvuky krátké éry zatracených excesů, která tak nepořádně skončila v roce 2008, budou nadále tížit rodiny a zkaženou budoucnost po celou dekádu nebo i déle, i kdyby bylo vynaloženo všemožné úsilí na zmírnění jejích důsledků pro spoustu Američanů - a každý politický návrh kterékoliv z obou stran zatím směřoval k opaku. Ještě stále je dost šibeničního humoru v pozorování fondových manažerů a učenců oznamujících, že jsou šokováni, šokováni! objevením široce publikovaných problémů ohledně "cenných papírů" založených na hypotékách, které před několika krátkými lety sami tak horlivě pomáhali vrhnout na trh.

Přesto ozvěna Halloweenu, kterou slyším právě v Americe tohoto okamžiku nejsilněji, je ta, jež směřuje k jádru zmíněného svátku. Předstíráme nakonec, že jsme vyděšeni duchy a upíry a nefinačními nemrtvými, protože to je způsob, jak se vyrovnat se skutečným děsem, jež všechny právě zmíněné věci reprezentují, což je samozřejmě náš strach z vlastní smrtelnosti. Stejně tak se myslím značná část ustrašených předpovědí pulzujících nyní blogosférou stejně jako mainstreamovými médii pokouší vyrovnat s bezprostřednějším a reálným strachem, který - opět stejně jako smrt - je ukryt za záplavu eufemismů. Tento strach, který se právě teď zmocňuje mysli, se nazývá "kvantitativní uvolňování".

Řada čtenářů uslyší chladné a dezinfikované oznámení, že dozorčí rada Federálního rezervního systému nakoupí 600 miliard amerického federálního dluhu. Nevím, kolik čtenářů zaznamenalo, že to je právě ten objem dluhu, jenž podle očekávání vláda USA během sedmi měsíců vrhne na trh. A ještě méně si jsem jistý tím, kolik si jich všimlo, že Fed bude za tyto nákupy platit prostřednictvím výkonu svého legálního práva tvořit dolary z ničeho. Jinými slovy, Spojené státy teď tisknou peníze, aby jimi zaplatily své dluhy.

Někde v dlouhé historii financí může existovat příklad, kdy nějaká země tohle prováděla, aniž by v dosti krátké době čelila katastrofálním ekonomickým důsledkům, ale nevím o něm. Jakmile země začne krýt dluhy s pomocí tiskárny, kolaps její měny a ekonomiky je důsledkem do značné míry předem daným. Přesný způsob, jakým se důsledky dostaví, se případ od případu liší; hyperinflace, která proslavila Výmarské Německo a přednedávnem Zimbabwe, představuje jen jednu z možností, a existují dobré důvody myslet si, že právě v této chvíli to není ta nejpravděpodobnější.

Můj odhad zní, že směřujeme k takovému stavu věcí, jenž může být také nazván hyperstagflací: Ekonomika a nabídka peněz se budou současně smršťovat, jenže poptávka po penězích bude klesat rychleji než nabídka, jak budou držitelé aktiv denominovaných v dolarech spěchat s utrácením svých dolarů za cokoliv, co by mohlo uchovat aspoň část jejich papírové hodnoty. Tak jako během stagnace 70. let, jenže mnohem drastičtěji, ceny vzrostou, zatímco zaměstnanost bude klesat, dokud se ekonomika nezastaví.

Samozřejmě, že tohle není ani zdaleka jediná možnost; můžeme být svědky přímočarého deflačního kolapsu; můžeme také přihlížet tomu, jak čím dál bezstarostnější používání tiskárny naprosto překoná kontrakci peněžní nabídky a uvrhne nás do staromódní hyperinflace. Co však už moc dlouho pozorovat nebudeme je to, co se nyní považuje za běžný provoz. Mám podezření, že velmi mnoho lidí ve finanční komunitě je si toho vědomo - to je předpoklad, který zčásti podporují nedávné zprávy, že korporátní insideři v řadě odvětví rekordním tempem vyprodávají akciové podíly ve vlastních společnostech. Obávám se, že i my ostatní si to brzy uvědomíme, jakmile se přiblížíme ekonomickým, sociálním a (nevyhnutelně) také politickým poruchám, jaké lidé později důvěrně popisují vnoučatům.

Všechna tato očekávání se mohou jevit jako nesouvisející se Zeleným kouzelnictvím - s domovními zahrádkami, úspornými opatřeními a návratem k hlavním principům, což vše dohromady tvořilo hlavní náplň těchto příspěvků po několik posledních měsíců. Zdánlivý nepoměr mezi nezměrnou společenskou krizí rozvíjející se kolem a domáckými projekty pro jednotlivce a rodiny, které jsem zde navrhoval, byl samozřejmě v blogosféře ropného zlomu předmětem velkého množství komentářů, a projekt Zeleného kouzelnictví byl nejednou kritizován za to, že nenabízí jakousi velkou odpověď, která by vyřešila problémy, jimž průmyslová společnost čelí - nebo spíše předložila útěšné prohlášení, že tak učinila, a poskytla příležitost k tancům na hrobě, jimž je zřejmě v těchto dnech věnováno tak velké úsilí.

Jsem potěšen, že mohu říci, že ne všechny kritiky Zeleného kouzelnictví zůstaly na zmíněné úrovni. Na druhé straně spektra je velmi pozorná diskuse Erika Lindberga z Transition Towns Milwaukee věnovaná několik měsíců staré debatě mezi mnou a Robem Hopkinsem. Esej nese název The Long and the Short of It: Existential Comfort in the Age of Hopkins and Greer (Volně přeloženo - Přednosti a nedostatky: Existenciální útěcha ve věku Hopkinse a Greera); má celkem pět pokračování - ZDE, ZDE, ZDE, ZDE a ZDE - a nabízí zatím nejzřetelnější perspektivu ve vztahu k rozdílům, které jsme se s Robem snažili probrat v našich protichůdných esejích.

Jedna z věcí, která činí celou záležitost pro mě zajímavou, je to, že Lindberg svou diskusi založil na literární teorii. Je občerstvujícím způsobem zaujat rolí narativů při utváření vizí budoucnosti, mezi jinými vize mojí a Robovy, a používá rozdělení narativů na čtyři typy - romance, tragédie, komedie a fraška - aby dodal smyslu rozdílům mezi narativem hnutí Transition Towns na jedné a narativem, do nějž své praktické vyjádření projektuje Zelené kouzelnictví, na druhé straně. Tvrdí, že narativem Transition Towns je romance definovaná jako příběh, v němž představitel hrdiny (v tomto případě hnutí TT) usiluje o dosažení nepravděpodobného cíle a skutečně jej dosáhne. Narativem, který tvoří kontext Zeleného kouzelnictví, je z Lindbergova pohledu tragédie definovaná jako příběh, v němž představitel hrdiny (v tomto případě moderní průmyslová civilizace) podléhá nevyhnutelným důsledkům vlastních arogantních a mylných rozhodnutí.

Až sem je vše v pořádku. Jenomže projekt Zeleného kouzelnictví nenabízí tragický narativ. Ve velmi reálném smyslu jde o úsilí nalézt funkční alternativu k centrální dynamice tragédie, k předem neúspěšnému pokusu tragického hrdiny překonat osud, jenž na jeho hlavu přivolala domýšlivost. Možná jediným skutečným omylem Lindbergovy kritiky je, že mu právě toto uniklo, ačkoliv svou interpretaci vysvětluje na tolika slovech citovaných z mé knihy The Ecotechnic Future, již použil jako východisko své diskuse. (Jestliže analýza textu musí položit celou váhu svého argumentu na jediný překvapující bod, jako to dělá Lindberg, je to obyčejně znamení, že je něco špatně.)

Centrální narativ projektu Zeleného kouzelnictví je ve skutečnosti komický. Otevřeně řečeno, takové pojetí může vypadat příšerně nemístně. Přesto je zde ve hře táž logika, která nás vede vždy v říjnu ke zdobení domů děsy, v něž nevěříme, abychom se lépe vyrovnali s děsem, v nějž nevyhnutelně věříme. Komedie je přirozenou lidskou odpovědí na tragédii. Právě proto Shakespeare nejsilnější tragické scény tak úzce spojoval s komickými výstupy - samomluva strážce brány ihned po zavraždění Duncana v Mackbethovi, bláznův duchaplný nesmysl přerušující agónii krále Leara. Ze stejného důvodu byla v klasické době každá trilogie antických řeckých tragédií zakončena satirou, a japonské hry Noh hrané do dnešních dnů jsou přerušovány komickými mezihrami.

Abychom tomu rozuměli, je vhodné věnovat pozornost charakteru protagonistů čtyř narativů, o nichž Lindberg hovoří. Hrdiny tragédie jsou vždy mimořádné osobnosti v mimořádných situacích. Stejní jsou i hrdinové romance - Luke Skywalker může vypadat jen jako obyčejný kluk z tatooinské farmy, ale v jeho budoucnosti se nachází stařec se světelným mečem, a Síla stojí při něm. Na druhé straně škály stojí představitelé frašky, kteří si z našich aspirací tropí šašky, když jednají mimořádně bláznivě, chamtivě, chlípně, a tak dále.

Komičtí hrdinové představují výjimku právě proto, že nejsou výjimeční, a výjimečné nejsou ani situace, ve kterých se nacházejí. Představiteli komedie jsou průměrní lidé a svět, se kterým se musejí střetávat, je tentýž, jakému čelíme ve vlastních životech. Proto velké tragédie a romance vždy obsahují právě tolik komického živlu, aby diváka vtáhly a podtrhly distanci, již se snaží udržet mezi sebou a tragickým nebo romantickým hrdinou; a to je též důvod, proč skutečně velké komedie vždy balancují na hraně tragédie, romance, nebo obou současně, přičemž tlačí představitele až ke hranici obyčejného, ale nikdy ji zcela nepřekročí.

V klidnějších dobách bychom si mohli dovolit ten přepych chápat v kontextu komedie vliv historických výkyvů na naše životy čistě a jednoduše. Přinejmenším zde v Americe ale byla teď tato možnost vyloučena - nebo pokud vůbec zůstává otevřena, pak jedině na způsob hořké komedie, jakou Cervantes proslavil v Donu Quijotovi, kde velice obyčejná osoba nabude přesvědčení, že je romantickým hrdinou, vykročí kupředu, aby vyhledala nějaký grandiózní osud, a jde z jednoho průšvihu do druhého, dokud toho nemá natolik plné zuby, že zamíří domů do La Manchy. Přesto nám zůstává k dispozici přinejmenším ještě jeden druh komedie, a to ten, který jsem načrtl výše - ten druh, který poskytuje protiklad a do jisté míry záchranu před širší tragédií.

Opakuji ještě jednou: Centrální zápletkou tragédie je, že se mimořádná osoba pokouší dosáhnout nemožného a je přitom zničena. Centrální zápletkou komedie je naproti tomu příběh, v němž se naprosto obyčejná osoba pokouší splnit stejně obyčejný úkol, a navzdory všem překážkám, s nimiž může autor přijít, uspěje a dosáhne nějakého uměřeného, ale reálného úspěchu. Komedie sama o sobě získává svůj účin z toho, jak nám připomíná, že nehledě na to, nakolik jsme obyčejní a jak trapné motanice si pro sebe vytváříme, můžeme rozumně doufat, že se tím vším nakonec probelháme a dosáhneme něčeho hodnotného. Pokud komedie představuje protipól tragédie, týž účin je ještě silnější; zatímco tragický hrdina v celé své velkoleposti padá a je zničen, jeho komický protipól jde hořícím troskám z cesty a pak zjistí, jako Candide, že přinejmenším se dokáže postarat o svou zahrádku.

Jistě, tvrdím, že tohle je v zásadě to nejlepší, v co můžeme v daném bodě otáčení kola historie doufat. Pokud by slibné začátky 70. let pokračovaly právě takovými dekádami, měli bychom rozumný náčrt k narativu romance; jak ukázala Hirschova zpráva, projít ropným zlomem bez masivního ekonomického traumatu lze, pokud se pustíte do práce dvacet let předem. To jsme však neudělali, a cesta zpátky k těmto možnostem již neexistuje. Průmyslové národy se tedy místo toho ujaly nabídky ztělesnit roli tragického hrdiny a snaží se, seč mohou; rozhodnutí současné americké administrativy urychlit ekonomický kolaps placením účtů prostřednictvím tištění peněz je pořádně tragickým činem, tím druhem úmyslného pokoušení osudu, skrze nějž domýšlivost sama dospívá k vlastnímu potrestání.

Ti, kdo si přejí hrát roli tragického hrdiny v menším měřítku, tak jistě mohou učinit; zaujetí jakousi romantickou fantazií záchrany druhého, s heroickým pohrdáním tvrdými mezemi, k nimž se přibližujeme, je jednou velmi slibnou možností. Nicméně tato role má praktické nevýhody, jež začínají výše zmíněným obyčejem padnout a být zničen. Z tohoto důvodu jsme navrhli prozaičtější alternativu spočívající v konání těch maličkostí, jaké jedinci v rozkládající se společnosti mohou skutečně vykonat, aby zlepšili život sobě, svým rodinám a komunitám, zatímco současně přinášejí užitečné dary do budoucnosti. Toto je centrální téma projektu Zeleného kouzelnictví, ačkoliv samozřejmě existuje mnoho jiných způsobů, jak sledovat týž cíl.

Myslím, že není náhoda, když anonymní čínští mudrci, kteří sestavili knihu I-ťing - a kteří měli spoustu příležitostí přemýšlet o vzestupu a pádu impérií - vytvořili prostor pro takovou strategii kolem vzorců změny v tomto starobylém textu:

V tomto ročním období, kdy tažní ptáci směřují k jihu se zprávami o blížící se zimě, může jít o dobrou radu, kterou je vhodné následovat. Příště se vrátíme zpátky k podrobnostem, s několika narážkami na tanec genetické informace poháněný schraňováním osiva.

Článek v angličtině: ZDE