Deset důvodů, proč "kvantitativní uvolňování" americké ekonomice nepomůže

7. 11. 2010

1. Nikdo z těch, komu by banky chtěly půjčit, si půjčovat nechce, napsal David Goldman pro Asia Times.

2. Podniky, které tvoří pracovní místa, každopádně potřebují spíše vlastní kapitál než dluh.

3. Fed způsobí zploštění výnosové křivky za horizontem pěti let, bude bankám konkurovat, sníží jejich ziskovost a kapacitu poskytovat půjčky.

4. Deflační tendence v USA jsou vyvolány z větší části demografickými faktory: Generace babyboomu odchází do důchodu, prodává reality (USA budou mít v roce 2020 možná až 40% nadbytek velkých rodinných domů) a nakupuje finanční aktiva, stejně jako Japonci během vlastní vlny odchodů do důchodu v letech 1990-2000 (která spadala v jedno s tzv. ztracenou dekádou). Nemělo to nic společného s monetární politikou, která byla v té době mimořádně laxní.

5. Pokud během nástupu enormní vlny odchodů do důchodu udržujete nízkou úrokovou míru, lidé budou více spořit a méně utrácet, protože očekávají, že výnos z jejich úspor bude nižší.

6. Pokud dovolíte nárůst inflace, budoucí důchodci budou více spořit a méně utrácet, protože očekávají, že budou mít napříště nižší kupní sílu. To je přesný opak toho, co předpovídají krátkodobé keynesiánské modely, zejména opak předpokladu, že inflace vede lidi k utrácení (proč to nechávat ležet v bance, jestliže hodnota klesá?). V tom spočívá problém keynesiánského přístupu: V jeho zaslepeném, krátkodobém pohledu na věc. Někdy však dlouhodobé cykly, například demografické a důchodové, ovlivňují ty krátkodobé.

7. Kvantitativní uvolňování zvýšilo inflační očekávání bez toho, že by způsobilo nějakou velkou inflaci: Cena pojištění proti inflaci, například státních dluhopisů chráněných před inflací (TIPS) a zlata, vzrostla, zatímco ceny bydlení, mzdy a tak dále pokračují v poklesu. To znamená to nejhorší z obou možností. Spíše než aby přeorientovali portfolia z "bezpečných" aktiv jako státní dluhopisy na reálná aktiva, v což Fed doufá, mohou investoři prostě vyměnit portfolia za zásobní hodnoty v podobě zlata a cizích měn.

8. Inflace, jak připouští dokonce i Fed, pomáhá některým lidem poškozovat jiné. Nápad Fedu spočívá v tom, že kvantitativní uvolňování více lidem pomůže než ublíží, když přinutí investory nakupovat reálná aktiva. Ten tip inflace, který patrně kvantitativní uvolňování způsobí, bude mít v USA téměř výhradně škodlivý vliv. Ve skutečnosti devalvace dolaru a růst cen surovin poškodí všechny americké domácnosti a většinu podniků; pomůže producentům ropy na Středním Východě, Vladimiru Putinovi, australským těžařským společnostem a všem těm, kdo ve Spojených státech nežijí.

9. Jestliže (podle odhadu stránky Shadow Government Statistics) 22% dospělé neinstitucionální populace nedokáže nalézt práci, žádné snížení úroků Američany nepřesvědčí, aby se vrátili k orgii půjček z počátku 21. století.

10. Kvantitativní uvolňování podkopává postavení dolaru coby světové rezervní měny. Proto cena zlata stále stoupá. Kdyby USA byly Řeckem nebo Irskem, stály by teď před Mezinárodním měnovým fondem a sypaly si popel na hlavu. Jenže jsou jedinou světovou supervelmocí a centrální banky zbytku světa musejí držet své rezervy v dolarech. Proč? Protože čehokoliv jiného je nedostatek (pokud cena zlata nevzroste na 10 000 dolarů za unci, o čemž pochybuji) a protože se navzájem mezi sebou nenávidí více, než nenávidí USA - přinejmenším pro tuto chvíli. Když Obama zmenšuje americkou strategickou stopu a Fed se chová jako soused, jehož žumpa přetéká na všechny ostatní dvorky, Washington si zahrává s trpělivostí zbytku světa.

Celý článek v angličtině: ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 5.11. 2010