Nová třída...?!?

4. 11. 2010 / Ladislav Žák

Prostě mi to nedá, neodpustím si poznámku k příspěvku Víta Klímy Vznikla nová politická třída a svým způsobem i k příspěvku Michaela Kroha, který se zabývá Manifestem radikálního liberalismu. Oba příspěvky mají společné to, že se snaží pojmenovat současný stav společnosti a ukázat některá východiska. Mají společné i to, jak oba jasně ukazují, že problémy nelze řešit metodami, které je způsobily. Otázka, která je podle mne kardinální, však nezní ani tak co dělat, nebo dokonce jak to udělat. Kardinální otázka zní, kdo to bude dělat nebo spíše, chce to vůbec někdo dělat?!? Jsem přesvědčen, že otázkou praktického formování aktivní opozice vůči stávajícímu chování elit se zabýváme velice málo. Možná je to proto, že to zavání bojem proti kapitalismu -- a ten je u nás těsně propojen s demokracií a tudíž každý, kdo je proti, je komunista nebo islamista a terorista.

Nicméně stejně jako stále nacházíme, často s překvapením, mnohé poučení v dílech Marxe a Engelse, pak se prostě nemůžeme v otázkách praktického provádění společenských změn vyhnout myšlenkám Lenina. Je to velice ožehavé téma, protože spousta lidí je přesvědčena, že Leninovy spisy by na tom měly být podobně jako Mein Kampf, a ony na tom také tak de jure a často i de facto jsou. Lenin nebyl samozřejmě jediným praktikem společenských změn, ale těžko najdeme nějakého, který by uváděl, že něčeho dosáhl bez významných obětí. Ani Gándhího neposlušnost a nespolupráce se bez nich neobešly. Ba, právě naopak...

Myslím, že je velice dobře, že nám především sociální demokracie po těchto obecních volbách svou kolaborací s ODS jasně ukazuje, že hlasy pro ni jsou jen hlasy pro velkou koalici a pokračování politiky jako parodie na dotační management. Voliči ODS jsou na tom podobně, jen s tím rozdílem, že pravice má přesun peněz z veřejných rozpočtů do soukromých kapes nejen ve svém programu, ale tato transakce tvoří její přirozenou ideovou podstatu. U levice by tomu mělo být skoro naopak a ČSSD se snaží budit zdání, že jí na veřejném prostoru záleží, ale její praxe je úplně jiná.

V zásadě tedy platí, že volbami změnit postavení veřejného sektoru nejde -- a když tak pouze k horšímu. Pokud platí teze, které jsou v obou příspěvcích a potažmo i Manifestu radikálního liberalismu obsaženy, pak si musíme především uvědomit, že se současné elity svého postavení nikdy dobrovolně nevzdají. Naopak, každý den budou své postavení posilovat a posouvat ohromnou většinu světové populace do faktického stavu závislosti a otroctví.

Otázka tedy zní, kdo bude hegemonem tolik potřebné společenské změny, pokud má ještě vůbec někdy nastat. Zdánlivě po ní všichni volají, ale doopravdy se do ní nikomu nechce...

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 4.11. 2010