Ztroskotání "amerického Gorbačova", aneb Bushistán 2.0

4. 11. 2010 / Karel Dolejší

Po letošních volbách jsou Spojené státy americké zřejmě nadále nereformovatelné - prokázaly, že jejich elity ani většina veřejnosti se už nedokáží konstruktivně vyrovnat s výzvami současnosti. Na politické scéně poslední přežívající supervelmoci vítězí směr, který používá metodu vyhledávání obětních beránků, aby odvedl pozornost od vlastních dlouhodobých strukturálních problémů. Za všechno špatné tedy mohou Číňani, muslimové, přistěhovalci, "socialisté" ve vládě, elitářští a neameričtí intelektuálové. Posun do prava znamená konec pokusům - skutečným či předstíraným - o vzájemné přizpůsobení s ČLR, Ruskem, Íránem a Severní Koreou, stejně jako bratření s EU. Reforma globálního finančního systému je nyní s konečnou platností neprůchodná, stejně jako účinný mezinárodní režim ochrany klimatu. Zbývá tedy hon na čarodějnice a zbrojení na pozadí "business as usual", o němž už nelze říci ani to, že by cestu do pekla dláždil dobrými úmysly. Po polovičatých pokusech o reformu prosazovaných v prvních dvou letech Obamovou administrativou přichází za poslední slokou opět starý známý refrén: Bratři a sestry, vítejte v Bushistánu!

Nehledě na to, jak máme či nemáme k USA po kulturní stránce blízko, bychom neměli přehlížet, že vnitřní i zahraniční politika této země padá do vývrtky a její dynamika je založena na popírání reality. Američané si ve své většině odmítají uvědomit, kde jsou hranice možného, kam se na základě tvrdých a neúprosných dat musí vyvíjet postavení jejich země ve světě, do nějž už vyvážejí téměř jen zbraně a dluhy; kam se v takovém světě bude vyvíjet "americký sen" v historickém okamžiku, kdy zdroje dosavadní moci a blahobytu spějí ke svému vyčerpání. Spojené státy dneška v lecčems připomínají SSSR let osmdesátých - ze všudypřítomných ruin vyrůstá les raket, a to poslední, co dělá na svět vůbec ještě nějaký dojem, je armáda (ve vzduchu, na moři - a pak už jedině na papíře).

Jak je užitečné těšit se privilegovaným vztahům s velmocí, na jejíž chování mají vnější síly minimální vliv a která se zmítá v ochromujících vnitřních konfliktech obsahujících silnou tendenci "řešit se" výbuchy do okolního prostoru? Nakolik je dobré se na tuto velmoc privilegovaně vázat, spoléhat ve věci národní bezpečnosti a uchování vlastní nezávislosti na zemi, jejíž chování na mezinárodní scéně si teď troufne s jistotou předvídat leda bradavičnatá majitelka křišťálové koule?

Nakolik je do budoucna rozumné mít v této zemi americkou vojenskou základnu?

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 4.11. 2010