Koncept Kalouskova strašidelného domu

16. 8. 2010 / Ivo Šebestík

Nečasova vláda "rozpočtové odpovědnosti", která je z jiného pohledu vládou "podnikatelského zájmu", se ujala svých funkcí po dvou desetiletích zvláštního vývoje světa, Evropy i českého státu. Některé symptomy tohoto vývoje jsou, i přes matoucí interpretace médií, poměrně viditelné. Pád sovětského mocenského bloku, pokus Spojených států využít situace a zaujmout pozici římského impéria, neúspěch toho pokusu a vznik multipolárního uspořádání, připojení stovek miliónů původně chudých lidí ke konzumu, zesílení konkurence mezi lidmi, státy a ekonomikami, nemilosrdný souboj gigantů o energetické zdroje.

K tomu konflikt západního světa s částí toho islámského, stále slabší sympatie světové veřejnosti s jednáním Izraele, Obamův pokus o alespoň malé snížení dopadů katastrofální situace chudých v USA a o vylepšení amerického renomé, nové válečné konflikty, ty v brutální realitě i v rovině propagandy, která je označuje za "mise". Dále jsme ještě mohli zaznamenat prudké rozšíření Evropské unie mající za následek roztříštění vnitřní energie a znejasnění její role ve světovém kontextu. K tomu v globálním měřítku připočtěme krizové jevy v oblasti demokracie, lidských práv, důvěry v zákonné prostředky, instituce, církve, stát a další jevy.

Nad tím vším se však vznáší jako přízrak ještě něco, co je neméně hrozivé jako naše obnovené touhy po válečných konfliktech. Řekl bych, že je to rozhodnutí dobře organizované světové oligarchie využít hysterie, která se rozpoutala v souvislosti s ekonomickou krizí, a konečně jednou provždy ukončit ten, z jejího pohledu, trapný experiment se solidárním státem. Na maličkém českém pískovišti vlastně Nečasova (a Kalouskova) vláda "rozpočtové odpovědnosti" provádí tuto transformaci formou škrtů, zejména v sociální oblasti.

Oč jde? Na první pohled o velice rozumnou věc. Nebudeme zadlužovat sebe, a už vůbec ne budoucí generace. Chvályhodné gesto dobrého hospodáře, proti kterému nelze rozumně argumentovat. Jenže pravým smyslem sociálních škrtů není snížit o několik miliard státní dluh, ale něco úplně jiného. Ekonomická krize a následný příchod Kalouskových spasitelů spolu úzce souvisí. Díky krizi, která propukla v pravý čas, se ve společnosti podařilo navodit stav všeobecného ohrožení a strachu z toho, že pokud se někdo rozumný neujme tohoto velkého šetřícího úkolu, pak nás všechny čekají hrozné časy. Ty vzápětí dostaly i svou metaforu: Cesta do Maďarska a Řecka.

Tvůrci projektu "Kalouskova strašidelného domu", v němž přízraky v tunikách a s révou ve vlasech Medúzy tančí řecké kolo kolem rozkládající se státní pokladny, nejsou vůbec hloupí. Využili starého osvědčeného modelu, kterým se mobilizují masy lidí už celá tisíciletí, aby na sebe přijaly nějaký nepříjemný úkol, který je dočasně poškodí, aby jim následně (nejlépe na onom světě) přinesl užitek. S touto psychologií se národy posílají i do nesmyslných válek, neboť jim někdo zatraceně mazaný napovídá, že jen tak mohou zachránit vlastní mír a své bezpečí. Říká se tomu syndrom ohrožené pevnosti, v níž se lidé vzdávají svých porcí jídla, ženy pletou tětivy do luků z vlastních vlasů a muži odevzdávají vše, co mají, neboť věří, že velitelé pevnosti s tím naloží odpovědně a zachrání je. Ekonomická krize na celém světě znejistila zejména střední vrstvy, které jsou ochotny nechat se ostříhat jako ovce, jen když nebudou muset pod řeznický nůž sociální exkomunikace.

Takto chytrou demagogií vznikl pocit, že oligarchové se odpovědně ujímají ochrany lidstva, takže je třeba být vůči nim chápaví. Teď se jim nesmí nijak překážet a odporovat, neboť spolu s politiky pracují na naší záchraně. Cokoliv oligarchové činí prostřednictvím k jejich službám demokratickými volbami dosazených vlád, dělají ve prospěch lidstva. Na sebe nemyslíce.

Díky strachu, že může být hůř, lidé zatínají zuby a snáší různá zhoršení svých podmínek. Vskutku, jako v obležené pevnosti. Většina se ani nenamáhá zajít se podívat na hradby, jestli venku opravdu stojí nepřítel. Propaganda říká, že ano. Je ho tolik jako Achájců před Trójou. A tak pomalu a tiše mizí zákoníky práce v oparu zašlé historie dvacátého století a místo nich se vrací pružnost pracovně právních vztahů století devatenáctého. Pružnost, s níž je jako dobře nataženým pérem vystřelen kterýkoliv zaměstnanec za bránu svého podniku, než by do pěti napočítal.

Nečasova a Kalouskova vláda je tedy ze všeho nejvíce symbolem nové doby, jejíž příchod nikdo nezvěstoval, nikdo jej ani neoslavuje, leč mnozí nad ní budou ronit slzy. Bude to doba, jejíž jedinou výhodou může být jisté omezení pokrytectví, jakým se vyznačovala ještě závěrečná fáze sociálního státu. Ten už byl rozložen na součástky, ale projevy politiků se hemžily velebením jeho nebývalého rozkvětu. Během několika let bude jasné, že květy uvadly jako ve hřbitovní váze, takže k jejich oslavě by přistoupil pouze někdo hodně dekadentní. Možná konečně začnou být věci nazývány pravými jmény a vlády se pustí do kropení demonstrující chudiny vodními děly. Tohle násilné potlačování je ve skutečnosti docela blahodárné. Ve společnosti začne být opět jasno, kdo je kdo, kdo kam patří a s kým by měl být solidární. V plazmatických mezidobích, ve kterých si část společnosti myslí, že patří nebo jednou, když bude dlouho trpělivá, bude patřit k elitě, bývá prozření do reality obtížné.

Už si nevzpomínám, který bajkař vyprávěl příběh o tmavé ovečce, jež si myslela, že je vlk. Tedy přišla mezi vlky a chtěla s nimi žít. Jak to s ovečkou dopadlo, si každý snadno domyslí.

Vytisknout