Cvek a Kotrba: rigidní přístup a demagogické dokazování

12. 7. 2010

Není to poprvé, co tento vzdělaný vědec Boris Cvek šokuje čtenáře svou primitivní až demagogickou úrovní dokazování. Přitom argumentace jeho článku je od počátku postavena chybně, míní Roman Kanda. Cvekova argumentace se totiž odráží od smysluprosté otázky: "Je prioritou opoziční politiky mít posty?" Za citaci stojí i následující, podle mého názoru klíčová formulace: "Dokud však bude mít vláda ve Sněmovně většinu 118 mandátů, bude prostě prosazovat svoji politiku. Opozice by se chovala a musela chovat, vzhledem [k -- pozn. R. K.] závazku k voličům, kteří ji volili, stejně, kdyby měla stejnou většinu."

Jak na tuhle domnělou nutnost Cvek vlastně přišel? Proč by se takhle vláda resp. opozice musely chovat? Cožpak neexistuje jiný, mnohem produktivnější a blahodárnější model uspořádání parlamentní a exekutivní práce (silná exekutiva a naproti tomu i silná opoziční kontrola v parlamentu)? Přiznám se, že z takového pohledu na politiku mě až mrazí.

Pan Cvek je zřejmě zastáncem principu "vítěz bere vše", jehož důsledné uplatnění však bude mít v zemi s tak nízkým stupněm politické kultury, jaký máme v ČR, naprosto devastující účinky (vzpomeňme na éru tzv. opoziční smlouvy). Možná, že někteří opoziční poslanci skutečně žehrají nad ztracenými materiálními výhodami, ale jde přece o něco jiného, mnohem závažnějšího.

Jde o to, zda bude mít současná vládní koalice přiměřenou protiváhu v podobě účinné, tj. aritmeticky silně zastoupené opoziční kontroly, jejíž půdu představuje právě Poslanecká sněmovna PČR. Zdá se neuvěřitelné, že je třeba tuto (jak to vypadá, žel, jen zdánlivou) trivialitu z dějin fungování demokracie B. Cvekovi vůbec připomínat. Ve své nezadržované a snad už i nezadržitelné politické averzi bezstarostně přešel na stranu politické "normalizace", jež nám zajistí kýžený klid na práci, a kňučící opozici, která beztak chce jen dělat potíže, vykáže kamsi do rohu.

Cvek vyzývá opozici, aby měla odvahu se sebou něco dělat. Nu, dobrá. Ale proč by opozice tuto odvahu měla prokázat právě tím, že prostě beze slova akceptuje nespravedlivé rozložení sil ve výborech? (ČSSD má přece nejsilnější poslanecký klub, čemuž jeho zastoupení ve vedení výborů naprosto neodpovídá.) Nebylo by toto gesto "odvahy" spíše obyčejným defétismem?

Upřímně řečeno, Cvekovo opakovaně prezentované vnímání politiky a jeho sympatie k dominantnímu způsobu mocenského jednání, mi připadají odpuzující.

Pokud jde o článek Štěpána Kotrby, znovu se ukazuje, že jeho rigidní způsob myšlení patří do starého železa. Jeho imaginace je napájena historií nejméně padesát let starou. Připomíná-li Kotrba slova Vladimíra Špidly o nutnosti přímé akce, jíž má opozice "vyrovnávat" svůj umenšený vliv ve sněmovně, cosi se v něm napne a jako zrezivělá pružina ho to vymrští do 19. století.

Je v tom vskutku cosi příznačného, že si vzpomene právě na píseň "Rudý prapor", a ne třeba na přímé akce feministických či ekologických hnutí. Jeho nepřípadný historický exkurz pak potvrzuje dvojí: zaprvé Kotrbovu neznalost či spíše ignorování povahy současné evropské politiky a zadruhé tendenci vtlačovat nové jevy a nové pojmové obsahy do starých kontextuálních rámců. Výsledkem je pak poněkud fraškovité vyznění jeho článku, které se úplně míjí s podstatou a základním směrem Špidlovy reflexe.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 12.7. 2010