Merlinův čas

12. 7. 2010 / John Michael Greer

Přesto má tlak na vznik nějakého takového hnutí dalšího silného hybatele: trapnou skutečnost, že převážná většina lidí dnes prostě nechce slyšet, jak těžká bude jejich budoucnost. Nezáleží na tom, jak dobré máte důkazy, většina vašich posluchačů bude jednoduše znechucena a změní téma. Proč je tomu tak, to je zajímavá otázka; mám podezření, že velká část viny leží na kultu pozitivního myšlení, jehož anatomii podala v nedávné knize Barbara Ehrenreich, i když jsem naprosto ochoten vyslechnout i alternativní vysvětlení.

Ať už z jakéhokoliv důvodu, mimořádná slepota vůči stinným stránkám se stala v současné kultuře univerzální. Od ekonomů, kteří trvají na tom, že ta současná bublina (pokud jste si nevšimli, právě teď je to vládní dluh) může být nafukována bez omezení, přes fanoušky technologie, kteří oddaně věří, že jejich oblíbený kus nedodělku na rýsovacím prkně nepochybně vyřeší světové problémy, bez vedlejších účinků a s úsporami, až po miliony obyčejných lidí, kteří si nedokážou nebo nechtějí představit budoucnost bez materiálního nadbytku posledních desetiletí, se zdá, že jsme ztratili kolektivní schopnost rozpoznat, že věci mohou jít a jdou velmi, velmi špatným směrem. Není to jen záležitost slepoty vůči událostem typu "černé labutě", na niž upozonil Nassim Nicholas Taleb; stejně špatně vidíme i přilétající labutě bílé, i když už byly předpovídány po celá desetiletí, a nebe je jimi pokryto tak hustě, že je těžké vůbec vidět něco jiného.

Je to děsivé dilema: Jak se může společenství připravit na problémovou budoucnost, pokud s vámi většina lidí ztratí kontakt při sebemenším náznaku toho, že by mohla být problematická? Je to, zdá se, z tohoto důvodu, proč se mnoho lidí uvnitř hnutí ropného zlomu rozhodlo bagatelizovat problémy a trvat na tom, že můžeme mít zářnou, šťastnou, bohatou budoucnost, pokud jen budeme následovat jakékoliv dětské krůčky směrem k udržitelnosti, kterou všichni považujeme za sympatickou. Byl jsem některými lidmi, kteří tohle tvrdí, ujišťován, že jsou si dokonale vědomi toho, že situace je mnohem obtížnější a nebezpečnější, ale potřeba zapojit lidi do nějakého hnutí směřujícího k udržitelnosti je tak velká, říkají, že klábosení je v tuto chvíli odůvodněné, do té míry, do níž je nezbytné.

Myslím, že se dopouštějí šeredného omylu. Důvody tohoto vnímání věcí jsem rozsáhle probíral v několika posledních příspěvcích a nebudu je zde omílat. Otázkou zůstává, zda existují nějaké schůdné alternativy, a tou se chci zabývat v dnešním příspěvku. Nicméně abych vysvětlil, co mám na mysli, může být užitečné vypůjčit si metaforu z historie.

Nevím, kolik z mých čtenářů to ví, ale moje poslední publikace je překladem velmi zvláštní středověké knihy. Její název zní Picatrix, a jde o jediný dochovaný příklad absolutní rarity středověké literatury - učebnice pro čarodějské učně. Ti, kdo jste vyrostli s příběhy o Merlinovi, Gandalfovi a dalších, vezměte na vědomí: Tyto postavy, ať už jsou legendární nebo fiktivní, byly vymodelovány podle skutečné profese, která vzkvétala v raném středověku, a zůstala relativně aktivní, dokud na konci renesance nezmizela z trhu.

"Čarodějem" (v angličtině výraz "wizard" znamená také např. průvodce - KD) zde nemyslím obvyklé nebo domestikované odrůdy kartářek či rituálních lékařů, jakých máme i dnes nadbytek. Čaroděj v Evropě či v muslimském světě raného středověku byl spíše intelektuálem na volné noze, jehož hlavním zbožím byly dobré rady, i když připouštím, že byly podle potřeby poskytovány v matné směsi se zaklínadly a proroctvími. Měl dobré odborné znalosti astrologie, která ve středověkém myšlení hrála zhruba stejnou roli jako dnes teoretická fyzika, a stejně dobrou znalost rituální magie, ale jeho výcvik tímhle nezačínal ani nekončil. Podle Picatrix hotový čaroděj musel být důkladně vzdělán v oblasti zemědělství; navigace; politologie; vojenství; gramatiky, jazyků a rétoriky; v obchodu, veškeré v té době známé matematice, včetně aritmetiky, geometrie, hudební teorie a astronomie; v logice; v medicíně, včetně dobré znalosti rostlinných léčiv; v přírodních vědách včetně meteorologie, mineralogie, botaniky a zoologie; a v Aristotelově metafyzice: Ve skutečnosti, v celkové sumě vědeckého poznání, které přežilo z klasického světa.

Čtenářům už možná došlo, že to nezní jako ten druh vzdělání, který byste získali v Bradavicích, a o to přesně jde. Ať už věříte tomu, že pohyby planet předpovídají události na Zemi, jako ve středověku téměř každý, nebo si myslíte, že astrologie je prostě chytrá anticipace teorie her, která svých výsledků dosahuje vložením náhodných faktorů do strategických rozhodnutí tak, aby byla nepředvídatelná, pravděpodobně si uvědomujete, že věštec s takovým zázemím, jaké jsem právě nastínil, by byl dobře připraven nabídnout dobrou radu na většinu otázek, které by mohly uvést do rozpaků středověkého rolníka, obchodníka, barona nebo krále. Samozřejmě, někdo takto vyškolený nebyl ve své volbě aktivních opatření omezen na pouhé zaklínání. To je pravděpodobně důvod, proč tolik středověkých králů a baronů zaměstnávalo profesionální kouzelníky a jasnovidce, a to navzdory horlení všech vládnoucích náboženství té doby, a proč čarodějové méně zběhlí ve stoupání po sociální pyramidě nalézali rekordní úrodu zákazníků na nižších příčkách společenského žebříčku.

Pokud vůbec existuje něco ještě zajímavějšího, pak jsou to počátky této profese. Užitečná studie Pierra Riche nazvaná Vzdělávání a kultura na barbarském Západě podrobně ukazuje, jak se vzdělávací instituce pozdního římského světa zhroutily, když systémy jejich hospodářské a sociální podpory pod nimi padly. V Evropě - v muslimském světě byly věci poněkud složitější - byly nahrazeny klášterním systémem vzdělávání, který se ve svých počátcích omezil téměř výhradně na studium písemnictví a teologie, a metodami vzdělávání mladých aristokratů, které se omezily ještě úžeji na válečnické a vladařské dovednosti. Pouze mezi rodinami s tradicí klasického písemnictví se zachovalo určité zdání starých osnov, a Riche konstatuje, že zatímco tento zvyk pokračoval, byli ti, kteří se učili filosofii, jednomu z hlavních studijních oborů těchto osnov, velmi podezříváni z fušování do magie. Není moc těžké si věci pospojovat a uvidět, jak se z tohoto kontextu vynořila subkultura externích intelektuálů vybavených neobvyklými znalostmi a ochotou zatoulat se i za hranice stanovené kulturou své doby.

To vše se může zdát otázkám vzneseným v tomto eseji na hony vzdáleno, avšak existuje zde přímé spojení. Čarodějové raného středověku byli jedinci, kteří uznávali význam některých oborů vědění a některých postojů vůči světu, jež byly v jejich době hluboce nepopulární, a vzali na sebe úkol tyto znalosti zachovat, kultivovat přístupy a udržovat spojení s těmi, kdo sdíleli smysl pro stejné hodnoty, nebo alespoň měli zájem na praktickém využití dovedností, kde to bylo možné. V šestém a sedmém století po Kristu nevzniklo žádné masové hnutí na podporu přežití klasické vědy, a neexistovala ani naděje na jeho založení; masová hnutí této doby - pokud nešlo jen o splašené davy snažící se uniknout poslední vlně barbarské invaze - zastávala stanovisko opačné. Jak velkou roli mohli čarodějové sehrát při přenosu klasického vzdělání do budoucnosti se lze jen dohadovat, protože záznamy o jejich činnosti jsou velmi skrovné, ale je jasné, že byli v dané době značně využívaným intelektuálním zdrojem - vzhledem k tomu, že bylo k dispozici jen málo jiných zdrojů tohoto druhu.

Dospěl jsem k názoru, že strategie stejného druhu, bude-li trochu úžeji zaměřená, může také být jednou z nejlepších možností právě pro dobu, kdy jen velmi málo lidí je ochotno konat smysluplné přípravy na budoucí těžkosti. Některá odvětví praktických poznatků, pokud se jim relativně malý počet lidí důkladně naučí a stejně důkladně je i nacvičí, by mohla být bleskově nasazena, aby přispěla ke zmírnění dopadu nedostatku energetických zdrojů, ekonomických zmatků a systémových selhání, které s dosti velkou jistotou budou narušovat léta ležící před námi. Jsem si jistý, že čtenáři mají své vlastní představy o druhu znalostí, které by mohly v této souvislosti nejlépe vyhovovat, nicméně mám konkrétní návrh: Odkaz hnutí přiměřených technologií ze 70. let.

To nebyla pouhá předzvěst dnešních projektů přechodu k udržitelnosti, a rozdíly jsou zde důležité. Hnutí přiměřené technologie, s některými výjimkami, mělo sklon vyhýbat se tomu typu vysokonákladových, vysokoprofilových ekomódních projektů, jaké jsou dnes tak běžné. Zaměřilo se spíše na jednoduché technologie, jež by mohly být uplatněny obyčejnými lidmi bez šesticiferných příjmů, kteří práci provedou sami, s použitím běžných nástrojů a snadno dostupných zdrojů. Většina z těchto technologií byla vyvinula řemeslníky ve sklepních dílnách a malými neziskovými organizacemi s napjatými rozpočty, a nemilosrdně prakticky testována tisíci lidí, kteří si postavili své vlastní verze na dvorku a psali o výsledcích do čtenářské rubriky Mother Earth News.

Výsledná sada nástrojů byla pozoruhodně dobře integrována, představovala efektivní a rentabilní soubor přístupů, jež by jednotlivci, rodiny a komunity mohli využít k výraznému snížení své závislosti na fosilních palivech a průmyslovém systému obecně. Měl bych asi zdůraznit, že nešlo o věci nějak zvlášť estetické, pokud náhodou nemáte v oblibě zaostalé domácí vybavení, garážové dílny pozdního dvacátého století a ručně barvený hippiesácký kašmír; ti ze čtenářů, kteří vlastní domy a stále se obávají o jejich prodejní hodnotu (a dosud nepřišli na to, že jejich cena bude denominována v imaginárních číslech ještě přinejmenším pro několik příštích desetiletí), budou nad tím patrně vykřikovat; ti, kdo byli dost neopatrní, aby koupili bydlení v příměstské zástavbě s omezujícími smlouvami, budou muset postupovat pečlivě, alespoň do té doby, než jejich sousedé zpanikaří. Obyvatelé bytů si budou muset trochu vybírat; na druhé straně ti ze čtenářů, kteří budou ještě před koncem Velké recese trávit čas v térových chatrčích - a mám podezření, že tuto zkušenost učiní značný počet lidí, stejně jako když ekonomika naposledy ztratila kontakt s realitou a zhroutila se tak, jak to dělá v současnosti - zjistí, že téměř vše, co vyvinuli tvůrci přiměřených technologií, bude pro ně docela dobře dosažitelné.

Co je obsaženo v balíčku, o němž hovořím? Pro začátek třeba intenzivní ekologické zahradničení s podporou technologie kompostování, zeleného hnojení, nástroji k prodlužování vegetační sezóny, technologicky nenáročným konzervováním potravin a metodami skladování; malochovatelství slepic a králíků a domácí rybí akvakultura; jednoduše sestavitelné solární skleníky, které umožňují přechod od jídla k energii tím, že zajišťují dodávky tepla pro domácnost stejně jako jídla na stůl; další typy retrofitované pasivní solární tepelné techniky; solární ohřev vody; třináct nebo více metod úspory tepla nebo chladného vzduchu s malým nebo žádným energetickým vstupem; a mnohem více. Nic z toho nespasí svět, pokud tento otřepaný výraz znamená udržení věcí ve vyjetých kolejích na nějakém údajně udržitelném základě; co tohle může udělat je zajistit, aby byl lidský život ve světě, který trpí vážným nedostatkem energetických zdrojů a hospodářskými potížemi, o dost méně traumatizující a snesitelnější.

To je sada technologií, kterou jsem studoval coby začínající fanoušek přiměřených technologií během pozdních 70. a počátkem 80. let, a mělo to také zásadní význam pro vzdělávací program, který mi v roce 1985 přinesl osvědčení Master Conserver. Každý učí to, co umí, a já se pokusím věnovat detailům této věci po značnou část příštího roku. Doufám, že mohu povzbudit alespoň některé z mých čtenářů, aby následovali výše zmíněný velmi starý příklad a stali se zelenými čaroději nadcházejících desetiletí.

Dospěl jsem k názoru, že právě zelení čarodějové je jedna z věcí, kterou již brzy deindustrializovaný svět teď bude nejvíce potřebovat. Tím mám na mysli jednotlivce, kteří jsou ochotni vzít na sebe odpovědnost učit se, praktikovat a důkladně zvládnout soubor nepopulárních, ale cenných dovedností - dovedností starého hnutí přiměřených technologií - a sdílet je se svými sousedy, až přijde den, kdy se sousedé budou ochotni učit. To není téma, kde by bylo mnoho platné teoretizování od zeleného stolu - jak každý čarodějův učeň pozná spíše dříve než později, to, co opravdu víte, se měří podle toho, co jste vlastně udělal - a pravděpodobně toto vědění v dohledné době nebude vydělávat nikomu na živobytí, i když může pomoci téměř každému, aby se mu v jeho živobytí dařilo o poznání lépe než bez něj. A nezabrání to rozpadu průmyslového věku a příchodu krutého nového světa; to co může udělat, jestliže se dostatek lidí chopí příležitosti, je učinit drsnou cestu k tomuto světu snesitelnější.

Navrhuji také udělat si v příštích příspěvcích z archetypu čaroděje tak trochu zábavu. Přesto půjde o příklad toho, co renesanční alchymista Michael Maier nazval lusus serius; opravdová hra, smrtelně vážný vtip. Jak jsem zde již vícekrát naznačil, současnost má toho spoustu společného se soumrakem klasické civilizace, s dobou, která dala vzniknout legendám o Merlinovi a Artušovi, a v retrospektivě učinila poetickou nutnost z toho, aby největší ze všech legendárních králů přijímal rady od největšího ze všech legendárních čarodějů.

Takže je tu značná ironie v tom, že v dobách, kdy jsem v zasedací místnosti staré veřejné knihovny v Seattle pískoval listy rotoru podomácku vyrobené větrné turbíny a studoval zákony termodynamiky, jedním z mých oblíbených hitů býval Merlinův čas Ala Stewarta:

Svým způsobem to je otázka, kterou v nadcházejících příspěvcích položím čtenářům; uvidíme, jaké budou odpovědi.

Článek v angličtině: ZDE