Analogon č. 60: Jubilejní vydání věnované tématu "Periferie"

12. 7. 2010 / Karel Dolejší

Poadmirálštění senilního knížete coby hlavní trefa letošních parlamentních voleb je ovšem velmi dobře pochopitelné v kontextu semiperiferního postavení ČR uvnitř světového systému. Jednu z osových statí posledního Analogu tvoří fragmentární překlad studie Immanuela Wallersteina The rise and future demise of the world capitalist system: concepts for comparative analysis, který pod titulem Jádro, periferie a semiperiferie v kapitalistickém světovém systému předkládá Pavel Siostrzonek. Na rozdíl od politických komentářů v překladu Rudolfa Převrátila, které přinášejí Britské listy, obsahuje zmiňovaný text instruktivní výklad autorovy metody (odvolávající se na původně romantickou ideu totality, ovšem "zprostorovanou") a představuje tedy nedocenitelnou sondu do jeho myslitelské kuchyně objektivně navazující na někdejší práce Roberta Kalivody. V recenzi ovšem není místo na soustavný výklad, takže alespoň telegraficky: Semiperiferie zastává v dělbě práce uvnitř světového kapitalistického systému postavení analogické pozici středních tříd v sociální stratifikaci klasického národního státu. (Zde je téměř nemožné si nepovšimnout, že jakkoliv masívně se kupříkladu takový Jan Keller věnuje problematice globalizace, jedním z hlavních témat jsou u něj stále "střední třídy" národních států ležících vedle sebe jako housky na krámě, z čehož může snadno vznikat potenciálně škodlivá fikce, jakoby střední třídy ve Rwandě, České republice a v USA byly skutečně čímsi navzájem srovnatelným).

Existence semiperiferie sice není nutná z ekonomických důvodů, zato je jí však rozhodně třeba z důvodů politických. Obyvatel semiperiferie je z jedné strany sám vykořisťovatelem plnokrevné periferie (řekněme například tím, že nakupuje velice levné zboží tam vyrobené, aniž by se jakkoliv staral o sociální a ekologický dumping tamních společností či o pracovní podmínky těch, kdo zboží vyrábějí), na druhé straně je vůči skutečnému jádru systému v postavení producenta zbytných doplňkových položek, takže příliš nevydělává a v případě jakýchkoliv potíží je na řadě mezi prvními.

Obyvatelstvo semiperiferie se vesměs identifikuje s jádrovou oblastí, čímž v zárodku likviduje jakékoliv šance na společný postup všech podřízených prvků světového systému. Právě v tom spočívá podle Wallersteina hlavní funkce semiperiferie. Obyvatel české kotliny by k tomu mohl doplnit, že pro neinformované obyvatele Kuby nebo postsovětškého prostoru může třeba i víceméně skomírající semiperiferie sehrát roli důkazu toho, "že to jde" (do podobné pozice je v Latinské Americe manipulována Brazílie...); alespoň tedy dočasně, v době, kdy oblbování sliby rychlého zbohatnutí na semiperiferdy ještě zabírá a umožňuje víceméně humánní způsoby vládnutí -- stručně řečeno, přinejmenším v intervalu mezi velkou privatizací a velkou kravatizací.

Leč vraťme se zpět k tématu, kterým jest periferie. Analýzu Jiřího Sádla, který z pozic filosofie přírody uchopuje periferii coby svého druhu extenzi Zvířete (Bestia triumphans!), doplňuje spíše etymologizující rozbor Ivana Horáčka; jeden z jeho závěrů zní, že na periferii "nevznikají zásadní průlomové inovace a fenomény, pro periferii typické, charakterizuje spíše dočasnost a bizarní ojedinělost".

Jindřich Štreit v rozhovoru s Brunem Solaříkem nazvaném "Já nic, já muzikant" komentuje svůj zájem o život na periferii, prozrazuje také něco ze své tvůrčí dílny a vysvětluje, proč se jeho fotografie v zásadě vyhýbají erotickým motivům. Pro mě osobně jde o druhý osový text tohoto vydání, který zájmem o konkrétní životní detail a nepředstíranou úctou k němu vymezuje "mantinel" na protilehlé straně hřiště než široce založená abstraktní koncepce Wallersteinova, jež pracuje s měřítky staletí.

Mezi tyto dvě polohy lze myslím na různě orientované osy umístit zbývající sondy do tématu: Blíže k wallersteinovské ose leží třeba studie Ladislava Touška Sociální vyloučení a prostorová segregace; vedle toho ale nalézáme i soustředěný text Kateřiny Piňosové o periferním lese, který v zásadě svébytně exploruje jungovskou problematiku Stínu; zpráva z egyptské periferie od Lenky Sukové přináší náčrt toho, jak to vypadá, když s autorkou v laskonkové poušti šijí všichni fenci, jakož i o mnoha jiných skutečnostech nejen geologického charakteru; výňatky z archívního papuánského deníku Jana Švankmajera lze pak neúmyslně číst jako jistý protitah v oblasti zkoumání neznámé periferie z mužské perspektivy; text Jiřího Bryndy Podzim na matraci je krutě pronikavou studií osamělosti a odcizení v současném velkoměstě. A mnoho, mnoho dalšího - v doprovodu řady vynikajících fotografií, včetně některých méně známých teigovských koláží.

Co zde vybrat na závěr? Snad citát z textu Piňosové, který na rozdíl od opatrně formulovaného Štreitova soudu v úvodu nepochybně v prvním plánu vůbec neměl být vzkazem pro Pražáky: "Místa bez svých periferních míst jsou buďto šílená, nehledě na jejich objektivní podobu (popsala bych je jako detaily krvavé díry po vyrvaném zubu), anebo jsou tak úplně rozbředlá, že je musím přehlížet (nemůžu si pomoct)".

Vytisknout