Čas diskutovat o chybách a prioritách levice nadešel právě nyní

8. 6. 2010 / Karel Dolejší

Michael Kroh a já jsme bezpochyby nebyli jediní, kdo Jiřího Paroubka kritizovali již před volbami. Činila tak mezi jinými i redakce deníku Právo, jež se za do dočkala velkopanských výhrůžek, odsuzování za zradu a zaprodanost, a tak dále. Ať už byl v praxi dopad takových sankcí sebevíce limitován, jedno je z nich zcela zřejmé: Kritika Paroubkovy ČSSD až do okamžiku, kdy strana, v níž bylo opravdu téměř vše po vůli předsedovi, utrpěla naprosto zničující vítězství, nacházela v jejích řadách pouze naprosto minimální ohlas.

Univerzální zbraní proti veškeré kritice byly až donedávna průzkumy volebních preferencí, jimiž byl každý kritik rutinně mlácen po hlavě na důkaz toho, že Paroubek a spol. jsou mimořádně úspěšní a dělají všechno správně. Za takových okolností ovšem metoda "Když hluchý neslyší, vezmi větší amplión" prostě nefunguje; muselo se skutečně počkat, až se ukáže, že průzkumy jsou nástroj sice velmi důležitý, ale až tak velký trumf, za jaký byly vydávány, prostě nepředstavují.

Proto není úplně košer naznačovat, že povolební kritika ČSSD je konjukturální; není to pravda, protože teprve teď nastala chvíle, kdy má kritika alespoň nějakou šanci být také slyšena.

Lze jistě shodně s průzkumy a výsledkem voleb označit za hlavní problém této země nárůst dluhu - je to zcela legitimní. Z odlišné perspektivy však lze zadlužení hodnotit jako sice velmi důležité, avšak přece jen odvozené téma vedle energetické bezpečnosti. Někdo ještě jiný by ale mohl dosti oprávněně tvrdit, že ani energetická bezpečnost není to nejdůležitější, protože nejvíce nás ohrožuje současné postavení malé obslužné ekonomiky mezi sbližujícím se Ruskem a Německem v kontextu slábnoucí EU, atd. To co navrhuje Kroh je - zde se opakuji - přejmout definici hlavní priority politiky ČSSD od české pravice, a v tomto smyslu se posunout doprava. Nemyslím si, že jde o samozřejmost, ani že je v zájmu levicové veřejnosti, aby "levicoví intelektuálové" prosazovali právě něco takového, jak k tomu Kroh ve svém minulém článku vyzýval.

Můj názor je takový, že úspory bez přesvědčivého kontextu nového sociálního kontraktu ve skutečnosti nepředstavují nosný politický program dokonce ani pro pravici. Nehodlám vést spor o takové (z mého pohledu) samozřejmosti, jako že je opravdu nezbytné reformovat důchodový systém (ale nikoliv nutně způsobem, který je nám dnes předkládán jako jediný možný, tj. částečnou nucenou privatizací prostřednictvím důchodových fondů). Zde pravděpodobně nebudu s Krohem ve vážném sporu. Tyto věci by měly přestat být populisticky zametány pod koberec - to ale ještě neznamená, že by v nich také mělo spočívat těžiště politiky.

Ano, v tom má se mnou prostě Michael Kroh smůlu - nepovažuji za produktivní jím navrhované "hledání levicového Kalouska", který by sehrál roli alternativního krizového manažera veřejných financí. Jak už jsem napsal jinde, význam finačních faktorů není ve skutečnosti radno příliš nadhodnocovat - o nic více, než význam průzkumů veřejného mínění. Žádná jednotlivá oblast současné komplexní společnosti - vzhledem k potřebě zajistit celou řadu nezbytných funkcí - nepředstavuje jediné výlučné centrum, jehož zvládnutím bychom dostali pod kontrolu také vše ostatní. Stabilizaci veřejných financí je tedy z mého pohledu třeba považovat pouze za dílčí úkol, nikoliv za cestu k získání nějaké klíčové kompetence vládce, jak se jeví v dosavadních textech Michaela Kroha věnovaných povolební situaci.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 8.6. 2010