Asi jsem neměl být tak stručný

8. 6. 2010 / Michael Kroh

Stručně proto zopakuji, co jsem chtěl vyjádřit. Za prvé, kritika stylu, obsahu i personálního vedení volební kampaně ČSSD přichází ex post, měla zaznít již dávno. V tomto směru byla pravicová média důslednější a pohotovější, když smetla Topolánka a pomohla vygenerovat TOP 09 a Věci veřejné. Nehájím Paroubka, sám jsem jej tvrdě kritizoval (ale již před volbami), neříkám "co jsme si, to jsme si".

Za druhé, trvám na tom, že pravice daleko lépe využila obav občanů ze směřování k osudu Řecka. Odmítám, že zadlužení je "pravicovou agendou". Rovnice "má dáti = dal" platí nejen u Friedmana, ale i u Marxe. Pokud ji levice nepřijme jako východisko k dlouhodobému řešení, prohraje ještě několik dalších voleb a možná, že drtivěji než ty poslední. Občany nelze donekonečna balamutit nízkou výchozí úrovní veřejného dluhu a předstírat, že se jich tvrdá úsporná opatření nedotknou. Bohužel recept, jak s co nejmenšími sociálními otřesy překonat rychle rostoucí deficity, jsem z úst levicových ekonomů neslyšel. Jediný, kdo měl odvahu říci také něco nepopulárního, byl Miloš Zeman. Levici (a nejen u nás) chybí vůdce, který by dokázal říci pravdu, ale současně přesvědčil veřejnost, že z dluhové pasti neexistuje jen cesta, kterou nabízí pravice. Fatální chybou Jiřího Paroubka (ale jak se ukazuje, i celé levice, a proto odmítám lacinou kritiku jeho osoby) bylo, že nedokázal zvednout pravicí hozenou rukavici a nepředložil vlastní koncepci vládních úspor. Kdyby ČSSD mohla sestavit vládu, musela by dělat bohužel totéž, co pravicová trojkoalice: šetřit, šetřit a zase šetřit. Jak jinak by dosáhla slibovaného snížení deficitu na polovinu do roku 2013?

Za třetí, nevím, proč mi Karel Dolejší vkládá do úst, že vyzývám k obratu doprava. Nic takového jsem neměl a nemám na mysli. Naopak vyzývám k vytvoření sociálně únosné koncepce oddlužení. Možná, že již existuje, ale leží někde hluboko zasunuta v šuplíku pracovního stolu bývalého předsedy ČSSD. Mezi "levicové" (i když podporované i dalšími stranami ze středu politického spektra) recepty na snížení vládních výdajů může patřit například progresivní zdanění fyzických osob, boj proti daňovým únikům v oblasti obchodu pohonnými hmotami, lihovinami, ale i při dovozu padělaného zboží z jihovýchodní Asie, podpora využívání "otevřených" (zdarma) softwarů ve veřejném sektoru, rozšíření státního podnikání formou tzv. PPP projektů (ve spolupráci se soukromým sektorem), přepracování zákona o veřejných zakázkách (tedy to, co prosazují i Věci veřejné), podpora drobného podnikání a tzv. komunitních ekonomických systémů, družstevnictví, realistických (nikoli vylobovaných či fantasmagorických) ekologických projektů atd. Úspory ve veřejných výdajích nelze však vynechat v žádném případě, i když to bude znamenat propouštění přebytečných úředníků. Naopak odložené školné žádnou úsporu veřejných výdajů v nejbližších letech nepřinese, závěry Bezděkovy komise jsou také nepřijatelné, protože přesouvají břemeno vyšších výdajů na sociální systém z podnikatelů na zaměstnance a důchodce. To však neznamená, že důchodovou a zdravotní reformu je možné donekonečna odsouvat pod heslem "rok 2030 je daleko".

Volební potenciál levice je minimálně 50 -- 60 %. Jenže nemá ve svém čele vůdce, kterého by voliči považovali za krizového manažera v oblasti veřejných financí. Do této role se obratně vnutil Miloslav Kalousek. On je pravým vítězem voleb a původcem toho, že strana, která utržila nejtěžší porážku, sestavuje vládu. Je to on, koho upřednostnili i potenciální příjemci třináctých důchodů a podobných dárečků, na které vsadil Jiří Paroubek. Kalousek není žádný velký finančník, ale dobře umí prodávat rozumy svých poradců. Levice někoho takového musí co nejrychleji najít. Bohuslav Sobotka to ale rozhodně nebude.

Co se týče mne, mohu ujistit Karla Dolejšího i další kolegy autory a čtenáře Britských listů, že se budu tématu věnovat i v budoucnu. Jak je mým zvykem, budu užívat především svého vlastního rozumu a posouzení, zda píši levicově či pravicově, rád přenechám jiným.

Vytisknout