Levičáctví je OUT

8. 6. 2010 / Amelie Horská

Nikdy bych ovšem nevolila komunisty, přesto, že je respektuji jako stranu, kterou v této zemi volí 11% lidí. Nicméně KSČM u vlády by mi už jen z titulu svého názvu přišla jako popření všeho, za co by moji, tehdy dvacetiletí rodiče, bojovali na Národní třídě, kdybych ten den neměla křtiny. Dlouho mi ovšem trvalo, než jsem zjistila, co je názor můj a co mi bylo vštípeno rodinou.

Politika je mým koníčkem a nakonec se v podobě Mezinárodních vztahů a diplomacie na VŠE stala i mým oborem.

Začalo to už na elitním pražském osmiletém gymnáziu, z 60 lidí v ročníku jsem byla jediná levicově zaměřená, nebo aspoň jediná, která to přiznala. Spolužáci mi říkali komunistko, sháněli komunistické programy, darovali mi třešně, občas se ptali, kdy už začnu chodit s někým s bradavicí, a na nástěnku vylepovali Paroubka a propíchávali ho špendlíky.

Na vysoké škole jsem potkala jen jednoho kluka, který by volil ČSSD. Když jsme omylem po prvním společně stráveném semestru zabrousili na politiku, náš pravicově orientovaný spolužák se po zjištění, že nejspíš budeme volit ČSSD, urazil a dva dny s námi nemluvil. Poté se sice omluvil, ale o politice se už nebavíme. Argument, že je VŠE pravicově zaměřená neobstojí, Keynese nám vysvětlili a naše profesorka Vladimíra Dvořáková nám jako seminární práci na Základy vědy o politice zadala analýzu médií, abychom pochopili, jak s námi manipulují, tudíž u mých spolužáků neobstojí ani argument, že jsou ovlivněni pravicovým tiskem. Naučila jsem se ve společnosti, mimo okruh rodiny a svých nejbližších přátel, nemluvit o politice, i když mi mnohdy trhá uši, když slyším, jak tomu všichni rozumí a baví se o státním dluhu, a přitom ani nevědí, co to jsou mandatorní výdaje, natož jaký je jejich podíl na deficitu rozpočtu.

Přes veškerou lásku, kterou ke mně můj nekriticky mě zbožňující dědoušek chová, mi často vyčítá, že jdu s davem, nikde se neangažuji, a ještě jsem nezaložila na VŠE spolek levicových intelektuálů. Jak to mám udělat, když neznám nikoho levicově orientovaného? A diskutovat taky nikde nebudu. Vím, jak těžké je někomu vyvracet argument o KSČSSD, se kterým vždycky vítězoslavně přijdou. A přece jenom, je mi jenom dvacet. Celý život jsem prožila v izolaci od své největší vášně, jíž jsou diskuse o politice, protože jsem se bála, že ztratím kamarády. Možná je to srabáctví, ale snad se dá u pubertální dívky pochopit.

ČSSD mi můj život usnadnila. Při volbách do evropského parlamentu neměla v kampani jediné slovo o zahraniční politice a o svém postoji k EU. A v těch parlamentních? Všichni dobře víte, že se pokusila prodat sociální vize za 2 400 navíc k důchodu. Chybí mi u ní skutečná koncepce, orientace na mladé, a slib, že nedovolí zneužívání sociálních dávek. Když jsem viděla, jak hroznou image ČSSD má, přála jsem si, aby prohrála, aby si uvědomila, že je něco špatně a musela na sobě začít pracovat tak, aby příště mohla získat dvojnásobek voličů. Proto jsem ji letos nevolila. Z celého srdce doufám, že ji v příštích volbách budu moci volit, a že zase budu moci hrdě nosit svůj oranžový náramek.

Po zveřejnění výsledku voleb jsem byla zklamaná. Nechápu, jak může někdo volit TOP 09. ODS alespoň neskrývá své chyby a snaží se reformovat, ale TOP 09 je podvod na voliče. To tvrdím s plným vědomím toho, že syn pana Kalouska je mým blízkým kamarádem, a že jsem byla jedna z prvních lidí v republice mimo stranu, kteří věděli, že vznikne.

Reakce na Facebooku, kde mám 430 přátel, na volební výsledek mě zaskočily tak, že jsem se rozbrečela a s pocitem největší osamělosti utekla do lesa. Psalo se tam: "Kdo volí levici, toho mažu z přátel", "Konečně to hnusný prase dostalo, co si zasloužilo", "Hurá, nemusím emigrovat", "Jsem rád, že český národ dnes konečně přišel na to, že se nemá chovat jak tupé stádo a vyšel vstříc opravdové politické kultuře". Nechápu, že já dokážu uznat, že pravice vyhrála a přiznat jim jejich šanci, a oni se nedokážou chovat alespoň trošku kulturně a demokraticky. Uznat, že ČSSD je strana, kterou tu potřebujeme, to musí vidět i ten největší pravičák. Proč musí být krutí a vysmívat se? Připadali mi jako dav fotbalových fanoušků. Nejhorší je, že i ti, kteří kdysi byli středoví, nebo nevěděli, jsou teď největší zbožňovatelé TOP 09 a já vůbec nechápu proč. Zajímalo by mě, jestli prohlédnou, až Topka udělá nějakou příšernost, nebo jestli se z nich za 4 roky stanou takhle přesvědčení levičáci. Ráda bych věděla, čím je tak šílená pravicovost mé generace způsobená. Snad tím, že nemají proti čemu bojovat a tak si přebrali dnes již bezzubého nepřítele našich rodičů?

Když jsem si na tohle všechno v pátek v baru stěžovala svému sice pravicovému, ale velmi kritickému kamarádovi, přišel cizí kluk: "Promiň, že tě rušim, ale tos říkala ty o tom Paroubkovi?" Vůbec jsem nechápala, o co mu jde, ještě jsem takovou situaci nezažila: "Já jen, že s tebou absolutně souhlasím, a ještě jsme neslyšel nikoho, kdo by tohle říkal, i když Paroubka nesnáším, tak na něj byla média fakt hnusná, a myslím si, že je fakt šílený, že člověk ani nemůže vyjádřit svůj názor na veřejnosti.Ta společnost je akorát zbytečně polarizovaná.." Takhle jsme si notovali ještě hodinu. Byl to první člověk v mém životě, stejně starý s úplně stejnými názory. Oba jsme volili Zemanovce. Další naději na osud mé generace mi dala slečna Kovačíková ve svém článku Jsem mladý, jsem trendy, volím TOP 09. Potřebovala bych takových lidí poznat více.

Můj geniální děda, pravidelný čtenář BL, má jednu chybu, kterou jsem zaznamenala i u ostatních dopisovatelů tohoto média. Tou chybou je přílišná radikálnost, přesvědčení, že on má pravdu, všichni se spikli, a pod vládou pravice takhle země skončí v pekle. Další chybou pak je uzavírání se v úzkém okruhu levicových intelektuálů, místo toho, aby své myšlenky srozumitelným způsobem sdělovali veřejnosti. Možná se všichni spikli, a možná skončíme v pekle, ale chci si na to přijít sama a jako člověk, který má celý život před sebou bych se na věci, i přes kritické myšlení, ráda dívala optimisticky. Jako formu přesvědčování bych viděla spíše jemnou polemiku, než agresivní a radikální věty o ohrožení.

Proto bych chtěla požádat vás, vzdělané a moudré čtenáře a pisatele, abyste mi trochu pomohli s rozšířením názoru, že levice nerovná se komunismus, že levičáctví je legitimní názor, a že je dokonce "lepší" než pravičáctví. Nás mladé ale nepřesvědčíte věčnou kritikou, hrozbami a izolací. Jste chytří, najděte si proto, prosím, cestu k mé generaci, ať v tom nejsme se slečnou Kovačíkovou samy.

Vytisknout