Anatomie strachu

15. 5. 2010 / Immanuel Wallerstein

Co se stalo na Stock Exchange? Zdá se, že ono dopoledne spadl index Dow Jones o nějakých 300 bodů. Byl to značný pokles (kolem 3%), ale vypadal jako nijak mimořádná reakce na souběh několika špatných zpráv ze Spojených států, k nimž se přidala rostoucí nejistota, jestli se Řecko dokáže vyhnout bankrotu.

Pak se ale pozdě odpoledne Dow Jones propadl neuvěřitelnou rychlostí o dalších 700 bodů. Byl to vůbec největší pokles v průběhu jednoho dne, jaký tato burza kdy zaznamenala. Byl naprosto neočekávaný a makléři z něj byli podle médií zcela vyvedeni z míry. Některé významné cenné papíry poklesly o 90% a byly najednou za babku. Zatímco se makléři dívali s otevřenými ústy na své displeje, Dow Jones vyletěl skoro stejnou rychlostí zpět nahoru a skončil s celkovou denní ztrátou pouhých 371,8 bodů -- zřejmě k velké úlevě všech zúčastněných.

Každý samozřejmě hledal vysvětlení. Jako první byla nabídnuta domněnka, že se nějaký makléř možná "překlepnul" a zadal obchod v miliardách, zatímco měl na mysli miliony. Toto vysvětlení ale naráží na problém, že nikdo nedokázal tuto osobu identifikovat nebo dokázat, že vůbec existuje a že udělala "překlep".

Pak přišlo do oběhu alternativní vysvětlení. Newyorská Stock Exchange má zpomalovací mechanismus zasahující, když se obchodování zdá být příliš rychlé. Jiné burzy ale tento mechanismus nemají. Takže podle některých názorů se makléři, kterým bylo na obtíž zpomalení na Stock Exchange, rozhodli přejít s obchodováním na jiné burzy. Další varianta tohoto vysvětlení připisuje vinu takzvaným algoritmickým strategiím obchodování, jež využívají automatické obchodovací mechanismy předem naprogramované k uvedeným přesunům. Chyba je údajně v nedostatečné vzájemné koordinaci různých burz a jejich špatné regulaci, takže nyní někteří požadují, aby se na všech burzách zavedly společné zpomalovací mechanismy. Jiní vidí příčinu propadu v samotných automatických mechanismech, což umožňuje připisovat vinu strojům a ne lidem.

Každé z těchto vysvětlení může být správné, nebo také nemusí. Všechna ale obcházejí fakt, že do obchodování zasahovala lidská rozhodnutí v řadě bodů -- když šlo o to, zda a jak reagovat na začátek propadu, zpomalit obchodování, začít znovu nakupovat a umožnit tak vzestup burzovního indexu. Právě při tomto rozhodování vstupuje do hry strach.

K burzovním obchodům patří riziko a nejistota z jejich samotné podstaty. Makléři ale stavějí na tom, že výkyvy jsou relativně malé a že lze předpovědět, v jakém rozmezí se budou asi pohybovat. Když výkyvy zdivočí, když se zvětšují a přicházejí náhle, makléři pochopitelně zpanikaří. A když propadnou panice, nutně sami dál zesilují výkyvy. Vzniká začarovaný kruh.

Právě v tom okamžiku, kdy makléři v New Yorku panikařili, sledovali na svých displejích pouliční nepokoje v Athénách. To je ještě víc vyvedlo z míry, a to ze dvou důvodů. Byli v hluboké nejistotě, jak se země Evropské unie nakonec rozhodnou pomoci Řecku (a jestli vůbec pomohou). Byli v hluboké nejistotě, pokud jde o důsledky akcí Evropy (nebo její pasivity) při řešení problémů Řecka. A byli v hluboké nejistotě, jestli potenciální bankrot Řecka nebude mít za následek globální narušení světového trhu.

Především se ale právem báli nepokojů. Ty byly důsledkem obav Řeků z toho, že se jim v nejbližších letech zřejmě drasticky sníží příjmy. Z toho pramenil jejich hněv a velký strach. A Řekové se vůbec nedali přesvědčit, že je to jaksi jejich chyba, za kterou budou muset zaplatit.

Strach řeckých občanů je ale jen špičkou světového ledovce, jak si dobře uvědomují vládní činitelé a burzovní makléři po celém světě. Problém řecké vlády je docela jednoduchý. Její daňové výnosy jsou příliš nízké a úroveň výdajů je příliš vysoká na její současné a očekávané budoucí příjmy. Řecko tudíž musí zvýšit daně (pokud je vláda dokáže vybrat), nebo omezit výdaje, nebo obojí -- a to drasticky. To je ovšem také problém Německa, Francie, Velké Británie, Spojených států a řady dalších zemí. Před nákazou nejsou chráněny ani země, které zatím jak se zdá drží fiskální hlavu nad vodou (jako je Brazílie nebo Čína). Řekové vyrážejí s protestem do ulic. Ale to se bude šířit. A souběžně s tím bude světový trh ještě neklidnější a strach dál poroste, nebude se zmenšovat.

Hlavní politickou odpovědí je všude snaha získat čas papírovými penězi, buď vypůjčenými nebo čerstvě vytištěnými. Chová se naděje, že během tohoto vypůjčeného času nějak dojde k obnově hospodářského růstu a k obnově důvěry a že tím skončí panika, reálná i latentní. Politikové se chytají i nejmenších znamení takového růstu a nafukují jejich význam. Dobrým příkladem je nadšení nad nedávným růstem pracovních příležitostí ve Spojených státech, který je ale nižší než přirozený přírůstek obyvatelstva ve stejném období.

Uvedený strach není iracionální. Je důsledkem strukturální krize světosystému. Nelze jej řešit náplastmi, jaké dnes používají vlády k léčení vážných neduhů, kterými trpíme. Když začnou být výkyvy příliš velké a prudké, nikdo nedokáže racionálně plánovat. Lidé tak přestávají jednat jako dostatečně rozumní aktéři v relativně normální světoekonomice. A právě tato zvýšená úroveň strachu je základní realitou současné éry.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 281, 15.5.2010

Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil

Vytisknout