V Paroubkovi se ztratila celá jedna generace českých novinářů

13. 5. 2010 / Jan Vnouček

Kdyby do České republiky přijel někdo po dvaceti letech a koupil si několik pár hlavních deníků, patrně by se zhrozil, že v zemi vládne ulhaný diktátor podporovaný rudým terorem důchodců a darmošlapů. A že zítra vypukne občanská válka, protože celý národ až na pár oranžových voličů, které ovšem nikdo nikdy neviděl, jde proti němu. Když by se tu ale rozkoukal, byl by zmaten. Rozpor mezi mediálním "morálním kýčem" (Václav Bělohradský) několika desítek novinářů, kteří jako vtělené dobro vedou nesmiřitelný boj proti zlu, a skutečným světem deseti miliónů obyvatel, kteří v potu tváře splácejí hypotéky a úvěry, je totiž již příliš velký. Potkal by skutečné lidi, kteří tento morální boj neznají z vlastních zkušeností, ale jen zprostředkovaně. Z médií. To však neznamená, že mu nepodléhají.

Z Mladé fronty Dnes, Lidových novin, Reflexu a pod vedením šéfredaktora Petra Šimůnka i z Hospodářských novin totiž zní tak silná štvavá kampaň (nelze to nazvat jinak), že před ní lze utéct jen někam do lesů. Je natolik vyhrocená a urážlivá k jinak smýšlejícím, že po adresátech požaduje autoritativní vyjádření. Jdeš s námi, nebo proti nám? Ptá se výhružně a na každou námitku odpovídá sofistikou, že si za to protivník může sám, protože on s tím začal. A to nemluvím o aktivismu těchto tiskovin, který je ještě primitivnější než aktivismus Haló novin, což je ovšem list KSČM.

Nevěřím, že političtí komentátoři jako Karel Steigervald a Martin Komárek z MF Dnes, Luboš Palata, Daniel Kaiser a Lenka Zlámalová z Lidových novin, Petr Šimůnek, Jiří Leschtina, Petr Honzejk z Hospodářských novin a Petr Holec z Reflexu jsou takoví prosťáčkové, jak zkratkovitě a jednoduše vyznívají jejich texty. Patrně si tito zapálení antikomunisté vzali příklad z geniálního komunistického básníka Majakovského. Ten také nakonec dal talent do služeb své ideologii a psal pro ni agitační letáky a poémy o pětiletce. Nikdo ze jmenovaných hrdinů kapitalistické práce skutečnost také nijak neproblematizuje. Neptá se. Všechno je jim jasné. Pouze utvrzují čtenáře v zasmrádlém teplíčku. Jejich práce připomínají veřejnou psychoterapii. Každý den usedají ke klávesnici a vypisují se ze své chorobné obsese z Paroubka. Místo dobře postupující léčby, jsme ovšem opakovaně svědky jejich prohlubující se frustrace. Přes mnohaletou snahu, přes dlouhodobou mediální masáž se jim sice povedlo společnost polarizovat, ale příliš voličů pro svou "věc" zatím nezískali.

To, že je Paroubek tlustý, ošklivý, ulhaný, zkorumpovaný a rudý již napsali tolikrát a v tolika variacích, že by si sice zasloužili minimálně Pulitzerovu cenu, ale stali se tím nesnesitelně fádními a nudnými. Stačí přehlédnout jejich titulek a člověk je spokojen, že svět se stále otáčí, jak má, a vše je v nejlepším pořádku. Žádná změna vnímání světa nehrozí. Samozřejmě i taková žurnalistika se dá provozovat. Bez odvahy, invence, objektivity. Jenomže jak potom takto zaujatým autorům můžu důvěřovat? Až jednou Paroubkovi opravdu narostou rohy a kopyto, už nikdo jim to neuvěří, i kdyby to byla stokrát pravda. Píší to totiž minimálně obden, takže je vlastně už nikdo pořádně nečte. A především, nebere vážně. Pro přemýšlivého čtenáře se z těchto novin ovšem line jen konformní šeď, která stále dokola opakuje neobohacující pravdy a zaprášené poučky.

Když začátkem 90. let Mladá fronta Dnes protilevicovou palbu spustila, bylo to něco nového. Člověk třeba s komentáři Martina Komárka (dodnes si pamatuji, jak proti celé prvorepublikové literatuře odvážně obhajoval maloměšťáctví jako hráz proti rudé radikalizaci) nebo "sudetskými" články Bohumila Doležala nemusel souhlasit, ale cítil, že jsou potřeba. Že tady 40 let chyběly a že bourají určitá tabu. Tím mě formovaly. Sice jinak, než si pánové představovali, ale já jim za to bez ironie děkuji. Jejich texty pro mě byly přínosem. Když se tato novinářská generace vyčerpala, přišla nová krev. Ta po nich převzala jak schematismus, tak náměty (jen tehdy nenáviděného Zemana nahradil dnes opovrhovaný Paroubek), ale na nic podnětného se zatím nezmohla. Čtenář, který očekává, že žurnalista bude, ne-li přímo chytřejší, tak alespoň lépe informovanější, musí hledat jinde.

Třeba u Jana Macháčka (Respekt), Tomáše Němečka (dříve HN, dnes Lidovky), Jiřího Hanáka (Právo) nebo, abych taky zabrousil mezi ty levicověji orientované, Martina Hekrdly (Právo). U nich se dopředu nikdy neví. A tak to má být. Čtenář je zvědavý, těší se, co napíší, čím překvapí, jak zproblematizují jeho pohled na svět, jak se na něj podívají z jiného úhlu a donutí ho k zamyšlení. Tato hrstka ovšem na vše nestačí. Hlad po seriózních politicko-ekonomicko-společenských rozborech tak musejí uspokojovat třeba neuvěřitelně pluralitní Britské listy.

A co se ztracenou českou novinářskou generací? Nechal bych je psát. Jsem si jist, že novinový trh a důkladná psychoanalýza jim nakonec pomohou zbavit se své posedlosti. A pokud ne, tak se aspoň další generace žurnalistů bude mít vůči komu vymezovat.

Vytisknout