Tento způsob volební kampaně mi připadá poněkud zvláštní

14. 5. 2010 / Michael Kroh

Ať čtu předvolební průzkumy zepředu či zezadu, k podobné obavě nevidím důvod. Strany, od kterých skutečně hrozí privatizace veřejných služeb, dávají dohromady zhruba tolik hlasů jako ODS v minulém období a ani ta nedokázala prosadit svou. A mezi menšími stranami není podobný záměr nijak populární. Katastrofického scénáře se neobávám.

Přesto rozhodnutí Petra Kužvarta vítám. Jen filosofováním "od stolu" se toho ve společnosti mnoho nezmění. Jak řekl kdysi známý myslitel, filosofové svět až dosud pouze vykládali, ale je potřeba jej změnit. Jsem proto rád, že se levicoví intelektuálové rozhodli alespoň k symbolickému činu. Tak dlouho totiž jen planě přemítali, zda založit novou stranu či kultivovat některou z existujících, až s překvapením zjistili, že strany vznikly bez jejich přičinění a vedou si zdatně i bez jejich vědomostního příspěvku. Musím se přiznat, že to bylo právě neslané nemastné, svým nihilismem odstrašující vystoupení výše jmenovaného na jednom semináři, které mne přimělo po dvaceti letech dobrovolné "karantény" aktivně se angažovat v politice i jinak než jen vhozením volebního lístku do urny či komentářem v médiích. Na rozdíl od jiných autorů si ale myslím, že není vhodné na stránkách seriózního elektronického deníku dělat lacinou agitku a proto se budu držet i nadále svého stylu a hodnotit současné události s maximální objektivitou.

Strašení místo řešení, ale negativní kampaň se vyčerpává

Volební kampaň není akademická debata, ve které rozhoduje kvalita argumentů. Úvahy Jindřicha Kalouse o čistě rozumovém hodnocení volebních programů z hlediska udržitelného budoucího rozvoje znějí sympaticky, ale je to v kontextu dneška pouhá utopie. Většina voličů takto nepřemýšlí, o politiku se zajímá jen okrajově a v jejich volbě mají velký význam první dojmy a emoce. Strany je proto oslovují jednoduchými slogany, v nichž mají své místo i tzv. srovnávací nebo vylučující se tvrzení (například ANO něčemu/NE něčemu jinému apod.). Bohužel to ANO často vypadává a z přemíry billboardů na nás útočí čistá negace. Obě největší strany se vzájemně obviňují z nedostatku vlastních programových cílů a argumentů, ale nakonec na radu renomovaných agentur (pikantní je, že současné české volby jsou ve znamení souboje dvou amerických marketingových společností) volí primitivní podprahové ataky na lidské pudy, mezi něž patří bezesporu strach. Je to strašení bez řešení či za řešení je zvoleno strašení. A tak máme svoji svobodnou volbou zabránit nástupu komunistů k moci, státnímu bankrotu nebo naopak placení za obyčejnou plombu u zubaře. Prostě máme věřit tomu, že ať vyhraje ta či ona strana, dojde ke katastrofě.

Jsou to všechno lži. Komunisté se k moci nedostanou, i kdyby tolerovali menšinovou vládu ČSSD, pouze o něco stoupne jejich vliv. Za většinu zubařských úkonů se platí nebo doplácí už dnes, protože většina dá přednost estetičtější "bílé" plombě před tradičním amalgámem. A kdyby nám hrozil státní bankrot, pak by jej měly nejvyspělejší státy včetně Velké Británie a Spojených států už dávno za sebou. V zájmu objektivity je však třeba připomenout, že velmi tvrdé a sociálně málo citlivé návrhy strany TOP09 si varování zaslouží.

Primitivní a vulgární provokování "nízkých" pudů vyhovuje jen některým, stále větší část občanů stále více irituje. Příznačné je, že zadavatelům takové kampaně soustavně klesají preference. Negativní kampaň přestává zabírat. Volič je v průměru přece jen chytřejší než si myslíme. Nenaletí ani na vybičovaný antilevicový klip režiséra Zelenky. Při jeho shlédnutí váhám, zda počítat Zelenku i účinkující herce k aktivním podněcovatelům vulgární negativní kampaně nebo k jejím četným obětem.

Za zvlášť stupidní a arogantní výraz negativní kampaně považuji Kalouskovu složenku na 121 tisíc korun údajného podílu na státním dluhu, kterou jsem dostal do schránky i já. Panu místopředsedovi tuto složenku pošlu zpět a zvažuji, že mu rovnou vystavím exekuční příkaz. Pouze přemýšlím, zda to bude jen na těch cca 300 milionů dluhů, o které se Kalousek bezprostředně zasloužil jako ministr financí nebo mu ještě něco přidám za ta další léta ve funkci člena a předsedy rozpočtového výboru sněmovny.

Oživením jsou naproti tomu vtipné parodie na negativní kampaň, které z velké části mají na svědomí neznámí autoři. Ocenit musím také reakce soupeřících stran, které je přijímají s pochopením a humorem. A tak Jiří Paroubek přivádí na pódium Elvise Presleyho, rozdává pivo za dvě kačky, Karel Schwarzenberg sladce spí, slečny z Věcí veřejných odhalují své půvaby atd.

Paroubek proti všem

Hlavním terčem negativní volební kampaně se stal předseda ČSSD Jiří Paroubek. Je to bezesporu schopný politický manažer a v "civilu" i podle hodnocení protivníků příjemný a vtipný člověk. Kdyby takový zůstal i v politice a nesnažil se za každou cenu stylizovat do role rázného vůdce (ta role mu lidsky ani povahově nesedí), patřil by dnes k nejoblíbenějším politikům a žádné problémy by neměl. V průběhu několika posledních volebních kampaní se však mediálně proměnil v démona, který je příčinou snad veškerého zla v této zemi a který by měl okamžitě skončit a odejít do politického důchodu. Lídr sociálních demokratů nebyl nikdy oblíben pravicovým tiskem, ať to byl Zeman, Špidla či Gross. Paroubek však v tomto směru překonal všechny předchůdce.

Souhlasím s Michaelem Hauserem a Jiřím Pehe (Deník Referendum), že do značné míry jde o umělou, obratně vedenou dezinformační kampaň, která v poslední době přerostla v odpornou štvanici režírovanou zfanatizovanými svazáky z modrého týmu. Útoky proti Paroubkovi se opírají o některé osobní vlastnosti a rysy dotyčného (například snahu o razantní, energetická řešení), ale dovedně využívají i jeho často ukvapené a agresivní reakce na podněty zvenčí. Kritikům nahrává i nadměrné sebevědomí (já jsem nejlepší), jízlivost a nervozita ve vystupování. Jiří Paroubek ve složitých a vypjatých situacích nedokáže udržet pozitivní komunikační rovinu s veřejností, zbytečně se uráží a jen dále dráždí své odpůrce.

Těmito projevy překrývá nesporné zásluhy o vzkříšení ČSSD z marasmu, do něhož ji uvrhli Vladimír Špidla a Stanislav Gross. Paroubkovi se v krátké době podařilo překlenout rozpory mezi "grossovci" a "zemanovci" a vytáhnout stranu na historicky nejlepší volební výsledek ve volbách roku 2006 a následně jej potvrdit ve volbách krajských a senátních. Během tohoto období i později se však dopustil některých chyb, které se mu nyní vracejí v podobě nízké popularity nejen mezi občany -- nevoliči ČSSD, ale i u části členské základny.

V prvé řadě doplatil na nezkušenost z velké politiky nezvládnutím komunikace s veřejností po legitimním, ale nadměrně brutálním zákroku vůči účastníkům nepovoleného Czech Teku. Svými výroky si proti sobě popudil značnou část mládeže a ta mu to teď vrací kampaněmi na internetu. Někde tam je zřejmě i začátek antiparoubkovských virtuálních pogromů.

Jiří Paroubek si rozhněval část veřejnosti i svým netaktickým vystupováním po volbách roku 2006, kdy až příliš dával najevo ambice účasti ve vládě, až na to doplatil odsunem do opozičních lavic. Poslaly jej tam sice nepříliš čisté zákulisní intriky a zverbování dvou přeběhlíků, ale svým postupem (především spoléháním na komunisty) pomohl alespoň dočasně stmelit koaliční partnery ODS, což přineslo prosazení nepopulárních reforem i přes váhání některých lidovců a zelených. Kdyby býval vystavil ODS "bianko šek" a nechal projít menšinovou jednobarevnou vládu Mirka Topolánka, reformní balíček by buď neprošel vůbec nebo v podstatně přijatelnější podobě. Zelení a lidovci by totiž nebyli svázáni koaliční dohodou a alespoň část z nich by extrémní návrhy modrých odmítla.

Spolustraníci a sympatizanti ČSSD mohou vyčítat svému předsedovi také to, že totálně "prokaučoval" předčasné volby, zvláště jejich nepochopitelným odvoláním po schválení ústavního zákona o mechanismu rozpuštění sněmovny. Jiří Paroubek správně odhadl, že ODS budou klesat preference i zásoba finančních prostředků. Na této prognóze postavil svoji strategii, naprosto však podcenil možnost nástupu nových subjektů, kterým vytvořil velký časový prostor pro předvolební PR aktivity. Nenápadně mu začala ukrádat hlasy strana Věci veřejné, do té doby naprosto neviditelná. Nečekané délky předvolebního období využila pro svoji resuscitaci i Strana zelených. Nakonec se do politiky vrátil i jeho bývalý spolustraník a dočasný spojenec Miloš Zeman, se kterým se netakticky rozešel ihned po volbách v roce 2006. Zeman neschvaloval Paroubkův postup po prohraných parlamentních volbách i v následné prezidentské volbě a těžce nesl obviňování z údajných chyb, které způsobily spor s právníkem Altnerem. V době, kdy bylo jasné, že volební výsledky levice jsou upadající popularitou předsedy ČSSD vážně ohroženy a stoupají preference pravice a populistů, vystoupil z exilu na Vysočině a založil konkurenční Stranu Práv Občanů (SPOZ).

V současné době bojuje Jiří Paroubek více se svým negativním obrazem v očích veřejnosti než s konkurenty. V pozici zarputilého hráče vsadil na masivní, finančně náročnou kampaň a snaží se soupeře umlátit penězi, nyní již převážně vypůjčenými. Hraje vabank, finančně ruinuje stranu a výsledkem jsou jen klesající preference; o výsledku z minulých voleb si může nechat jenom zdát. Volby určitě vyhraje, protože druzí jsou na tom ještě podstatně hůře. Jeho jedinou nadějí na pokračování kariéry je ale přeměna očekávaného vítězství v premiérské křeslo. Zda se mu to podaří, je ve hvězdách. V opačném případě by byl jeho odchod z čela ČSSD jen otázkou času. Už dnes se někteří přední představitelé strany decentně distancují od jeho nejkřiklavějších úletů a vůbec bych se nedivil, kdyby někteří členové ČSSD to nakonec na truc "vhodili" Zemanovi.

Průzkumy volebních preferencí: kdo letos spolkne brouka?

O letošní volby je mimořádný zájem a větší pozornosti se těší i předvolební průzkumy. Zejména ty, které se vztahují k populárním Otázkám Václava Moravce Speciál, budí emoce. Menší strany, pohybující se na hraně pěti procent preferencí, se cítí poškozeny přísným limitem, který je vyřazuje z televizních diskusí. Připomínám, že ve vzorku přibližně tisícovky osob jde o pouhé jednotky náhodně oslovených občanů. Moravec by neměl být proto tak dogmatický a besed by se měly účastnit i ty strany, které se nacházejí v tolerančním pásmu 2 % pod pěti procenty. Určitě by se tím kvalita a zajímavost pořadu zvýšila a například duel mezi Zemanem a Paroubkem by patřil k nejsledovanějším.

Marketingovým agenturám jejich práci nezávidím. V podmínkách stability se jim to zkoumá, preference se vyvíjejí pomalu a předvídatelně. Dotazování jen vlastně potvrzuje předem dané předpoklady. Letos je však situace diametrálně odlišná. Vznikly nebo se etablovaly nové subjekty, voliči jsou otráveni nekončícím, nechutnostmi přeplněným soubojem dvou nejsilnějších rivalů a na rozdíl od minulých let se již nebojí dát hlas menším stranám. Větší počet subjektů atakujících pětiprocentní hranici pro vstup do sněmovny dává také po dlouhé době větší prostor pro jinou než negativní volbu "menšího zla".

V takové situaci dochází logicky k většímu rozptylu výsledků mezi jednotlivými průzkumy, které se shodují jen v tom, že první na pásce bude ČSSD, druhá ODS, ale dále to již bude velmi vyrovnané a překvapení na poslední chvíli ještě nejsou úplně vyloučena. Nemůžeme tedy ještě s dostatečným procentem pravděpodobnosti předpovědět, kdo bude muset po volbách obrazně polykat brouka, zda to bude například ředitel agentury STEM Jan Hartl či naopak jeho konkurenti ze společností Median a SANEP. Ty se totiž na rozdíl od něj "nebály" přisoudit Straně Práv Občanů poslanecká křesla a hned to také schytaly od vedoucího sekce PR a marketingu ČSSD Petra Dimuna. Jeho neobvykle hrubé výlevy doprovázené vyhrůžkami, že příští průzkumy už dopadnou jinak, strana z webu rychle stáhla. Asi i otrlí američtí poradci usoudili, že co je moc, to je moc. Volebnímu štábu v Lidovém domě bych spíše doporučil se s chladnou hlavou zamyslit, s kým to vlastně chtějí rušit zdravotnické poplatky, když další průzkum společnosti Factum Invenio Zemanovcům přisoudil pouze 3,2 % a ČSSD by spolu s komunisty nedala dohromady 101 hlasů.

Předvolební preference je nutno brát s rezervou, jsou to přece jen průzkumy. Definitivně rozhodnou až volby. Nicméně trend oslabování dvou největších stran potvrzují unisono všechny agentury. Z dalších stran to mají jisté komunisté a TOP09 a také prognóza pro Věci veřejné vypadá velmi nadějně. U této strany bych si však dvouciferným výsledkem tak jistý nebyl. Díky investigativní obratnosti konkurentů na volebního lídra Radka Johna vykukuje ze skříně nejeden kostlivec a mnohé dosavadní stoupence to může odradit od volební účasti nebo na poslední chvíli přimět ke změně dresu. Do sněmovny se s největší pravděpodobností dostanou i lidovci díky silné podpoře v tradičně religiózních regionech. Ale ani další to nevzdávají. Stoupají preference SPOZ, zelení stále atakují pětiprocentní hranici, statečně se o přízeň voličů bije i Jana Bobošíková. Hádanku, jak to nakonec dopadne, bude mít tentokrát problém vyřešit i "sto chytrých" (spíš "nejchytřejších") pod patronací Hospodářských novin.

Využití IT jako nový moment volební kampaně

Charakteristickým rysem této volební kampaně je rozsáhlejší využití internetu a dalších moderních komunikačních prostředků. Je přirozené, že prim zde hrají mladí, kteří jsou na internetovou komunikaci zvyklí. Bohužel i zde se nejvíce prosazuje agresivní konfrontace a negativní volba. Na Facebooku se neustále houfují nějaké skupiny proti ČSSD a Jiřímu Paroubkovi, atmosféra je nadměrně vybičovaná. Vajíčka sice nelítají, ale facka již padla.

Strany to s internetem zatím ještě moc neumí. Pravicové strany by si měly uvědomit, že vulgární a přihlouplé, gramatickými chybami okořeněné nadávky a výhrůžky jsou v přímém protikladu s elegancí a galantností, do níž se snaží stylizovat Petr Nečas i Karel Schwarzenberg. Virtuální demonstrace proti Paroubkovi je jen prázdným gestem, které nic nevyřeší a jen dokládá myšlenkovou prázdnotu. Nechce se mi věřit, že právě tihle rozhněvaní teenageři jsou typičtí voliči "seriózních" stran. Chybí skuteční političtí vůdcové, kteří by dokázali rozběsněnou mládež usměrnit svojí autoritou a charismatem.

Levicové strany mají s internetem ještě větší problém. Před napsáním této stati jsem se podíval na Facebookové stránky ČSSD a KSČM. Až jsem se zhrozil, jaká je to katastrofa. Co tomu říkají američtí poradci? Vždyť internet pomohl vyhrát volby Baracku Obamovi. Jaroslav Tvrdík na omluvu této velké slabiny budoucího vítěze voleb uvádí, že cca 60 % voličů ČSSD nemá internet. Pravdu má v tom, že tyto volby informační technologie ještě nerozhodnou. Ale co ty příští?

Kdyby volební manažer ČSSD spíše než na plošné populistické gesto s "třináctým důchodem" vsadil rezervovaných šest miliard na podporu rozvoje informačních technologií mezi "obyčejnými lidmi" (rozuměj mezi důchodci a chudšími vrstvami obyvatelstva), tleskal bych snad skandovaně. Vždyť ten obdivovaný Obama mohl vyhrát mimo jiné právě proto, že velká část jeho voličů má přístup k internetu.

Využití internetu ve volební kampani může alespoň částečně smazat rozdíl mezi "velkými" a "malými" stranami. Náklady na internetovou propagaci jsou výrazně levnější než na velkoplošné plakáty a barnumské show na náměstích. Nicméně ani v budoucnosti nebude možné opomenout tradiční způsoby kontaktu s občany a zde mají velké strany obdařené státním příspěvkem nespornou výhodu.

Informační technologie nejsou ale jen prostředkem komunikace mezi kandidáty a občany, ale samy se stávají tématem voleb. Výlučně na ně je například zaměřen program nové Pirátské strany. Název zní hrůzostrašně, ale tihle mladí jsou docela mírumilovní a sympatičtí. Svou aktivitou chtějí upozornit na zastaralou úpravu autorských práv, která se v době překotného vývoje řídí zkostnatělými pravidly z dob habsburské monarchie. Nejde jen o "výpalné" za pouštění písniček a klipů, ale i o software a další výsledky duševní činnosti. Paradox platných předpisů byl v těchto dnech v celé kráse předveden přiznáním autorských poplatků za téměř šedesát let starou rekvizitu Golema ze slavného filmu Císařův pekař, vyrobeného znárodněnou kinematografií.

Mladí lidé nepožadují jen úpravu ochrany duševního vlastnictví, ale prosazují i širší používání tzv. freeware (volně dostupných softwarových aplikací) ve státní správě, školách i jinde. Oprávněně argumentují nižšími náklady -- platí se pouze za úpravu a služby, nikoli za tzv. licence. V tomto úsilí je nepodporují kromě Pirátů jen liberálně založení Zelení či Strana svobodných občanů, ale i levicové strany KSČM a SPOZ. Naopak ODS trvá striktně na zachování současného stavu.

Používání informačních technologií v politice i ve volebních kampaních bude v budoucnu ještě intenzivnější. Vbrzku se dočkáme asi i elektronických voleb. Bude to pohodlnější, hlasovat budou moci jednodušeji nemocní a handicapovaní občané, lidé na dovolené, na zahraničních cestách, krajané ve světě. Na druhé straně jsou volby naplněním jednoho z klíčových občanských práv, za které naši předkové bojovali dlouhá léta. Z toho důvodu by měly mít důstojný průběh a volba v teplákách a bačkorách doma u kafe tomu zrovna neodpovídá. Ale snad se najde nějaký rozumný kompromis.

Volby rozhodnou o charakteru reforem

Rozhodující subjekty prezentují nastávající volby jako přelomový moment, který rozhodne o charakteru nezbytných reforem. ODS a ČSSD představují v současných podmínkách krajní póly a jejich jednostranná dominance by přispěla k další polarizaci společnosti. U nás totiž na rozdíl od jiných zemí je daleko těsnější spojení mezi největšími stranami a určitými vrstvami obyvatelstva. Proto je jejich pojetí reforem pouze prodloužením představ a zájmů těchto sociálních skupin. Obě strany nevedou, neusměrňují své voliče, neobjasňují jim smysl a význam kompromisu, ale podřizují se jim a kupují si je "třináctými důchody" či nesmyslným snižováním daní a sociálních odvodů. O reformy nelze vést doslova třídní boj, ve kterém jedna strana převálcuje druhou. Reformy musí být výsledkem dohody všech rozhodujících subjektů -- vlády i opozice, vlády i tripartity, podnikatelů i odborů, mladých i starých.

Zatím nejsou největší političtí soupeři ke své vlastní škodě ochotni slevovat. Občané si však evidentně stále více přejí rozumný, kontinuální přístup, vyhýbající se extrémům typu Modré šance. Stav veřejných financí ještě není přes všechna strašení tak katastrofální, aby bylo nutné volit násilný "exekuční" přístup. Je ještě čas na postupná, v čase rozložená opatření, která mohou být snesitelná pro všechny občany a nenaruší sociální smír. Výsledky předvolebních preferencí, jakkoli zpochybnitelné, dávají naději, že nové rozložení sil ve sněmovně přispěje k prosazení právě této cesty. I proto mne varovné výkřiky z billboardů nechávají v klidu.

Vytisknout