...a přece jim Češi vděčí za přežití

12. 5. 2010 / Karel Dolejší

Oběti nebývají vždycky nevinné. A obyčejní sovětští vojáci byli oběťmi hned ve dvojím smyslu: Krátkozrakosti a bezohlednosti Stalina, který odmítal všechna zpravodajská varování před německým útokem a posléze prosazoval metody válčení vedoucí k mimořádně vysokým ztrátám -- a vypočítavosti Západu, který navzdory neustále opakovanému sovětskému požadavku na otevření druhé fronty v Evropě považoval za mnohem výhodnější nechat udělat největší díl práce při porážce Třetí říše právě Sověty.

Lidé jako pan Cvek, kteří volají po "objektivitě", ovšem sotva dokáží zpochybnit obecně přijímané údaje o tom, jak početné německé jednotky bojovaly na východní frontě a kolik Němců naproti tomu bojovalo v Africe nebo v Itálii; ostatně takové Monte Cassino představuje dodnes hmatatelnou ukázku spojenecké neschopnosti vypořádat se s početně slabším nepřítelem. Naprostá většina ztrát Wehrmacht byla zaznamenána na východní frontě a poznámkami o tom, že Němci byli poraženi jen náhodou, se Boris Cvek zase jednou nenapravitelně zesměšnil...

Obyčejní sovětští vojáci porazili německou armádu, ačkoliv až do konce museli bojovat v těžko představitelných podmínkách. Například nedostatek, či přesněji řečeno neexistenci, sovětských obrněných transportérů při současné nezbytnosti disponovat mechanizovanou pěchotou postupující spolu s tanky, se řešil založením samopalnických "desantů" jedoucích rovnou na pancířích běžných tanků bez jakékoliv jiné balistické ochrany než vatovaných oděvů. Životnost takového tankového výsadku byla v bojových podmínkách pouze několik dnů prožitých prakticky bez logistické podpory, jen s pár krámy vezenými přímo na tanku; překvapivá smrt v podobě zásahu vozidla třeba i projektilem, který vnější pancíř neprobil, mohla přijít kdykoliv. Jaká byla asi perspektiva a pořadí priorit lidí, kteří byli nuceni v takových podmínkách žít a umírat, o tom se ovšem dnes v teplu kavárny opravdu těžko spekuluje... Každopádně pokud je třeba zpochybnit nějaký mýtus, měl by to být především mýtus o tom, že válečné běsnění odhaluje v lidech jakési lepší stránky než mírový život.

Český národ měl podle nacistických plánů existovat pouze do konce vítězné války, tj. do doby, dokud Třetí říše bude ještě potřebovat český zbrojní průmysl. Ať už si o činech, motivech a výkonech vojáků Rudé armády myslíme cokoliv, neměli bychom tedy především zapomínat, že jim Češi jako národ koneckonců vděčí za rozhodující podíl na porážce Třetí říše, a tedy za vlastní přežití.

A to je myslím hranice, na níž je třeba zastavit módní relativizační mánii a říci, že památku těchto rozporuplných lidí dokáže fakticky bagatelizovat jedině člověk, jehož schopnost odlišit věci podstatné od nepodstatných je opravdu závažným způsobem narušena.

Vytisknout