Jen objektivní výklad historie může vést k poznání minulosti a poučení pro budoucnost

13. 5. 2010 / Miroslav Pořízek

V minulém režimu se historie až příliš často vykládala dle oficiální státní ideologie, mnohé skutečnosti se zamlčovaly na úkor jediných daných dobových pravd. Bohužel však i v posledních dvaceti letech pokračuje v mnohém tento neblahý trend, který snad i souvisí s úpornou snahou vyrovnat se s dědictvím přepisování dějin opět jejich deformováním a novodobým přepisováním, dnes samozřejmě s jiným ideologickým znaménkem. Lidově řečeno, mnozí z těch, kteří před rokem 1989 kynuli na východ, dnes kynou na jinou světovou stranu.

Jaká jsou vlastně základní fakta 2. světové války, jejího průběhu a zásluh jednotlivých zemí na porážce fašismu? Je naprosto nezpochybnitelné, že hlavní tíhu bojů tohoto nejničivějšího konfliktu v lidských dějinách nesl Sovětský svaz, co se týká obětí na lidských životech i materiálních škod. Stovky a tisíce vypleněných vesnic i měst na území dnešní Ukrajiny, Ruska a Běloruska jsou dodnes žalujícími symboly barbarských činů fašistického Německa a jeho satelitů. SSSR ztratil na 27 milionů svých občanů. Při osvobození ČSR položilo svůj život na 144 tisíc rudoarmějců, nazývat tyto jako Stalinovy pěšáky může snad jen úplný hlupák. Ale a na to se bohužel už často zapomíná i na 33 tisíc vojáků rumunské armády položilo své života při osvobozování ČSR. Je nezpochybnitelné, že Rudá armáda a její spojenci osvobodili asi 90 % území naší země. Dá se tedy říci, že svoboda a osvobození od fašismu k nám přišlo z východu. Tím se nijak nezpochybňuje význam bojů v západní Evropě a naší účasti na této frontě. Například naši piloti v Anglii patřili k tehdejší špičce a i mnoho dnešních komunistů uznává, že poúnorový režim se k nim zachoval hrozně.

Nezpochybnitelnou skutečností zůstává i fakt, že právě na sněhových pláních pod Moskvou na konci roku 1941 fašisté poprvé poznali, že válku také mohou prohrát a že k zásadnímu obratu ve válce došlo u Stalingradu o rok později, kde německé armády utrpěly tak velké ztráty, že se z nich již naštěstí nedokázaly vzpamatovat. To jsou prostě fakta, která nelze zpochybnit, stejně jako na 6 milionů Židů zahynuvších během války, více než 5 milionů Poláků a více než milion Jugoslávců. Západní země poskytli vojenskou pomoc SSSR když jej napadl Hitler, na druhou stranu tytéž země ve 30. letech trestuhodně podcenili jeho rostoucí moc a kvůli tomu pak zaplatili velmi vysokou obětí. A středně velký stát v srdci Evropy předhodily Hitlerovi jako snadnou kořist a ještě se někteří západní politici domnívali, že tím zachránili pro svět mír. Každá doba má své hrdiny i zbabělce.

Jestliže jsou komunisté i dnes napadání z přepisování dějin, tak se musí ihned dodat, že i ti, co se tak rádi nazývají demokraty mají dost másla na vlastní hlavě. Komunisté ve válce zaplatili velmi krutě, na 30 tisíc jich položilo život v boji proti fašistům. Ztratili navíc často i svoje nejschopnější osobnosti. Ano i Fučík, Šverma -- jediný poslanec předválečného Parlamentu, který padl v aktivním odboji při SNP v listopadu 1944 a mnozí další byli mezi nimi. Krutost lágru poznal i pozdější prezident Zápotocký. Ponechme nyní stranou jeho činy po válce. Je třeba připomenout i to, že západní velmoci začaly vážně jednat s exilovou vládou v Londýně až po tragédii Lidic. Podívejme se na počet vyznamenaných válečných veteránů od roku 1989 a na poměr takto oceněných z řad bojujících na západní frontě a na frontě východní. Těch prvních je nepoměrně více. Stejným způsobem se dnes podceňuje role např. partyzánského odboje či význam SNP. Toto že má být objektivní pohled na dějiny? Bylo by to možná až k smíchu, bohužel je to spíše k pláči. Stejně jako chování řady měst, zejména těch kde v čele stojí pravicoví politici z ODS vůči pomníkům a památníkům Rudé armádě. Tito novodobí papaláši nechávají záměrně pomníky často ostudně chátrat, neváhají je úmyslně poškozovat či se snaží je přímo odstranit viz. případ v Brně -- Králově Poli nebo na Ploštině. Asi si přitom neuvědomují, že se dostávají svojí snahou o účelový výklad historie a přepisování historických faktů do rolí pouhých trapných vandalů a lidských trpaslíků, kterým ideologie zatemnila zdravý úsudek.

Jedním z hesel listopadu 1989 bylo i "paní učitelko už nám nebudete muset lhát". Bylo by velmi zajímavé podívat se do dnešních škol jakým způsobem se učí třeba právě 2. světová válka a jak se zde zmiňuje role SSSR na porážce fašismu. V mnoha případech bysme jistě byli velice překvapeni tím, že paní učitelka a pan učitel opět vykládají historii tendenčně a se silným ideologickým zaměřením. Osobně bych každému školou povinnému doporučil exkurzi do Lidic, tato návštěva vydá za mnoho nudných hodin dějepisu ve školní třídě. I mladý člověk zde pozná co to byla válka i bez výkladu učitele. O mnohém svědčí i naprosto ostudné chování naší veřejnoprávní Česká televize a její přístup k 65. výročí konce 2. sv. války. Její příspěvek k tak významnému výročí byl velmi ubohý. Naprosto nedostatečný. Zařadila minimum kvalitních pořadů věnovaných tematicky této události. Určitě bylo na místě zařadit pořady o našem odboji, nějaký sovětský či německý dokument, válečný film či debatu historiků. Zato si našla místo v hlavním vysílacím čase, aby odvysílala dokument věnovaný poválečné perzekuci Němců. Naprosto účelově a bez patřičného dobového kontextu. Stručně řečeno Česká televize opět selhala a dopustila se tak jasné manipulace s historickými fakty. Nabízí se otázka zda vůbec ještě má smysl platit koncesionářské poplatky v situaci, kdy ČT roli veřejnoprávního média ani neplní. Je to velmi smutné, že si člověk musel najít kvalitní pořad věnovaný válečným událostem na zahraničních televizích a v té naší nemohl vidět snad jediný skutečně kvalitní pořad.

Historie jako každá věda se v čase vyvíjí, nabírá nových poznatků a díky tomu se více otevírá skutečně objektivnímu poznání. Toto bychom si měli uvědomit. Jen objektivní výklad historie nás může poučit do budoucna abychom neopakovali chyby našich předků. Stejně jako skutečnost, že hodnota lidského života má stejnou cenu. Padlý rudoarmějec má stejnou cenu jako padlý voják USA nebo antifašista z řad sudetských Němců. I když je to pro mnohé těžko pochopitelné. Ostatně naši úctu a vděk si zaslouží všichni kteří položili život za naši svobodu a za porážku fašismu. Jsem si jistý, že i třeba za 40, 50 let budou lidé vědět kdo to byl Žukov nebo Koněv. Ale nebudou asi vědět kdo byl třeba pan Cvek nebo pan Golgo a další uvědomělí vykladači jediného správného pohledu na události 2. světové války. Což je naprosto příznačné.

Vytisknout