O solidaritě a sociálním státu

14. 5. 2010

Nějak se o tom nemluví, jako by to obsahovalo nějaké tabu. Donekonečna se mluví o poplatcích u lékaře (a to ještě tak, že se občan nedozví to hlavní -- kde ty peníze končí), ale aby někdo jasně vysvětlil, kde a jak se berou v Evropě peníze pro funkční sociální stát -- ani nápad. Ve volebních programech politických stran se o těchto otázkách buď mlčí, neboť solidarita prostě jejich programem není, nebo mluví okrajově s návrhem jakýchsi ušlápnutých opatření v této oblasti. Takže se pokusím tu mezeru trochu vyplnit, porovnávat budeme s EU 15, tedy s tou částí Evropy, do které jsme před 20 lety vysoce většinově chtěli, píše čtenář Pavel Stránský.

Zajištění solidarity ve společnosti je funkcí státu, tedy upřesněno – každého slušného státu. Takový stát vznikl v Evropě vývojem za posledních 100 let, zvláště pak vyhodnocením období fašismu a 2. světové války. Mechanismem je sociální politika státu. K tomu stát potřebuje peníze, které získává z daní, částečně i z výnosů svého majetku. Doba, kdy naše země vstoupila do svazku evropských kapitalistických států, však nebyla v tomto ohledu právě šťastná. Kolem roku 1975 se protnuly křivky daňové zátěže (příklad Německa) nejbohatších vrstev a zaměstnanců v neprospěch zaměstnanců, kteří jsou nyní zatíženi 4/5 celkového objemu daní. Elita s drtivou převahou bohatství tedy z financování sociálního státu téměř vypadla a principy solidarity byly deformovány. Takže nyní jsou výše postavené střední vrstvy v klasické Evropě solidární k níže postaveným středním vrstvám a deklasované vrstvě a peněz je málo. (Blíže Jan Keller – Arogance financí.) Z hlediska míry solidarity jsou důležité daně z příjmů fyzických osob, ostatní daně jsou pro všechny stejné, daně z příjmů právnických osob jsou samostatnou kapitolou, DPH je v rámci EU regulovaná. Současně došlo v různé míře k rozprodání státních majetků. Všechno, co vydělávalo, nebo mohlo vydělávat, přešlo do soukromého sektoru, to, co peníze stojí, zůstalo státu. Navíc stát neumí řádně vybrat daně, úředníci finančních úřadů proti týmům specializovaných ekonomů velkých podniků mají nízké šance, sankce jen při prokázání úmyslu, nemluvě o možnosti úniků do daňových rájů.

Odbočka do Česka: v Praze prý vychází daňová kontrola na podnikatele lx za 40 let a firmy si tam proto stěhují sídla! Zajímavé je, že právě to se děje ve veskrze sídelní Praze... Náš stát navíc prošustroval za 20 let chybami různých vlád a politiků nepředstavitelné množství peněz, s vysokou pravděpodobností násobně převyšující současný státní dluh, nepočítaje astronomické ztráty z vadné privatizace.

O práva zaměstnanců by se měly starat odbory. Ty však mají v Evropě dostatečně silnou pozici jen v některých zemích. Obecně však jejich postavení není o mnoho lepší, než pozice zaměstnance. Ten se může stát nezaměstnaným, zatím co požadavky odborů mohou vést k přemístění výroby do země s nižší cenou práce. I tak je odsuzování odborů jedním ze článků víry nové (rozuměj asociální) pravice.

Takže jediný, kdo má možnost, respektive povinnost, zajišťovat dobrou sociální situaci v zemi, je stát. Podívejme se tedy, v jaké míře je zachován princip solidarity v klasických zemích EU (v situaci, popsané v druhém odstavci) a porovnávejme se stavem v naší republice. Sazby daní jsou převzaty z podkladu parlamentního institutu z června 2009, bez dávek na pojištění, municipální složku daně (obcím) jsem započetl průměrem, ale je pravděpodobně progresivní, pak max. sazby některých zemí i průměr EU vyšší. Navíc pro nízkopříjmové skupiny podobně jako v ČR existují úlevy.

ČR Rakousko Německo Francie EU15 rok
l. Minimální mzda

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 14.5. 2010