Všechno je jinak... Možná...

14. 5. 2010 / Ladislav Žák

Tady už jsme ovšem na tenkém ledě, protože máme ohromné potíže pojmenovat to, co se odehrálo v turecké režii v období 1. světové války vůči Arménům. Trochu nám to drhne také v případě událostí ve Rwandě i jinde na světě. Dále je velmi důležité si uvědomit, že tak jak máme potíže něco pojmenovat, tak také nedokážeme přenášet efektivně na budoucí generace svou sociální a tím i historickou zkušenost a proto si každá generace, ale i každá společnost musí svůj názor na své dějiny utvářet v procesu svého vzdělávání a následné diskuse znovu a znovu. Aby to nebylo tak jednoduché, tak navíc platí, že interpretace dějinných událostí je velice závislá na kontextu a celkovém prostředí, ze kterého vychází.

Jiná asi bude obecně interpretace prostého občana nebo vojáka a jiná interpretace politika, diplomata nebo generála. Snad i proto zůstávají některé interpretace po desítky let tajné. Chrání se tím nejen státní tajemství a životy některých lidí, ale právě i ona „platná“ historická interpretace určená konkrétnímu prostředí a kontextu. Dnes jsme díky internetu a neuvěřitelnému množství různě kvalitních historických i pseudohistorických knižních publikací svědky masového promíchávání kontextů a prostředí. Navíc jsme celkem skálopevně přesvědčeni, že jsme za těch několik desítek let, již jen proto, že umíme číst, schopni tehdejší kontexty pochopit, posoudit a tedy i soudit. Výsledkem je takové malé zmatení pojmů a dojmů, které poněkud připomíná situaci po pádu babylonské věže.

Navíc starší interpretace mají velkou potíž v tom, že mají a priori totalitní nádech a často navíc skutečně totalitní dezinterpretací skutečnosti byly. Nemůžeme se proto divit tomu, že se ozývají názory, na které nejsme příliš zvyklí a přitom si málo uvědomujeme, že to jsou často názory, které nemohly nikdy naplno zaznít, protože by to pro jejich nositele znamenalo vážné potíže, protože u mnohých mocných stála láska k SSSR prostě nad zákonem nebo alespoň mimo něj. Ostatně už prezident Beneš se vyjádřil v podobném, byť politickém smyslu ve vánočním projevu v roce 1944 z Londýna. Ostatně dnes na tom nejsme o moc lépe, protože snad až příliš často ujíždíme na tolik populárním heslu, že je lépe se mýlit s Bushem, než mít pravdu s Putinem a mnohých podobných...

Otázka stojí nyní tak, zda jsme ochotni a hlavně vůbec schopni vést znovu diskusi o vlastních dějinách a dohodnout se na nějaké interpretaci, kterou se pokusíme alespoň zafixovat, když už se nám ji nepodaří posunout časem dál. Neplatí to zdaleka jen o konci druhé světové války. Podle mého názoru to bude velmi obtížné, protože nám až příliš často schází k takové diskusi elementární výbava. Tou je podle mého názoru demokratický respekt k odlišným názorům a hlavně obyčejný lidský respekt k jejich nositelům. To ovšem není možné bez toho, že si je člověk vědom sám sebe a svého lidství a jeho mnohovrstevnaté integrity, včetně té morální. Bez splnění těchto atributů je každá diskuse jenom marným bojem, který vyústí v zuřivé hlasování o pravdě, což je tradičně skoro to nejhorší, co může pravdu potkat, protože následně je ve jménu nové odhlasované pravdy zahájeno pronásledování těch, co byli proti. Následuje pronásledování těch, kteří nebyli dost radostně pro a tak se počet stoupenců odhlasované pravdy neustále snižuje, až dojde k jejich dramatické porážce zahnání odhlasované pravdy do kouta, nehledě na její skutečnou kvalitu, a může dojít k novému hledání, hlasování, pronásledování...

Myslím, že bychom se neměli vzdávat pokusu vytvořit v opravdu široké demokratické diskusi základní interpretaci svých moderních dějin, protože to patří k důležitým prvkům hledání společenské identity. V rámci této diskuse bychom se měli také dokázat shodnout na tom, co z toho zkusíme předat svým dětem, včetně poselství, že ani ony se své diskusi nevyhnou. Určitě se neshodneme na všem, ale bylo by poněkud nemilé, kdybychom hlasovali ve školních radách a rodičovských shromážděních tom, podle jakého titulu se budou naše děti učit dějiny své země, podobně jako někde neutuchá spor o to, jestli patří nebo nepatří Darwinova teorie do školních osnov.

Vytisknout