Kdo potřebuje historii?

13. 5. 2010

Kdo potřebuje znát historii lidstva, historii míst, po kterých denně kráčíme, kdo potřebuje znát krvavou historii Lidic. Opravdu je dobré vědět, co se tu stalo? Je dobře vědět, že lidé dokáží povraždit celou vesnici a úplně ji srovnat se zemí, v rámci nějaké další zbytečné ideologie? Důvodem mých řečnických otázek byla návštěva Lidic, o kterých všichni víme, co se zde stalo a psychické stavy, které tato návštěva vyvolala nejen u mne, ale i u mých kolegů, jak se říká na vysoké. Citlivé povahy, které cítí nutnost prožívat vlastní dějiny, umět se vcítit do osudů pronásledovaných lidí a snad i zvýšená odpovědnost za vlastní historii, byly prostě zdrcené. Nemusím se jim dívat do hlavy, abych věděla, proč někteří z nich pláčou, sama tyto pocity dobře znám a myslím, že z podobných míst je zažíváme všichni. Ale když jsem se podívala na tu krajinu, idylicky zelenou plnou krásných vzrostlých stromů, cítila jsem rozpor. Nebylo by snad lepší, kdyby po takové krásné louce mohly bezstarostně běhat děti a hrát si tu? Ale děti si tu nikdy hrát nebudou a lidi si tu nebudou dávat rande a rodiny sem nebudou jezdit na pikniky, přestože je tu krásně. Všichni to totiž ví. Jak báječná by byla sladká nevědomost, která by z tohoto místa udělala další prostor, který se dá využít pro zpříjemnění života, píše Petra Kovačíková.

Ale to se samozřejmě nesmí, zapomínat. Protože tohle jsou naše dějiny, součást naší nějaké kulturní identity, historické zkušenosti a národní mentality. Přestože jsou tato slova ve studiu historie, ale i v politických událostech velmi často skloňována, necítím z nich něco, co by mi dělalo příjemně na duši. Moje identita a sounáležitost ke společenství musí být tím pádem ovlivněno tolika věcmi, tím, kde jsem se narodila, jakým jazykem mluvím, z jakých sociálních podmínek pocházím, jaké si mohu dovolit vzdělání a podobně. Všechno je to dílem historie, nějakého vleku událostí a vývoje jednoho šíleného živočišného druhu, který dal historii smysl a válkám důvody. Mám vůbec nárok na vlastní identitu bez ohledu na historické zkušenosti? Nebo když přijedu na Slovensko, tak si řeknou sousedé "jé, Češka" a když potkám v Praze německé turisty, tak si řeknu "jé, vrazi, vy za to můžete". Takzvaná historie byla v minulosti znásilňovaná ideologiemi a dnes můžeme říct, že není, snaží se být objektivní a ku prospěchu. Je to ale dobře vědět díky tomu, že "Němci byli vážně bestie a určitě to v nich pořád někde je"? Nebude pak historie příliš ovlivňovat moje vnímání lidí a nenastavovat mi předsudky?

Nacionalismus 19. století je nám předkládán jako báječný proces, který pomohl jednotlivým národům vlastní emancipaci, nezávislosti a podobně. Říkám si, proč je to tak skvělé. Vždyť nacionalismus zapříčiňuje dodnes s náboženstvím nejvíc válečných konfliktů a nejvíc masakrů, genocid, vždyť přihlášení se k nějakým hodnotám toho kterého národu nás akorát víc rozděluje a škatulkuje. K čemu jsou národní státy, stále bych radši žila v Československu, protože mnohonárodní státy daleko víc stimulují občany k nějaké opravdové toleranci. A nemusím snad zmiňovat, že nacionalismus vychází jedině z historie. "My tu byli dřív, nám to tu patřilo před vámi." Vždyť i Jan Patočka tvrdí, že nejednota je zdrojem krize, kterou stále procházíme (Patočka, to je jen zahrání na patriotickou strunu, ale takových filosofů jsou mraky).

Vyrovnávání se s projevy násilí lidského rodu je pro mne těžké, a čím víc studuji historii, tím víc se mi zdá, že by mi snad bylo líp, kdybych historii neznala. Kdyby lidé nevěděli, že byla nějaká válka, nezdálo by se jim o tom v noci a nebudili by se vyděšení. Nezdálo by se jim o koncentrácích, krvavých revolucích, bitvách a neměli by pak trauma z toho, k jak příšernému a nelítostnému živočišnému druhu patří. Proč vodit studenty po táboře v Osvětimi a ukazovat jim, jak dokáží být lidé v systematickém vraždění dobří.

Jak krásná se mi zdá utopická představa, kde lidské budovy pamatující si masakry jsou zničeny, srovnány se zemí a místo nich je příroda, která může být využita pro daleko estetičtější účely, které mohou duši dělat dobře. Jak krásné se mi zdá nevědět, kde bylo postříleno tolik a tolik nevinných dětí a lidí, kteří byli jen ve špatný čas na špatném místě. Jak krásná mi připadá sladká nevědomost.

Ale to bohužel nejde, protože lidský intelektualismus a současné hodnoty společnosti, která staví na tom, co všechno člověk dokáže, musí stále novým generacím dokazovat, že lidstvo umí být kruté a všehoschopné. Možná v duchu souhlasím s myšlenkou koncem dějin, ale to už naráží na problém utopie a od utopie je vždy krůček k totalitě. Dějiny nemůžeme změnit ani zničit, opravdu tu stále s námi jsou a dýchají nám na záda, pronásledují nás. A my jim nemůžeme utéct, protože si musíme stále uvědomovat, jak může být člověk krutý.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 13.5. 2010