Zlaté voličské pravidlo pro blížící se volby

13. 5. 2010 / Stanislav A. Hošek

Snahu dostat do politiky neotřelé tváře považuji za naivitu ne nepodobnou živelnému rozbíjení strojů, kterému dělníci propadali na začátku průmyslové revoluce v domnění, že to ony jsou viníky jejich zubožování. Trvalo jim dost dlouho, než pochopili, že vinen je celkový systém nově vznikající průmyslové společnosti, nikoliv jednotlivý, byť na první pohled významný, jeho konkrétní produkt. Proto i představa, že noví politici odnesou z politického systému jakási zla, která ho provázejí po celou dobu jeho existence, je nejen naivitou, ale postrádá kupříkladu moudrost zmíněného uhlobarona, která sice není moudrostí absolutně platnou v této problematice, ale poskytuje docela rozumnou orientaci. Ona je totiž především, ne-li jenom, platná pro doby sociální a politické stability. Dovoluji si přesto už na tomto místě tvrdit, že problém každého výběru osob, včetně toho volebního, nespočívá v osobách samotných, ale v panujícím systému. Systém, ve kterém je snadné krást, tam se prostě krást bude, i kdyby v něm operovali dokonce i samotní svatí.

Nové tváře jsou do politiky vesměs prosazovány pod tklivými nářky nad morálkou politiků současných, jakoby to jejich veřejností odsuzované, často špinavé až někdy zločinné chování, bylo výsledkem pouze jejich osobností a ne, rovněž produktem "přejícího" systému. Pokud by jenom trochu platilo, že noví politici přináší do jejího klímatu lepší morálku, pak by se to přece již dávno muselo prokázat. Kolik to nových generací politiků zažila již každá demokratická vláda v různých zemích světa a v podstatě se na samotné její politice prakticky nic nezměnilo. Ne nadarmo je současná zastupitelská demokracie v mnoha zemích ve viditelné krizi.

Na zdůrazňování morálky v politice mne vždycky zaujal fakt, že se o morálce politiků začíná masivně hovořit především v dobách krizových, ať již jde o krize hospodářské, finanční, společenské, či politické. Dlouho již ve mně proto roste odůvodněné přesvědčení, že jde o promyšlenou reakci reálných vládců světa na prakticky každou krizovou situaci. Nikdo jiný, než právě oni, totiž nejlépe vědí, že v každé krizi se skrývá riziko pro systém, který jim nejen vyhovuje, ale který jim nadvládu doslova umožňuje. Odvést pozornost od samotného systému a svést ji jiným směrem, je proto jejich eminentním zájmem. V takovém strachu z nepředvídatelných způsobů řešení krize si dokonce troufnou zpronevěřit se i oné uhlobaronské moudrosti. Velice dobře ví, že je pořád pro ně výhodnější, když si ti noví také nakradou, než aby se zhroutil celý systém, z něhož zatím těží oni samotní mnohem víc, než by získali jeho riskantní změnou.

Vzpomínám si, že v dobách nejhlubší normalizace probíhala v každém větším podniku odborářská školení pod patronací KSČ. Jedním z významných cílů těchto školení byla tak zvaná "výchova socialistického člověka". Ve své prostořekosti jsem jednou na podobném školení poznamenal, že s takovými lidmi, po kterých komunisté pořád touží, by ten socialismus vybudoval i Reagan. Že by si ale komunisté měli uvědomit, že tu svou novou společnost se musí snažit uskutečnit s reálně existujícími a v zásadě se neměnícími lidmi. Je to skutečně tak. Lidé jsou již celá tisíciletí stejní, jejich mozky mají již dlouho stále stejné funkční systémy, takže jejich chování je těmi konkrétními funkčními mozkovými systémy pouze řízenou adaptací na každý stávající systém. Nic víc a nic méně. Proto každá sebesnaživější touha po změně morálky je předem odsouzena k nezdaru. Byla tehdy a je i nyní.

Žádné volby v demokratickém politickém systému neposkytnou voličům nic jiného než výměnu lidí. Nikdy nedokáží změnit systém. V žádných volbách nově zvolení politici systém nezmění, ale on vždycky zatím změnil je samotné. Víra v nové tváře v politice je jednak naivní jako každá víra v člověka, ale především voličstvu promyšleně vnucovaná ze strachu před rizikem současné krize. Stojíme totiž na prahu další technologické revoluce - informační revoluce. Všichni jí mají plná ústa, ale nikdo ani netuší, jakým směrem se bude vyvíjet politika v této nové éře. Po oné zmiňované průmyslové a již dávno zapomenuté neolitické revoluci, které obě přinesly zásadní změny společenské i politické, musí zákonitě v revoluci informační dojít k fundamentální změně systému realizování politiky, neboť když nic jiného, enormně narostla informovanost občanů.

Každý reálně myslící volič dneska vidí, že zatím změna systému není v dohledu. O tom by mohli z vlastní zkušenosti vypovídat mnozí, dokonce i píšící do BL. Mám teď na mysli třeba pana Valacha, který se změnou poltického systému zabývá teoreticky i prakticky celý život. Jsem si jist, že tedy ani nový systém demokratismu v žádném případě není předmětem současných voleb v ČR. Takže ačkoliv se již projevuje krize systému zastupitelské demokracie a je v proudu jedna fáze cyklu krizí hospodářského systému, není vůbec "na stole" problém řešit systémovou změnu. Takže jako zlaté pravidlo současných voleb v ČR platí, alespoň pro realisticky myslící voliče, zkušenost starého uhlobarona. Navíc u těch politiků, které známe, prakticky víme, co od nich můžeme čekat. Ti noví slibují hory doly spíše jenom proto, že o reálné politice neví skoro nic. A ti, kteří již jeden svůj politický boj prohráli či vzdali a honem se před volbami recyklovali do jiných pidistran, jsou dokonce absolutně nejrizikovější. Volič nemůže spoléhat ani na to, že je zná. A jelikož oni vědí, jak to v politice chodí, jejich sliby jsou prokazatelně lživějšími, než předvolební sliby oněch nových tváří.

<

Vytisknout