Nerozumíme si, nemáme se rádi, ale žijeme spolu

12. 5. 2010 / Ivo Šebestík

Dalo by se říci, že spor mezi dvěma hlavními národnostmi Belgie (v zemi žije ještě několik desítek tisíc německy mluvících obyvatel) je opět aktuální, neboť má své konkrétní důsledky v belgické domácí politice. Tohle ale není nejpřesnější interpretace. Pokusím se velice složitou národnostní situaci této země vyložit pokud možno bez toho, abych českého čtenáře zatěžoval přemírou detailů, které jsou nakonec zavádějící a vedou k mylnému závěru, že se Belgické království nachází na prahu rozpadu. Nejprve ale trocha historie.

Dva jazyky, dvojí náboženství, a nakonec i rozdílné osudy

Belgické království v současné podobě existuje od roku 1831, kdy se jižní provincie Nizozemí odtrhly od Holandska a na trůn v brabantské metropoli, Bruselu, usedl Leopold Sasko-koburský jako belgický král Leopold I. Tento politický akt byl jistě povzbuzen revolučními událostmi ve Francii roku 1830, ale celkově lze říci, že odpovídal prostému faktu, že dávný konglomerát vévodství, hrabství, marek a biskupských státečků, který se utvořil na západě Evropy už po rozpadu Franské říše, byl značně nesourodý národnostně, politicky a posléze i nábožensky.

Když se v 16. a 17. století zmítala Evropa v bojích mezi protestanty a katolíky, podařilo se Španělsku (už za Filipa II. a s pomocí vévody z Alby) udržet katolickou víru ve větší části Brabantska a Flander, a také i jinde na jihu Nizozemí. Jak to vypadalo v praxi, ukazují některé obrazy Petra Brueghela staršího nebo kopie jeho syna. Tím se současná Belgie nábožensky vzdálila severním provinciím, v nichž dnes můžete katolické chrámy a katedrály obdivovat pouze jako historické kuriozity, včetně kdysi významné katedrály v Utrechtu. Nebo si v jiném katolickém chrámu nakoupíte knihy, jako v Maastrichtu, kde tamní kostel slouží coby veliké a dobře zásobené knihkupectví.

Náboženská césura tedy rozdělila Nizozemí na dvě části. Tato linie ale nekopírovala jazykové hranice mezi francouzsky a nizozemsky mluvícím obyvatelstvem, a také vypadala nepatřičně z hlediska kulturního, neboť všech původně sedmnáct nizozemských provincií v podstatě dodnes představuje kulturně a hospodářsky velice podobné prostředí. Jedná se o malá území se značnou hustotou obyvatelstva, ve kterých se stejně rychle jako v Itálii rozvinula řemesla, cechy, obchod, podnikání, umění, bankovnictví a další civilizační předpoklady. Města byla velká, bohatá a sebevědomá a často vstupovala do sporů s příslušným feudálem, který z těchto konfliktů jen málokdy vycházel vítězně.

Teritoriální rozdrobení v této části západní Evropy bylo do značné míry důsledkem situace, která zde nastala po rozdělení Franské říše a během její transformace v pozdější feudální státy, jako byly především Německo, Francie a Burgundské vévodství. Tyto velké územní celky (značně nepevné uvnitř) měly navzájem složité vztahy, do kterých ještě zasahovala přes Kanál i ambiciózní Anglie, toužící si během stoleté války zabrat co největší díl Francie. Všechny tyto feudální mocnosti se různým způsobem dotýkaly také Nizozemí. Tamní vévodové, hrabata a měšťané v podstatě neustále řešili problém, jak mezi mlýnskými kameny obstát a zachovat si alespoň určitou nezávislost. Většinou se hra dařila natolik, že obyvatelé těchto drobných území dokonce uprostřed všech bitev a sporů dosáhli vyšší hospodářské prosperity, než na jakou se zmohli jejich mocnější sousedé. Některé případy šikovného lavírování Vlámů, zejména mezi francouzským a anglickým králem, působí dnes až anekdoticky. Například když měšťan Gentu, jistý Jakob van Artevelde, roku 1340, hezky doma, na náměstí, posadil na hlavu anglického krále Edvarda III. francouzskou korunu. Takto Flandry šalamounsky sladily vazalskou loajalitu k francouzskému králi se zachováním bohatého obchodu s Anglií. Tím, že učinili Angličana králem Francie, mohli zůstat věrni lennímu pánu v Paříži, a zároveň hezky vydělávat na londýnském tržišti. Chytré, není-liž pravda?

Není v tomto článku, bohužel, místo na zajímavé podrobnosti všech těchto dějů. Podstatné je, že nizozemské provincie, na severu i na jihu, byly vždy obývány velice činorodým, podnikavým a tvůrčím lidem, který dokázal zdánlivě nemožné, uhájit svébytnost vůči mnohem větším a silnějším sousedům. Sňatkovou politikou a v důsledku řady okolností spadlo Nizozemí na nějakou dobu do moci burgundských vévodů. Po smrti posledního z nich, Karla Smělého, přešla ale většina tohoto území jako věno jeho dcery do správy Habsburků. Zjednodušeně řečeno, nejprve to byl Madrid a posléze Vídeň, které ovlivňovaly osudy i v této části Evropy. Severní protestantské provincie tomuto poručnictví později unikly, jih, současná Belgie, nikoliv.

Jak se stalo, že se ve Flandrech i v Brabantsku rozšířila francouzština?

Belgické Flandry na jihu plynule přecházely ve Flandry francouzské. Ve městě Lille, na severu Francie, které je dnes střediskem dvoumiliónové průmyslové aglomerace s vlastní podzemní drahou, se člověk dodnes cítí jako o něco více na sever, v Belgii. Tahle historická propojenost obou částí Flander, zde vytvořila jazykově komplikované prostředí. Je tomu tak dodnes. Zatímco na severu, ve středu a na severozápadě Flander převažuje nizozemsky mluvící obyvatelstvo, v blízkosti francouzsko-belgické hranice se mluví hlavně francouzsky. Zároveň se v některých částech "nizozemských" Flander udržují zajímavé ostrůvky konzervující alespoň částečně tradiční vztah obyvatelstva k francouzštině. Tohle je patrné například v Gentu, starobylém městě se spoustou věží a velkou univerzitou.

Tady se dostáváme již k podstatě jazykové složitosti celého území a k zárodkům pozdějších sporů. Koncem 18. století a za napoleonských válek zde velice zesílil francouzský vliv. Pofrancouzštily se oblasti, které byly původně téměř zcela "nizozemské", včetně Bruselu. Z Francie přicházely hospodářské impulsy, odtud proudily politické myšlenky, noviny, knihy a Brusel, Gent, Antverpy a další významná střediska se stávaly útočišti mnohých francouzských politických i jiných uprchlíků, z nichž si někteří na vlastní kůži vychutnali i znamenitosti zdejších kriminálů (Verlain) a blázinců (Baudelaire). Asi nejslavnějším z Francouzů, jimž se Brusel stal azylem, byl ovšem Victor Hugo. Ten sem byl vyhoštěn osobní láskyplnou pozorností císaře Napoleona III., jejž Hugo zásadně tituloval přívlastkem "malý", a o němž ráčil tisknout takové pamflety, že je dodnes milým potěšením všechny ty báječné urážky číst.

Francie tedy vpadla mohutným kulturním, politickým i hospodářským přívalem do Flander, Brabantska, Henegavska i jinde a navázala zde na starší vrstvy svého vlivu. Od 19. století sílí hospodářská pozice Belgie a tento růst se děje především ve znamení francouzštiny. Královský dvůr v Bruselu je frankofonní (byť dynastie pochází z Německa). Úředníci musí mluvit francouzsky, banky a průmysl je rovněž frankofonní. Zdá se, že ti, kdo mluví francouzsky, řídí, a ti, kteří si vedou po nizozemsku, na ně pracují. A skutečně, za těch časů byla francouzština spojována s lepším společenským postavením, zatímco nizozemština zůstávala jazykem proletariátu. Do Bruselu, jako do hlavního města, pochopitelně proudily tisíce obyvatel, jejichž rodnou řečí byla nizozemština, většina z nich se ale, v zájmu své kariéry, rychle naučila francouzsky.

Tahle sociální rozrůzněnost vytvořila dokonce jedno nehezké pořekadlo, které dnes už nemá nejmenší opodstatnění. "Tak, tohle by nejedl ani Vlám," řekne frankofonní Belgičan, když mu nějaké jídlo nechutná. Vzhledem k tomu, že je ale téměř nepředstavitelné objevit v Belgii špatnou restauraci (cechy zde už od středověku ustavovaly přísný dozor nad kvalitou hostinců), najdete tuto větu už jen v literatuře. Mimochodem, nizozemsky psaná a dnes již klasická literatura se v Belgii hemží sociálními tématy. Řekl bych, že ještě víc, než tak činila takzvaná proletářská literatura u nás.

Karta se obrátila

Karta se však obrátila. Dnešní Belgie vypadá úplně jinak. Frankofonní síla se opírala o těžký průmysl, který zde vzal do značné míry za své v šedesátých až osmdesátých letech minulého století, a dodnes zatížil právě valonské oblasti Belgie -- ve kterých byl nejvíce zastoupen - vysokou nezaměstnaností. V ní hraje prim Henegavsko a jeho regionální středisko Mons. Naopak, nizozemsky mluvící oblasti zaznamenávají růst. Antverpy, druhý či třetí největší přístav Evropy, jsou opět bohaté, jako tomu bývalo v 16. století. Východní i Západní Flandry (názvy současných provincií) jsou ekonomicky úspěšnější, než oblasti na východě, na jihu a na jihovýchodě království.

Jak je tomu tedy se vzájemným vztahem obou jazykových skupin, jejichž součet dává dohromady Belgičany? Tak trochu jako v titulku tohoto článku. Když jsem si před lety hledal v Bruselu byt, setkal jsem se s majitelem jedné realitní kanceláře. Je to starý pán, hodně přes sedmdesát. Typický Belgičan. Důstojný vzhled muže s bílými vlasy a ostře zastřiženým knírem pod nosem zvláštním způsobem korespondující se suchým humorem. Tento pán mi, asi při druhém setkání, řekl, že se narodil v Bruselu, ale nizozemsky že zná jen několik slov, která "nebylo možno za ta léta nepochytit".

Z tohoto valonského postoje bylo snadné vyčíst tradiční lehounké a vcelku dobrosrdečné sousedské škádlení. Musím říci, že až na několik výjimek jsem mezi Vlámy a Valony - myslím lidi, se kterými se člověk setkává při práci, na ulici, v obchodech, restauracích, na školách, zkrátka v normálním životě - nic vážnějšího nezaznamenal. Pravdou je, že Valoni mluví mnohem méně nizozemsky než Vlámové francouzsky. V Antverpách, Bruggách, Gentu, všude slyšíte místní mluvit slušnou francouzštinou, která má sice někdy výrazně nefrancouzský přízvuk, ale je zde stále chápána jako jazyk širšího dorozumění, a mnozí Vlámové ji ovládají víc než spolehlivě.

Přesto nizozemština zde již dávno srovnala s francouzštinou krok. Nejsou-li v Belgii příliš znát národnostní spory jaksi na ulici, o to více jsou patrné v politice a v médiích. Novinářům naší doby je zřejmě již beznadějně souzeno dýchat vzduch v prostoru, který nemá mnoho společného se skutečným životem. Novináři žijí uvnitř svých komunit, stýkají se hlavně sami mezi sebou a předávají si názory jako chřipku. Nebo se stýkají s politiky, kteří tohle syntetické prostředí sdílejí s nimi, takže není divu, že v novinách a televizi vypadá svět jako sen choromyslného.

Takže noviny se skutečně hemží články spekulujícími o rozpadu Belgie. Stejně tak je toto téma nosným pilířem politiky nacionalistických stran na obou březích. Politici a média přiživují v obyvatelstvu pocit, že současní "činorodí" Vlámové hospodářsky a finančně doplácejí na "líné" Valony. Není divu, že si to občas některá omezenější hlavička vezme za své a že občas pár takových hlaviček s tím, jako heslem, vyrazí i do ulic. Upřímně řečeno si už ale nevzpomínám, kdy jsem takovou demonstraci v Belgii viděl naposledy. Možná je to moje chyba, že je míjím.

Tu a tam se stane, že belgické noviny -- "nizozemské" i "francouzské" -- přinesou článek, dávající Belgičanům, toužícím po rozpadu federace, za vzor bývalé Československo. Tohle mě vždycky vyděsí, neboť jednak srovnávají nesrovnatelné, ale hlavně rozpad Československa byl pro Čechy i Slováky jen zdánlivě neškodnou událostí. Následný vstup obou amputovaných, s prominutím, válečných invalidů do Evropské unie (která je zájmovým polem tvrdě hrajících velkých evropských států) měl být úplnou kompenzací za totální zmenšení geopolitického významu v konkurenci s většími evropskými zeměmi. Celek se šestnácti milióny obyvateli a s rozlohou téměř 128 tisíc čtverečních kilometrů je přece jenom významnějším hráčem než dvě jeho nestejné, ale každopádně malé, poloviny. Dva hlasy v EU, namísto jednoho, a větší počet europoslanců dohromady, jsou sice hezké ale slabé náhrady za větší autoritu a za promrhanou dobrou mezinárodní značku. S ní totiž, alespoň v české části federace, zmizela i identifikace se státem. Československo bylo pojmem, na kterém se dalo něco stavět, z České republiky se záhy stalo "Česko", a to zní spíš hanlivě než hrdě. I tyto zdánlivé maličkosti, bohužel, padají na váhu a spoluvytvářejí naši neveselou společenskou realitu.

Rozdílná situace Československa a Belgie

Na rozdíl od Československa, které mělo ve svém okolí i doma vždy dost těch, kteří už od roku 1918 tvrdili, že stát nemůže přežít, Belgie tyto zlé sudičky nemá. Je jednou ze zakládajících zemí Evropského společenství, navíc pevně integrována do geopolitického útvaru Beneluxu. Je současným střediskem Evropské unie. Je královstvím s vlastní dynastií, a hlavně má uprostřed země Brusel, se kterým by si nikdo po rozpadu federace dost dobře nevěděl rady. Brusel je totiž nejenom národnostně smíšený, ale zejména velice bohatý a zřejmě by musel získat zvláštní status, stejně jako obě roztržené části státu. Takže pro ty by ztráta hospodářské síly Bruselu představovala absurdní zbytečnou oběť.

Belgičané si sami uvědomují, že československý příklad není pro ně použitelný. Navíc, každému je zřejmé, že Evropská unie prodělává hlubokou vnitřní proměnu, o které se zatím u nás spíše mlčí. Svým rozšířením do oblastí, které nepatřily a nepatří do původního západního kulturního okruhu, EU ztratila hodně ze své vnitřní dynamiky. Stálo ji to síly i peníze. Rozmělnil se původní smysl a pozvolna mizí i politické zadání, kterým se Brusel řídil od devadesátých let minulého století. Tehdy se dočasně rodil "Americký svět" a Unie chtěla v koordinaci s NATO splnit úkol, který jí z toho plynul. Chtěla co nejvíce zmenšit evropský zájmový prostor Ruska. Tohle ji vyčerpalo. Zároveň se jí před očima ztrácí americká dominance a místo ní vidí růst jiná mocenská a ekonomická centra, se kterými by měla držet krok.

Na tenhle stav nereaguje EU jako celek, ale reagují na něj individuálně a jen z hlediska svých zájmů velké státy Unie, hlavně Německo, Francie a Itálie, za opatrného dohledu Velké Británie. Čím více hovoří evropští státníci o velké rodině rovnosti, tím více se tato vize ve skutečnosti rozkládá. Tohle vidí každý, kdo se podívá alespoň trochu pozorněji kolem sebe, bez ohledu na to, je-li příznivcem či odpůrcem integrace. Za této situace není rozumné rozpadat se na menší, bezvýznamné státečky a hrát tak v EU jen podřadnou roli regionů.

Nikdy člověk ale nemůže se stoprocentní jistotou vyloučit jakýkoliv scénář. Národy jsou citlivé organismy, dá-li se to tak říci, a někdy stačí vhodná rozbuška, aby se zběsilé iracionální síly daly do pohybu. Ty v nějaké podobě existují všude. Do země, jakou byla Jugoslávie, stačilo vhodit několik zápalek a požár vzplanul takřka okamžitě. Belgii jako federaci chrání ještě jedna zdánlivá maličkost. Nevznikla po první světové válce jako důsledek pařížských mírových smluv. Rodný list z Versailles se týkal jen několika států střední a jihovýchodní Evropy. Dva z nich, nejvíce překážející milovníkům hodně starých evropských pořádků, jsou už pryč.

Vytisknout