Slepota vůči systémům

30. 4. 2010 / John Michael Greer

Některé z odpovědí na poslední příspěvek mi toto konstatování důrazně připomněly. Tématem bylo, jak si pravidelní čtenáři vzpomenou, že je nesmyslné hovořit o efektivitě strojů ve srovnání s lidskými bytostmi, pokud náklady na celý systém potřebný k výrobě, údržbě a provozu strojů nejsou porovnány s náklady potřebnými k zajištění téhož pro lidské bytosti. V reakci na příspěvek záplava kritiky prezentovala argumenty, které jednoduše ignorovaly systémové náklady, jejichž prozkoumání jsem celý příspěvek věnoval. Nestěžoval bych si, kdyby nesouhlasili s mou analýzou, nebo dokonce argumentovali proti započtení systémových nákladů - logika nesouhlasu, uvážená kultivace odlišných strategií, je pro mou práci stejně relevantní jako kdekoliv jinde - ale tohle neudělali. Místo toho se chovali, jakoby téma systémových nákladů vůbec nebylo nastoleno.

Jde o fascinující selhání rozumu, které se v současných diskusích o deindustriální budoucnosti nepřestává znova objevovat. Důrazně to připomíná stále se navracející debaty o budoucnosti Internetu. Závěr, který jsem zde učinil, zněl, že přežití Internetu nezávisí na tom, zda udržování nějaké jeho formy je ve světě po ropném zlomu na jedné straně technicky možné, nebo na druhé straně na tom, zda je žádoucí; závisí na tom, zda se Internet bude schopen zaplatit a úspěšně soupeřit o nedostatkové dolary s technologicky méně náročnými způsoby posílání dopisů a prodeje porna v budoucnosti, v níž energie a zdroje budou drahé a značně omezené, zatímco lidská práce hojná a levná.

Se znepokojující předvídatelností ale ti, kdo chtějí zpochybnit mé tvrzení, prostě trvají na tom, že Internet přežije, protože je ve světě po ropném zlomu na jedné straně technicky realizovatelný, a na druhé žádoucí. Nezpochybňují ekonomické otázky; prostě se k nim vůbec nevyjadřují; jednoduše zvyšují hlas a hovoří ještě hlasitěji o technické proveditelnosti a vhodnosti Internetu. To co tohle činí ještě spletitejším je fakt, že nejde o hloupé lidi; jeden vedle druhého jsou bystří a přinejmenším podle standardů dnešní doby dobře vzdělaní; ale postavte před ně tento závěr a výsledkem bude mentální ekvivalent proslulé "Blue Screen of Death".

V širší perspektivě táž neschopnost přemýšlet o celých systémech prostupuje celou současnou průmyslovou kulturou. Nemusíte zajít až k slábnoucímu společenství fanoušků vesmírné kolonizace, abyste našli dobré příklady, ačkoliv i tomuto tématu se budu trochu věnovat; prostě si všimněte, jak mnoho lidí, zdá se, věří, že veškerý odpad a znečištění, které produkují, končí na mytickém místě zvaném "Pryč", nebo že nám Země bude poskytovat nekonečnou nabídku surové ropy, jen když do ní budeme vrtat další díry. ("Nemůžeme být bez ropy, máme ještě vrtáky.") Proto paralogické myšlení pohánějící spekulativní bubliny - pokud chce každý zbohatnout investováním do aktuálního chytáku, co to vypovídá o tom, co se stane s hodnotou peněz? - jen zřídka, pokud vůbec, bylo někde tak populární jako v moderní Americe, a závisí na slepotě k důsledkům celých systémů ve stejné úplnosti, jako kterýkoliv ze závěrů, jež jsem už zmínil.

V tomto bodě bych ale rád probral ještě jiný příklad, protože se vztahuje přímo k centrálním tématům, která jsem zde v nedávných měsících rozvíjel. Co bys řekl, drahý čtenáři, pokud bych tvrdil, že jsem přišel na to, jak ve Spojených státech odstranit nezaměstnanost - ano, dokonce i tváří v tvář nynějším ekonomickým potížím? Co kdybych vysvětlil, že to také zlepší skutečný životní standard mnoha amerických rodin a zmenší jejich daňové zatížení? A že to také zvýší naši ekonomickou odolnost a udržitelnost, a současně způsobí významný pokles atomobilové dopravy na amerických ulicích a dálnicích? Byli byste pro to vše?

Ale kdepak, drahý čtenáři. Dovolte, abych vysvětlil proč.

Právě teď je řada rodin s dětmi žijících ve Spojených státech ze dvou příjmů svázána velmi zvláštním ekonomickým omezením. Nebyl jsem schopen nalézt statistiky, ale osobně znám dost rodin, pro něž se cena placené péče o dítě a náklady jednoho partnera na dojíždění do práce, pracovní ošacení a všechny další náklady na zaměstnání, blíží nebo dokonce překračují náklady na to, aby jeden z partnerů zůstal doma. Započtěte výhody přesunu do nižší daňové třídy, a pro velkou většinu těchto rodin by přechod na model jednopříjmové rodiny s jedním partnerem mimo rámec placené pracovní síly skutečně znamenal zvýšení disponibilního měsíčního příjmu.

To platí dokonce ještě předtím, než započítáte finančního slona v porcelánu staré jednopříjmové rodiny: Ekonomické výhody domácnostní ekonomiky. Je tomu pouhopouhých šedesát let, co se domov stal ničím víc než jen centrem spotřeby; předtím to bylo místo, kde vznikalo reálné bohatství. Stojí o dost méně nakupovat suroviny pro přípravu jídla než nakoupit něco v lahůdkářství supermarketu po cestě domů z práce, jak to dnes dělá tolik lidí, nebo naplnit spíž a lednici balenými konzervovanými potravinami; stojí o dost méně kupovat přízi než ponožky a houně (afghans) nebo cokoliv z toho, co může vyrobit kvalitní pletař; stojí o dost méně pěstovat značnou část zeleniny pro rodinu na zahrádce za domem než ji kupovat čerstvou v obchodě, pokud ji tedy vůbec čerstvou seženete.

Rozdíl je v každém ze zmíněných případů - a takové příklady mohou být snadno znásobeny - způsoben domácnostní ekonomikou. Ekonomové rádi domácnostní ekonomiku odmítají jako neefektivní, stojí však za připomenutí, že "efektivita" je v soudobém ekonomickém žargonu definována jako pracovní efektivita - to znamená, že ekonomický proces je považován za efektivnější, pokud používá méně lidské práce, aniž by záleželo na tom, jak šíleně neefektivní je v jakémkoliv jiném smyslu. Ekonomové také rádi odmítají domácnostní ekonomiku proto, že postrádá úspory z rozsahu, a zde jsou na pevnější půdě. Je tu však ještě jiný faktor, který to více než vyvažuje; větší část hodnoty práce zaměstnance - tolik, jak nám připomínají marxisté, kolik si zaměstnavatel dokáže přivlastnit - slouží k podpoře zaměstnavatele, zatímco veškerá hodnota vyprodukovaná prací v domácnosti zůstává v rodině a je přímo spotřebována, bez toho, aby byla zprostředkována peněžní ekonomikou.

Proto ještě přednedávnem přinejmenším polovina dospělých členů většiny rodin s výjimkou městské chudiny pracovala v domácnostní ekonomice namísto v ekonomice peněžní. To je také důvod, proč v rodině tak často nacházeli své místo jeden nebo oba prarodiče či neprovdaná teta. To mělo velmi málo co do činění s charitou; další pár rukou, který mohl být zaměstnán v domácnostní ekonomice, představoval pro většinu rodin významné ekonomické aktivum. Jedna z výhod tohoto uspořádání samozřejmě spočívala v tom, že staří lidé měli nadále v rodinách a společenstvích oceňovanou a produktivní roli, místo aby byli placeni za to, že odejdou a nebudou dělat nic, dokud nezemřou, jako je tomu v mnoha případech dnes.

Žádná z těchto věcí není o nic nemožnější dnes, než byla ve 20. letech 20. století, nebo třeba i ve 20. letech století 19. Coby bývalý manžel v domácnosti to mohu říci na základě osobní zkušenosti; moje žena a já jsme zjistili, že máme lepší životní standard, když žijeme pouze z jejího platu knihovnice, s rozkvétající domácnostní ekonomikou, než jsme měli předtím na základě dvou platů s pouhými zbytky domácnostní ekonomiky, které jsme byli schopni ve dvou obstarat po práci a dojíždění. Za tuto volbu jsem si samozřejmě vysloužil výsměch, ačkoliv je jen férové říci, že jsem z toho vyšel velmi snadno ve srovnání se zneužíváním prováděným vesměs ženami na těch ženách, které jsem znal, a které přijaly podobné rozhodnutí.

To se samozřejmě dotýká jednoho z nejcitlivějších témat ve vztahu k domácnostní ekonomice, genderové politiky. Z komplikovaných kulturních důvodů velká část feministek 60.-70. let začala věřit, že pracovat pro rodinu v domácnostní ekonomice je formou otroctví, zatímco pracovat pro zaměstnavatele v peněžní ekonomice - často v podmínkách, které zahrnovaly ještě větší exploataci - je formou osvobození. Je jistě pravda, že přiřazovat lidi k participaci na domácnostní ekonomice podle genderu bylo neférové, ale je stejně tak pravda, že přiřazovat je na stejném základě k participaci v peněžní ekonomice nebylo o nic lepší; za každou ženu, jejíž talent byl vyplýtván v roli ženy v domácnosti, tu byl patrně muž, jehož život by byl mnohem šťastnější a produktivnější, pokud by měl možnost pracovat na plný úvazek v domácnostní ekonomice.

Feminismus možná vhodně napadl relativní sociální status připisovaný domácnostní a peněžní ekonomice, a vyvíjel tlak na přehodnocení práce a genderu, které by mohlo přinést otevření mnohem širšího pole možností lidem obou genderů; a fakticky byly některými vnímavými mysliteli zmíněného hnutí podniknuty některé promyšlené kroky v tomto směru. Avšak všeobecně vzato tahle cesta využita nebyla. Místo toho velká většina žen prostě přijala sociální hodnotu připisovanou participaci v peněžní ekonomice, požadovala pro sebe přístup k ní, a získala ho. Během tohoto procesu pro většinu Američanů domácnostní ekonomika zkolabovala, nebo přežila jen jako staromódní hobby pěstované těmi, kdo nejsou dostatečně "in".

Řekněme tedy na začátek, že neexistoval žádný zvláštní důvod, proč by lidé jednoho genderu měli být v domácnostní ekonomice aktivnější než lidé druhého genderu; předpokládejme, že by velmi mnoho mužů učinilo stejnou volbu jako já a pracovalo na plný úvazek v domácnostní ekonomice, zatímco ženy jejich života byl na plný úvazek pracovaly za mzdu. Existuje na tomto základě důvod, proč by se rodiny o dvou příjmech měly změnit a stát se rodinami kombinujícími jeden peněžní příjem s produktivní domácnostní ekonomikou? Samozřejmě že existuje, a je dnes mnohem naléhavější než dříve.

Pro začátek, jak už jsem zmínil, významný počet rodin s dětmi by okamžitě posílil svůj měsíční disponibilní příjem, kdyby děti namísto placené péče vzal zpět domů, vzdal se druhého dojíždění (a v některých případech také druhého auta), zbavil se dalších výdajů spojených s placeným zaměstnáním a pokud jde o daňové kategorie, prudce se posunul níže. Ještě mnohem víc by jich zjistilo, že když jsou tyto výhody zkombinovány s reálným bohatstvím produkovaným domácnostní ekonomikou, vedou k výraznému zlepšení. I ti, kdo jednoduše zbankrotují, by patrně zjistili, že rozdíl v kvalitě, ačkoliv ve striktně ekonomických kategoriích stěží měřitelný, by změnu učinil více než jen rentabilní.

Nyní věnujte chvíli přemýšlení o důsledcích pro společenství a společnost. Vyvažte významné množství pracovní síly z placeného zaměstnání, a stanou se dvě věci: Za prvé, sníží se míra nezaměstnanosti, a zadruhé, konkurence o zbylé pracovníky mezi zaměstnavateli bude mít sklon způsobit zvýšení platů. Některé sektory ekonomiky budou jistě ovlivněny negativně; prodej konzervovaných potravin klesne, a stejně tak zaměstnanost v oblasti péče o děti, mimo jiné; ale přesto budou tato odvětví kontrakcí pracovní síly ovlivněna společně s ostatními, a zaměstnanci, kteří potřebují nalézt práci kdekoliv, by vstoupili na trh, kde by jejich šance byly mnohem vyšší než dnes. Samozřejmě, že by byla nutná určitá přizpůsobení, zejména v oblasti důchodového zabezpečení, ale ta bude velmi brzy potřeba provést tak jako tak.

Nakonec, započtěte vliv takové změny na odolnost a udržitelnost společnosti. Stát, v němž velmi značná část pracovní síly je oddělena od peněžní ekonomiky a produkuje doma celou řadu nejrůznějšího zboží a služeb pro místní spotřebu s využitím relativně jednoduchých nástrojů, je státem daleko lépe připraveným čelit ekonomickému zmatku konce věku levné ropy než stát, kde takřka každý co do svého příjmu, stejně tak jako co do zboží a služeb, kterých každodenně využívá, závisí na globální ekonomice. Stát, v němž musí jezdit za prací řekněme o 30% lidí méně než dnes je mnohem lépe připraven čelit cenovým výkyvům a nedostatkům, které v příštích letech takřka nevyhnutelně ovlivní benzín a další ropné produkty. Stát, v němž dělání věcí pro vlastní potřebu má opět uznanou sociální hodnotu, je mnohem lépe připraven na budoucnost, v níž budeme muset pro sebe samy vyrábět mnohem více, než si většina lidé zrovna teď dokáže představit.

Takže kdy můžeme očekávat návrat jednopříjmové rodiny coby prvku konstruktivních plánů pro budoucnost po ropném zlomu? Kdy třeba programy hnutí Transition Town kontaktují zkušené starší muže a ženy v domácnosti s novici, kteří se chtějí naučit, jak vařit, šít, zavařovat, zahradničit a plést? Kdy vysoce postavené liberální páry začnou pořádat party, aby oznámily, že jeden z členů končí s placeným zaměstnáním, aby to chudí měli na trhu práce snazší, a získali lepší šanci k vzestupné mobilitě? Kdy lidé začnou agresívně lobbovat zástupce v Kongresu, aby získali značnou úlevu na dani z příjmu a zvláštní uspořádání sociálního pojištění pro rodiny s jedním příjmem?

Řekněme prostě, že od toho nic zvláštního nečekám. Ve skutečnosti, drahý čtenáři, jsem si dost jistý, že i když patříš k velké skupině sezdaných párů s dětmi, která si může tím, že se vzdá druhého zaměstnání, zvýšit disponibilní příjem, neuděláš to; ve skutečnosti ani neprojdeš čísla, abys zjistil, zda by to v tvém případě fungovalo - a důvod, proč to neuděláš, je ten, že jsi tak mesmerizován měsíčním šekem na 2 000 dolarů, nebo ať už je to kolik chce, až si nedokážeš představit, že by ses ho vzdal, i kdybys k jeho získání musel měsíčně utratit 2 200 dolarů. Tím říkám, drahý čtenáři, že pokud nemyslíš v pojmech celých systémů, skutečnost, že systémové náklady druhého zaměstnání mohou prostě převažovat nad výhodami, bude pro tebe tak nepochopitelná jako by byl pro středověkého rolníka počítač.

Mimořádná slepota vůči celosystémovému přístupu, která dnes prostupuje naším kolektivním vědomím, je věcí dosti nedávnou - ještě v 70. letech rozhovory o systémových nákladech narážely na mnohem méně vyvalených očí a tvrzení nevyplývajících z předpokladů než dnes - a pochybuji, že v historickém měřítku potrvá dlouho, i kdyby jen proto, že ostří darwinovského výběru odděluje adaptivní kulturní formy od maladaptivních se stejnou neúprosností, jakou uplatňuje v genetice. Dokud tato slepota existuje, bude patrně působit velkou škodu, ale to samo o sobě bude mít sklon akcelerovat proces náhrady nějakým méně dysfunkčním myšlenkovým návykem. Je paradoxní, že báseň Theodora Roethka, jíž jsem tento příspěvek začal, nabízí působivé připomenutí tohoto faktu. Začíná následovně:

Myslím, že se během hubených a náročných let, která přijdou, po cestě tam, kam musíme, všichni hodně naučíme. Naděje, že se můžeme naučit jednu nebo dvě věci ještě před tím je docela pochopitelná, a tu a tam se to už v dějinách stalo; ale přesto z důvodů, o nichž jsem už hovořil, se mi tato naděje právě teď zdá být velmi chatrnou.

Zdroj v angličtině: ZDE