Obohacená pravice

30. 4. 2010 / Tomáš Čurda

Rozebírání levice a pravice je téma široké, které má zvlášť v našich poměrech mnoho aspektů. V obou skupinách se jistě jedná jak o lidi s celoživotními postoji podloženými názory, tak i o běžné bezideové prospěcháře a hochštaplery. Stejně tak definování pravicového a levicového směru se pohybuje od slovníkové charakteristiky obou směrů až po složité politologické rozbory s výsledky směřujícími k fašizujícím praktikám a touze po světovládě. V souvislosti s levicovým slovníkem dochází dnes poměrně často k zaměňování pojmů sociální - socialistický, levicový - komunistický, Rusko - Sovětský svaz a podobně.

Přitom v současnosti již na světě neexistuje mocenské uspořádání tábora režimu, který se nazýval socialistický, a jenž toto slovo prakticky zdiskreditoval. Celý dnešní svět ovládá ve stěžejních záležitostech již jen nadkorporativní kapitál a to obvykle za pomoci vlád jednotlivých států.

Praxe této globální moci bývá rozkrývána v odborných pracích a různých dokumentech, v oficiálních sdělovacích prostředcích se o tom však nedozvíte zhola nic.

Národní vlády fungující v dílčím prostoru se dle výsledků voleb přiklánějí k programům levice či pravice. Jejich praktická politika se týká především způsobu získávání a přerozdělování státních prostředků. Světový trend maximalizace zisků a kolapsy virtuálního bankovnictví však návazně proměňují i tato lokální prostředí. Rozšiřující se adorace sobectví potlačuje ve společnosti solidaritu a toleranci. Cílená tendenčnost a jednoduchý slovník médií snadno navozují "ta jediná správná řešení" v myslích obyčejných lidí.

V našem státě a v dalších bývalých socialistických zemích je podpora těmto vlivům obohacena ještě o jednu významnou skupinu společnosti, a to o tzv. znormalizovanou generaci.

Jestliže tito lidé kdysi při veřejných prověrkách svým souhlasem se vstupem spojeneckých vojsk v srpnu 1968 obrazně plivli na hrob Jana Palacha a dalších mučedníků, jestliže následně svým vstupem do KSČ podpořili trendy husákovské politiky a nebo, když svými podpisy odsoudily Chartu 77 či bez nátlaku podepsali spolupráci se státní policií, nelze se divit, že opět i dnes mnozí z nich zastávají pouze mainstreamem hlásané postoje. Kariérismus a podpora jakéhokoliv nastoleného režimu jsou siamská dvojčata blízká velké většině lidí.

Škraloup ulpívající na nich z minulosti je žene o to víc do služby stávajícího establišmentu. Jejich mnohdy ještě papežštější postoje proklamují odstřihnutí od narudlé minulosti, pokud by nějaká mohla, nedej bůh, vyplavat na povrch. Nyní, stejně jako dřív, jsou oporou moci a tvoří velkou část naší pravice. Svým činěním, v duchu jednoty s mocí a s averzí k opozičníkům, znovu pomáhají kazit mnohým lidem život, zatemňovat skutečnosti a šířit cizí, přitom jim tak bytostně příslušnou, nedůvěryhodnost. Pololžemi, tabuizováním témat a zamlčováním reality pomáhají látat neprůstřelný, byť chatrný, háv demokracie, ve snaze zastírat mocenská rozhodnutí směřující často k utrpení, bídě a zvěrstvům současného světa. Někdo to nevidí či vidět nechce. Plavba ve hřejivém proudu sounáležitosti s mocí vede nejsnáze k úspěchu a odměně. Nakonec, jen věčnou válkou roste trvale bohatství. Ale jen někoho a vždy na něčí úkor.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 30.4. 2010