Není falus jako falus

29. 4. 2010 / Jan Chmelarčík

Na jednu stranu je snad dobře, že i prostřednictvím Jana Sterna začíná Lacan pronikat do obecnějšího povědomí i u nás, třeba jen proto, že od tohoto originálního francouzského myslitele, pokud je mi známo, nebylo bohužel zatím do češtiny přeloženo nic. Zde je první úskalí: Stern najednou už nemůže beztrestně fejetonisticky střílet osvědčeným, zavedeným (a také zprofanovaným) žargonem na všechny strany, musí se nejdříve vypořádat s lacanovskou terminologií. Zde si však už nevystačí se svým, jakkoliv lechtivým a zároveň vtipným a důvtipným, psychoanalytickým humorismem; s Lacanem se nakonec musí vyrovnávat vážně, a když už to dělá, měl by to dělat také důsledně.

Lacan přirozeně zavádí nové termíny, stejně jako je zaváděl Freud, a obecně každá teorie, která se nebojí přiblížit se vlastním limitům, při čemž nutně zjistí, že chce-li tyto hranice posunout, se stávajícím slovníkem si nevystačí. Stern se sice ušklíbá, že on těch zvláštních Lacanových slovíček nemá přece zapotřebí, ale nakonec se jim nevyhne.

Zdá se mi ovšem více než nešťastné, když sám Stern nejprve sebeironicky naznačí, že Lacanově teorii moc nerozumí, a pak si vybere pro své úvahy jeden z nejkontroverznějších pojmů lacanovské teorie -- falus -- aniž by dokázal pro čtenáře důsledně rozlišit falus reálný od imaginárního a symbolického , natož aby se nejprve pokusil vyrovnat třeba s Derridovou kritikou Lacanova "falogocentrismu", nebo když odbývá Lacanovy pseudo-algebraické vzorce jako scestné (spíš se zdá, že pro Sterna přece jen příliš abstraktní -- usuzuji samozřejmě jen z ukázky, nerad bych křivdil celé knize).

Těžko se pak divit Sternově kritičce paní Cholevové, že odvrací řeč od falu zpátky na penis. Na muži bude paní Cholevová falus skutečně hledat marně -- kdyby ho měl, nemohl by po něm toužit, jakož ani po paní Cholevové. Ta by nějaký takový reálný/imaginární falus na baterky pořídila spíš v obchodě. A symbolický falus v zrcadle bude také hledat těžko, i kdyby nebyla zdravě rezistentní -- k symbolickému falu podle Lacana má totiž asi nejblíže její příjmení: po kompak je? Po manželovi? Otci? Otci matky atd., kam až paměť sahá? Příjmení, po lacanovsku Jméno otce (Nom-de-Père ), přece představuje jednu z možných realizací prvního zákona kultury -- zákazu incestu. Ale popořadě.

Z teoretického hlediska se Stern dopouští daleko vážnějšího zkreslení tím, jak zachází s pojmem jouissance -- jako s vodou na vyplachování úst, abych použil Lacanovy formulace. Jouissance jistě úzce souvisí s touhou (désir , Freudova Wunsch ), nicméně rozhodně to není totéž, jak se snaží naznačit Stern. Není to dokonce ani "zakázaná touha", i když už jsme blíž.

Hlavní důvod, proč Lacan tento termín zavádí, je jeho touha překonat logický rozpor ve Freudově textu "Mimo princip slasti." Freud v něm postuluje tzv. princip slasti a proti němu působící princip reality . Ačkoliv Freud hned v úvodu textu tyto principy postuluje jako protikladné, zároveň dodává, že princip reality , přestože jeho úkolem je princip slasti regulovat, neopouští záměr nakonec slasti dosáhnout; je nicméně schopen tuto slast odložit na později nebo přesměrovat za cenu dočasné nelibosti. Paradoxním důsledkem takové úvahy nakonec je, když to zkrátím, že největší slast vzniká oddalováním slasti.

V Lacanově pojetí se neoddaluje slast (plaisir, pleasure, Lust) , ale právě jouissance (enjoyment, Genuss) . Z Freudova slovníku má jouissance nejblíže k pojmu libido. Jouissance je jakýmsi hrubým materiálem pro slast , excitací organismu, která je reálná , tj. nezpochybnitelná, "vždy na svém místě", jednojediná, zkrátka, jak říkají buddhisté, "taková jaká je" (tathātā ). Je reálná do té míry, do jaké je zdrojem traumatu. Hrubá jouissance není v naprosté většině případů pociťovaná jako slast, ale naopak jako bolest. Aby jouissance byla snesitelná, a aby byla převedena na slast v pravém slova smyslu, musí být náležitě symbolizována .

Základním prostředkem symbolizace jouissance je její opakování -- je-li původně traumatický zážitek opakován, dochází k identifikaci jouissance, jouissance A= jouissance B. Aby to bylo jako ze života, dejme příklad: tuc je jenom rána z bicího automatu, zato tuc tuc už je Techno; dalším stupněm v procesu symbolizace na rozcestí mezi slastí a jouissance pak je, jestli je "Techno" jenom "Rámus" nebo "Hudba", čili zda je spolu s ním opakován traumatický prazážitek rituální otravy amfetaminem sdílený ve spřáteleném kolektivu, nebo jen rušení nočního klidu.

Zde koření neurotický paradox: traumatický zážitek setkání s jouissance je neurotik nucen řešit jeho opakováním, které ho však ničí (pud smrti). Je to však právě jenom symbolizace (nemusí být nutně "neurotická"), co nás drží v bezpečné vzdálenosti od jouissance . Zachraňuje nám život paradoxně právě tím, že nás umrtvuje (např. v rituálech), že nás udržuje na té nepřímější trajektorii k dosažení slasti , jíž je kružnice kolem prázdného bodu, kolem objektu a jakožto objektu touhy, jakožto zdroje jouissance . Bez této symbolické pojistky bychom shořeli jako můra v plameni.

Lacanovský pojem jouissance je tak jen rozvedením Fredovy myšlenky, že onou "korovou vrstvou", která nás chrání před přemírou narcistické, egoistické slasti, je vědomí -- v Lacanově pojetí je to ovšem Symbolično. Lacanovo Symbolično je situováno spíše v nevědomí, nikoliv ve vědomí. Jenom tak lze vysvětlit, že je fiktivní, subjunktivní symbolická struktura (struktura jazyka a společensko-symbolických vztahů postavených na jménech jako např. pan doktor, prezident republiky, táta, máma) vůbec efektivní -- v nevědomí je Věc (das Ding ) ztotožněna s její symbolizací a arbitrárnost jazykového znaku (fundamentální nahodilost vztahu mezi označujícím a označovaným , mezera mezi nimi) je zamaskována.

V Lacanově pojetí je kastrace symbolickou operací, ke které dochází vstupem do symbolické struktury, do jazyka. Jméno nějaké Věci (das Ding ) již není věc samotná; jouissance je definována jazykem negativně jako to, co jazyku uniká (nejsou vyjádřením této fundamentální neadekvátnosti jazyka ve vztahu k jouissance např. ony slavné Monology vagíny ?). Vstup do jazyka nás (obě pohlaví bez rozdílu) kastruje tím, že nás zbavuje přímého přístupu k jouissance .

Sternova malá osobní tragédie spočívá v tom, že nenachází reálnou podporu pro svou fantazii (fantasma), jejímž úkolem, podle Lacana, je chránit subjekt před kastrací (Sternovou impotencí) tím, že "maškarádou" zakrývá chybění (manque) v Druhém; že poskytuje iluzi, že Druhý kastrovaný není -- že objektem touhy Druhého jsem beze zbytku Já (tj. Stern).

Stern s Lacanem sice uznává, že pokud dnes sledujeme "smrt ženství", pak sledujeme smrt něčeho, co nikdy neexistovalo, ale na druhou stranu před našimi zraky dál pigmalionsky konstruuje Ženu s velkým Ž. Ženu jako objekt touhy -- tedy jako objekt ztracený, absenci jehož obrazu v imaginárnu kompenzuje fetišem. Ženu, která podle Lacana prostě neexistuje jinak než jako mužská fantazie.

Jenže Stern se není schopen vyrovnat s tím, když se některé ženy (reálné ženy s malým ž) nemodelují podle mužské (nebo spíš konkrétně Sternovy) fantazie, ale po svém, což ovšem často znamená k obrazu muže (či "univerzálního" člověka l`homme ?). Tzv. "krize ženství" podle Sterna zůstává podle Chmelarčíka (ostatně i Vránkové) krizí šovinistického mužství, mužství, jehož obraz sternovské tzv. "dnešní dívky" jen úspěšně karikují. Přesto každá z nich zůstává ženou, a pokud něco umírá, je to jenom Sternova vlastní fantazie.

Že se nejedná o krizi čistě soukromou, to může být docela dobře pravda. Jenže zatímco Stern hořekuje nad tou ztrátou, mně se zdá, že po našich ulicích se promenáduje stále víc než dost mladých slečen, které se mužské fantazii o Ženě s velkým Ž podrobují více než ochotně: dívky s tlustým make-upem na tváři, v lodičkách na podpatcích, v minisukních a push-upkách, které si do lalůčků z růžových iPodů pouštějí sladký popík. Do této kategorie nakonec ostatně spadají i samy Sternovy kritičky, kterým vůbec nevadí zakládat, celkem vzato logicky, své ženství jednoduše na tom, čím se od muže liší (přeji jim upřímně, aby je nepostihla např. rakovina prsu nebo jiné podobné ženské neštěstí, aby pak své "Ženství" nemusely bolestně přehodnocovat). Těm nelze než doporučit, aby pro jednou vyměnily četbu Rytmu života třeba za Simone de Beauvoir. Na druhou stranu, spolu s nimi, Sternovi nelze k řešení jeho osobní krize mužství než doporučit změnu prostředí či alespoň změnu oblíbeného rekreačního podniku, když už ne pro "Ženy" evidentně ne příliš přitažlivé profese spisovatele a záliby v četbě psychoanalytické literatury -- ty měnit třeba za stěhováka nebo trenéra ve fitku by byla asi přece jen škoda.

Vytisknout