Dnešní Irák: Děsivá vizitka sedm let trvající americké okupace

30. 4. 2010 / Daniel Veselý

Tereza Spencerová na webu CFP píše: "Volby původně dopadly ziskem 91 poslaneckých mandátů pro sunnitskou Irakíji, 89 mandátů pro šíitský Stát práva a na třetím místě se 70 mandáty skončila rovněž šíitská Irácká národní aliance (INA). Málikího strana už předpověděla, že po přepočítání hlasů v Bagdádu, které si prosadila, zabere mandáty Irakíji a volební komise naznačila, že místa "vyškrtnutých" poslanců Irakíje připadnou Státu práva a INA. Konečné výsledky "voleb", které se tak staly skutečnou oslavou demokratizačních schopností v USA v praxi." Autorka dále uvádí, že irácký soud rozhodl o zrušení mandátu poslanců zvolených za Irakíju. Volební komise dále jedná o vyškrtnutí dalších devíti. Jeden poslanec z Irakíje byl dokonce bezdůvodně zatčen.

Irský publicista Patrick Cockburn, který od roku 1979 působil na Středním východě jako korespondent listu Financial Times, uvádí, že speciálně zřízený soud pro stížnosti týkající se přepočítávání volebních hlasů v Bagdádu pravděpodobně obdrží další stížnosti z různých koutů země. Kurdové podle něho budou požadovat opětovné sečtení volebních hlasů v provinciích Ninive a Kirkúk, kde mezi nimi a Araby existuje územní spor. "Málikí a jeho spolupracovníci byli nepochybně zaskočeni úspěchem svých politických soupeřů, jejichž popularitu podcenili. Vzhledem k tomu, že Málikí je v čele vládní mašinérie, pouze on se nachází v pozici, jež mu umožňuje zfalšovat výsledky hlasování, což může udělat i nyní," říká Cockburn a dodává, že Spojené státy na Málikího a Alávího tlačí, aby zformovali koaliční vládu s tím, že by oba po sobě mohli zastávat premiérský úřad, každý dva roky. Cockburn k tomu poznamenává, že by koalice dvou hlavních stran pravděpodobně ve zbytky země nefungovala, protože Málikího voliči jsou především šíitové a Alávího, ačkoliv je šíita, převážně sunnité. "Bylo by rovněž obtížné marginalizovat Kurdy a Iráckou národní alianci (INA), další šíitský blok sestávající se hlavně z náboženských stran. Kurdové ani mocné sadristické hnutí, jež dominuje INA, nechtějí, aby Málikí zůstal ministerským předsedou, i když není jasné, kdo ho nahradí," konstatuje Cockburn.

Ptám se tedy, jak je možné, že české a zahraniční sdělovací prostředky o této blamáží v kdysi tak zevrubně sledované zemi tak okatě mlčí? Ve světle těchto událostí je patrné, že se okupační americká vojska odsud jen tak nestáhnou a Obamova proválečná generalita dostane do rukou pádný klacek, proč zůstat a dál pečovat o hypermoderní ambasádu v Bagdádu a desítky amerických základen v zemi. V létě by se mělo z Iráku stáhnout 46 000 vojáků z celkového počtu 96 000. Zbývajících 50 000 vojáků má Irák opustit do konce příštího roku. Ale jejich velitel, generál Ray Odierno, již na konci února hovořil o tzv. plánu B, podle nějž bude tento termín ohrožen. Nastává tedy paradoxní situace. Barack Obama byl do svého úřadu zvolen na základě slibu, že ukončí tuto válku, jež pomohla Spojené státy zatáhnout do ekonomické recese a jež se stala stejně nepopulární jako válka v Indočíně. Jeho stoupenci však mohou namítnout, že nemohl předpokládat, jak se celá situace v Iráku vyvrbí. Ovšem -- to ho ale jeho závazku nezbavuje.

Přívrženci iráckého dobrodružství také rádi a často píší o vraždách ruských novinářů a poukazují tak na nedemokratičnost ruského režimu; známe ty haldy článků od Petrušky Šustrové či kdysi progresivní novinářky Petry Procházkové v českém mainstreamu a rozjitřenou hysterii řady dalších rusofobů. Zatím, alespoň pokud je mi známo, u nás žádné novinářské eso nepsalo o přinejmenším 19 novinářích a jejich pomocnících zavražděných v Iráku americkými vojáky.

Realitu sedmileté okupace však nemůže zahladit předčasný optimismus politiků, novinářů a dalších. Americká invaze a okupace připravila o život přibližně stejný počet lidí jako sovětská invaze a okupace Afghánistánu v 80. letech, ačkoliv v druhém případě šlo o vyprovokovanou akcí, jak se diplomaticky vyjádřila šedá eminence americké zahraniční politiky a Obamův neoficiální poradce Zbigniew Brzezinski. Podle nedávno uveřejněných údajů Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky válka vyhnala z domovů 4.8 milionu Iráčanů, téměř 2.8 milionu z nich živoří v Iráku, třetina ve slumech v Bagdádu a jinde. Mnoho z nich se obává vrátit domů kvůli neutěšené bezpečnostní situaci. Tito lidé nemají přístup k základním službám, nemají vodu, kanalizaci, elektřinu a zdravotní péči. Další dva miliony uprchlíků nalezly dočasné útočiště hlavně v Jordánsku a Sýrii, kde se již dlouhá léta nachází četná palestinská diaspora. Mezitím stovky lidí stále umírají násilnou smrtí, zatímco se svět cynicky ozývá, až když jsou zabity desítky lidí, nejčastěji při sebevražedných atentátech.

Válka v Zálivu, dvacet let ekonomických sankcí a následující invaze a okupace zanechaly zemi, vodu a vzduch v Iráku kontaminované, zamořené polutanty, ochuzený uran z americké munice nevyjímaje, a s ním přišlo rapidní rozšíření rakoviny, rodí se postižené a všelijak zdeformované děti. V průběhu války v Zálivu byly cíleně ničeny chemické továrny, elektrárny, přehrady, čistící stanice, odpadní systémy, ropné vrty, ropovody. Mytologické řeky Eufrat a Tigris jsou zamořené a voda v nich závadná. Kombinace války, znečištění a sucha zničila irácký ekosystém, vysušila úrodnou půdu, zničila rostliny a stromy. Stovka nařízení amerického satrapy Paula Bremera, kterého před sedmi lety do funkce dosadila americká invaze, přeměnila Irák na obří volnotržní ráj a zároveň v noční můru mnoha obyvatel. Nové ekonomické zákony zavedly systém nízkých daní, 100% vlastnictví iráckého jmění v rukách zahraničních investorů, právo vyvlastnit všechen zisk, umožnily neomezený import zboží, sociální služby byly redukovány, Iráčané přišli o ropné bohatství své země atd.

Bohužel utrpení obyvatel této země není zdaleka u konce, jak se zmiňuje i zpráva Amnesty International o stavu lidských práv v Iráku publikovaná letos v dubnu. Výhled do budoucna není tudíž ani omylem optimistický.

Vytisknout