Utajená zákulisí diplomatické a zpravodajské služby

28. 4. 2010 / Jíří Kučera

Autor zaujímá zásadní humanistický postoj, který je v našem politickém, ale i běžném životě tak vzácný a snaží se nastínit pod tímto zorným úhlem i positivní perspektivu vývoje společnosti. Kniha se čte s napětím a dodatečně se k ni musíte s klidným rozmyslem vracet.

Autor přichází s novou základní koncepcí mezinárodních vztahů, kde dosud vždy byla akcentována síla a moc jako určující faktor. Jeho závěr, že „ne síla, ale slabost“ určována společným nebezpečenstvím jsou nyní jednotícím prvkem v současném globalizovaném a tím multipolárním světě je dobře odůvodněna. Jedná se o nutnost přítomnosti a tím i základ pro spolupráci a důvěru jako jediné perspektivní východisko. Tuto změněnou koncepci, jež je v publikaci podrobně rozebrána v úvodních kapitolách, konsultoval i se Z. Brzezinským, jehož stanovisko stojí za zaznamenání: „ Dear Dr. Polreich: I, too, agree with you that the international community has a „second chance“, but the big guestion is whether it will be inteligent enough to také advantage of it...“ . Práce obsahuje zároveň i kritiku různých unilaterálních tendencí vedoucích až k agresivním válkám za podpory „ochotných“ a to i v našem českém prostředí.

Analytická část má sice náročnou, ale zcela logickou, a tím i pochopitelnou, skladbu vyjádřenou formou vysokoškolské učebnice politologie nejen v teoretickém přístupu, ale i v praktické a konkrétní aplikaci.

Jedná se dále o podrobný rozbor současného bezpečnostního prostředí, se zvláštním zaměřením na fundamentalismus a terorismus, a tím zcela zákonitě se snaží podrobně charakterizovat vzájemné mocenské postavení a transformační procesy zemí jako jsou USA, Ruská federace a Čína. Zde akcentuje dosud neznámý přístup a z něho vycházející závěry. Zaměřuje se předně na odpovědnostní vztahy a na jejich základě zdůrazňuje hloubku vzájemné závislosti jako positivní a nakonec jediný prvek celosvětové perspektivy. Bohužel v našem českém prostředí, zvláště pak mediálním, tento ojedinělý přístup je účelově programově potlačovaný.

Podstatná část v několika kapitolách je věnována mezinárodnímu právu a jeho výkonné aplikaci, problematice suverenity, zvláště v souvislosti s EU, ale také složitosti otázky a možnosti zneužívání lidských práv. Celkové pojetí poskytuje značný prostor k úvaze o významu těchto kategorií a vede k přemýšlení a nakonec i zpochybnění našeho dosavadního přístupu.

Následný podrobný kritický rozbor politického významu a postavení hlavních mezinárodních organizací jako jsou OSN, OBSE, EU, Šanghajské organizace spolupráce, je v dosavadní naší publicistice zcela ojedinělý. Navíc v souvislosti s EU je zdůrazněna negativistická privatizační funkce lobbismu, která zasahuje nejenom organizace, ale i státní mechanismy, včetně USA. V řadě jiných případů je možno upozornit i na operativní vliv korupčního prostředí.

Zvláštní pozornost věnuje část publikace, problematice SRN a to právě v souvislosti s Balkánskou krizí, která je podrobně i fakticky rozebrána nejenom popisnou formou, ale konkrétním poukázáním na odpovědnost jednotlivých stran ve sporu. Jsou uvedeny i dokumenty, které do jisté míry a zcela nepopiratelně viní i československou zahraniční a zpravodajskou službu z odmítnutí možnosti předejití konfliktu. Je poukazováno i na osobní odpovědnost konkrétních osob. Zde autor vychází z vlastní zkušenosti.

Nejenom zajímavé, ale i velice poučné jsou informace autora založené na jeho aktivním působení v diplomatické a zpravodajské službě. Podává svědectví o pozadí jednání při řešení krizových situací mezi předními velmocemi a naší aktivní účasti při nich. Nelze opomenout stručný, ale věcný přehled se zásadním kritickým pohledem na českou zpravodajskou službu samotnou.

Publikace obsahuje i podrobný právní a politický rozbor podstaty organizace NATO pod charakterizujícím názvem „NATO – spojenectví bez závazků“ a jeho funkci i rozhodující vazbu k USA. Tato část, založena na dokumentech z USA (v době zakládání a později rozšiřování o postkomunistické země) je v zásadním rozporu s převažujícími agitkami našich medií.

Poutavou a objasňující formou je charakterizována situace na Blízkém a středním východě. Zaměřuje se v podstatě na podklady, které by vedly k předvídající možnosti trvalého řešení tohoto původně mezi velmocenského konfliktu. Mezi uváděnými alternativami není vyloučena ani možnost jistého nového arabsko - židovského soustátí, kdy role, funkce, ale i samotná existence Izraele ustupuje do pozadí. Tato autorova předpověď se dokonce opírá o rozbory amerických analyticko operativních institucí (CIA).

Při formování zahraničně politického směřování hrají podstatnou roli i media, které jsou pod vlivem svých majitelů (v českém případě německých) a vytváří tím jistou mytologii, která má nahradit úlohu faktů a střízlivého vědeckého rozboru. Této podstatné části tvorebného procesu věnuje autor celou stať a snaží se napadnout mýty jako - falešného výkladu článku 5 smlouvy NATO, států „osy zla“, Reaganovo uzbrojení SSSR, pojem vítěze studené války, Irán jako „darebácký stát“. Autor vysvětluje tyto pojmy a napadá mytologii pro její funkci vytváření podmínek pro vznik zcela umělé a neopodstatněné atmosféry nepřátelství.

Kniha ovšem neopomíjí ani naše vnitropolitické poměry současnosti a zaujímá k nim kritický přístup. Zvláště se soustřeďuje na transformační procesy, tendenci hledání či vyvolávání nepřítele. Zajímavou je i kapitola o roli disentu do kterého byl autor zapojen a objasňuje svým (jiným) pohledem i roli Charty 77 a upozorňuje na dnes „upozaďovaného“ jejího skutečného představitele v osobě profesora Jiřího Hájka.

Dosavadní mé hodnocení má jednoznačný kladný charakter. Pochopitelně je možno však knize vytknout přístupy, které zaujímá autor a které nemusí být obecně sdíleny. Vzhledem k rozsáhlosti a prakticky všezahrnujícímu pohledu asi by nebylo obtížné, nalézt jisté faktické nepřesnosti. Nejedná se o suché a zdokumentované „vědecké“ pojednání (i tento způsob práce však má zpravidla svoji účelovou tendenci).

Chci však upozornit na jeden podstatný rys knihy, která při komplexním hodnocení může vést ke zkreslenému pohledu. Jedná se o jednoznačné positivní hodnocení Václava Klause. Chápu, že se jedná předně o otázky zahraničně politické, kde autor v podstatě zcela nekriticky přijímá postoje prezidenta, které jistě zasluhují ocenění, ale nelze jeho přístup vyjmout z celkového hodnocení i vnitropolitického. Klausův nekritický přístup k rozhodující roli trhu ho však nakonec i dovedl do vlastní slepé uličky i v určitých mezinárodně politických otázkách. V knize například chybí část o trochu schizofrenním boji Klause za naši suverenitu (Lisabonská smlouva), kdy mu bylo možno velmi snadno vytknout, že suverenita je právní pojem, který nemůže být bezobsažný. Je přece zřejmé, že nemůže být suveréni ten stát, který nemá ani jednu komerční banku, v podstatě žádnou českou ekonomiku (vše ve vlastnictví cizích či nadnárodních „strategických“ partnerů), a předal své mediální prostředí do cizích rukou dokonce jednoznačně německých. To je ojedinělá situace, která přivedla Českou republiku k bezbrannosti, chcete-li do ne suverénního postavení. To autor panu prezidentovi odpustit neměl, protože jistě zná jeho názory a jeho rozhodující operativní zásahy právě v této oblasti.

Publikace, jak konečně uvedeno i na obálce je opravdu určena všem vnímavým čtenářům, studentům vysokých škol a učitelům mezinárodních vztahů a dějepisu. Předpokládá značnou znalost problematiky, přesto by bylo vhodné některé fakta detailněji ozřejmit. Autorova myšlenková linie nabízí erudovanému čtenáři faktický prostor a spoluúčast na pozitivním chápání světa.

Vytisknout