Soumrak stroje

26. 4. 2010 / John Michael Greer

Nahrazení práce mechanickou energií dokonce už hraje významnou roli v lidské imaginaci. Od stroji asistovaného života v kresleném seriálu The Jetsons až k temnějšímu obrazu reality samotné jakožto strojem vytvářené iluze v Matrixu začala být budoucnost definována jako místo, kde lidé vykonávají ještě méně svalové práce než dnes. To vše je produktem toho, co jsem už dříve nazval logikou nadbytku: Pojetí zakořeněného přímo v jádru současného světonázoru průmyslové společnosti, že vždycky bude dost zdrojů, které umožní lidem mít, cokoliv si jen usmyslí.

Opusťte toto příjemné, avšak neodůvodnitelné očekávání, a budoucnost dostane úplně jinou tvářnost. Ve světě, kde bude nedostatek všeho vyjma lidských bytostí, nedává smysl nic, co alokuje stále vzácnější zdroje do budování, údržby a pohonu strojů, které dělají práci, jež může být stejně dobře vykonána prací lidských rukou. Je vhodné uvést příklad, takže vezměme nýtařku Rosie, ikonickou tovární dělnici proslavenou za 2. světové války, a nechejme ji soutěžit s jedním z digitálně řízených montážních robotů, jaké na produkčních linkách průmyslového světa nahradily tolik dělníků; můžeme také postavit ikonu proti ikoně a nazvat robota HAL 9000.

Oba vykonávají tutéž ekonomickou funkci, řekněme že nýtují dohromady součásti na montážní lince. Je krédem současné ekonomie, že HAL je efektivnější než Rosie; protože výraz "efektivita" tak, jak jej užívá současná ekonomie, znamená "efektivita práce", nebo jinak řečeno jak mnoho produkce na jednoho dělníka můžete získat, jakýkoliv stroj je z definice efektivnější než lidská práce. Ve světě omezených zdrojů bude nicméně tato definice efektivity ztěží obhajitelná. Může být pravda, že HAL dokáže vykonávat dlouhé směny kdykoliv, s pouze předepsanými přestávkami na údržbu - přinejmenším vám tohle řekne prodavač robotů - a Rosie nikoliv. Přesto ale ve světě vzácných zdrojů má Rosie zásadní výhodu, která více než vyvažuje schopnost HALu vykonávat noční směny: Uspokojení jejích operačních požadavků je mnohem méně energeticky a technologicky intenzívní než v případě HALu.

Můžeme začít energetickým zdrojem, jenž každý z nýtařů využívá. HAL vyžaduje elektřinu - a to hodně, v rámci dost úzkých specifikací pokud jde o napětí, proud a frekvenci. Rosie vyžaduje potravu, a ačkoliv byla známa tím, že si v závodní kafeterii dvakrát přidává, její požadavky na palivo jsou v porovnání se strojem dost umírněné. Její tolerance k variabilitě energetických zdrojů jsou také mnohem širší než než v případě HALu - pokud máte problém tomu uvěřit, pár minut listování starou kuchařkou z válečných dob tento spor rozhodne.

Požadavky na údržbu HALu jsou stejně přísné. Potřebuje maziva splňující přesné specifikace a sortiment náhradních součástek sahající od zinkových průchodek až k integrovaným obvodům, a žádnou z nich si nedokáže zajistit sám. Všechny musejí být vyrobeny někde jinde, a některé (jako integrované obvody) nelze vyrobit bez extrémně drahých, složitých zařízení vyžadujících vlastní komplikovanou technologickou infrastrukturu. Rosiiny požadavky naproti tomu zahrnují o málo více než osm hodin spánku a mírně zvýšené množství potravy. ("Dnes si dám dvě naběračky guláše, Franny, díky; byla to těžká směna.")

Když je nezbytné nahradit HAL, je třeba uvést do chodu ohromnou síť průmyslových zařízení - doly, hutě, chemické závody, výrobní linky na čipy a jednu nebo (obyčejně) několik továren - aby vyrobila HAL 9100. Na rozdíl od HALu Rosie za sebe dokáže pořídit náhradu, a i když to trvá skoro dvě dekády, než je Rosie Jr. připravena uvázat si na hlavu šátek a postavit se k montážní lince, Rosiin vlastní pracovní život dále pokračuje, takže cyklus nahrazení pro ni nepředstavuje problém. Ve světě, v němž žije takřka sedm miliard lidí, je samozřejmě sotva nutné čekat na novou nýtařku, až dokud se Rosie sama nereprodukuje - bez problémů lze najít ne jednu, ale třeba deset tisíc.

Nakonec, co se stane, pokud se ekonomika natolik změní, že už není třeba tolika nýtařů, jak se to stalo (například) na konci 2. světové války? Snad je možné předělat HAL pro potřeby jiného průmyslového procesu, avšak kvůli efektivitě je většina montážních robotů navržena pro velmi malý rozsah operací - a pokud zmizí poptávka po jejich službách, skončí ve skladu nebo na šrotišti (což přinese značnou slevu na daních). Naproti tomu Rosie je schopna takřka neomezené palety produktivních ekonomických aktivit a pokud je továrna uzavřena, může se pustit do jiné kariéry a nechat HAL, aby si na prázdné lince zpíval Daisy May.

To vše může být rozvedeno do větších detailů, a s menší výstředností, ale věřím, že závěr je jasný: Zdání větší efektivity HALu závisí na přístupu k podpůrnému systému továren a služeb mnohem většímu, než jaký vyžadují Rosiiny potřeby, a jeho podpůrný systém nezbytně závisí na dostupnosti levné hojné energie i na široké paletě specializovaných zdrojů a dodávek, zatímco její nikoliv. To co činí HAL ve věku energetického nadbytku efektivnějším je nakonec nadbytečná nabídka a nízká cena energie fosilních paliv. Ve věku nedostatku zdrojů se rovnice naprosto převrací, protože zboží a služby, které jsou třeba k obživě Rosie, mohou být vyprodukovány s mnohem jednodušší technologií a s mnohem méně koncentrovanou energií než zboží a služby podporující HAL.

To má samozřejmě svůj důvod: Lidské bytosti se stejně jako všechny živé organismy po miliony let vyvíjely ve světě, kde energie a zdroje byly vzácné. Naši prapředkové hominidé a všichni jejich předkové v linii sahající až k prvním prokaryotickým buňkám ve vlhkém kalu archeozoika strávili většinu svých životů tím, že čelili tvrdé malhusiánské logice, podle níž populace roste až po mez únosnosti prostředí. Existují některé mnohobuněčné organismy, které mají požadavky stejně přísné a jejichž účelnost je stejně omezená jako u většiny strojů, ale není jich mnoho - a náš druh se řadí mezi přední přírodní generalisty hned po boku krys, vran a švábů.

Takže pouze ve vysoce atypických podmínkách posledních tří století se stroj stal ekonomičtějším než lidští dělníci. Proto například nikoho v římské době nenapadlo využít aeolipilu Heróna Alexandrijského, prvního známého parního stroje, coby zdroje energie pro průmysl a dopravu. Řemeslné tradice římského impéria by si s touto výzvou jistě poradily a aeolipil byl ve své době spíše diskutován coby zajímavá kuriozita; to co chybělo bylo poznání, že černá mazlavá hmota, která na některých místech vyvěrá na povrch, nebo černý hořlavý kámen, kterému říkáme uhlí, mohou být ve velkém množství těženy a použity jako palivo. Pokud toto chybělo, aeolipil se nikdy nemohl stát něčím víc než zajímavou kuriozitou, protože nabídka paliva, která byla římskému světu známa, byla již vázána potřebami existujících ekonomických sektorů, zatímco lidské a zvířecí svaly byly hojné, dobře známé a levné.

Na konci průmyslového věku se lidské svaly opět stanou hojnými. Budou také levné? Téměř jistě ano - a to znamená, že reálné mzdy pro většinu lidí v průmyslovém světě budou pokračovat v nynějším poklesu k úrovni Třetího světa. Přál bych si, abych mohl říci něco jiného, v neposlední řadě proto, že mé šance, že se k tomuto poklesu připojím, jsou dost vysoké. Avšak součástí toho, co činí poslední tři století tak atypickými, je i rozsah, v němž obyčejní lidé průmyslového světa byli s to vymanit se z žití z ruky do úst typického pro většinu lidstva po větší část dějin, a do jisté míry se podílet na takovém stupni komfortu a bezpečnosti, o jaký monarchové minulých věků marně usilovali. Tento stav věcí nikdy nebyl trvalý, protože ho umožnilo pouze využití fantastických množství fosilního slunečního záření v tak marnotratném rozsahu, že pátrání po tom, co si se vší tou energií vlastně počít, bylo déle jak století hlavním motorem ekonomických změn; je prostě naše smůla, že žijeme v době, kdy je třeba za tuto marnotratnost zaplatit účet.

To vše bylo mělo být nabíledni a nesporné. Samozřejmě, že tomu tak není, protože současná víra v nadřazenost stroje zasahuje hluboko do iracionálních vrstev naší kolektivní psýchy. Když Lewis Mumford nazval jednu ze svých nejvýznamnějších knih Mýtus stroje, nepřeháněl. Myšlenka, že nýtařka Rosie může za nějakých podmínek udržet krok s HALem 9000 a vyhrát je pro většinu z nás nemyslitelná; je věcí lidové víry rozšířené napříč průmyslovou společností, že stroj vždycky zvítězí, nebo přinejmenším že jakékoliv vítězství nad ním je stejně dočasné a fatální jako Pyrrhovo vítězství Johna Henryho nad parní vrtačkou.

Stroj je náš totem, soustředí se na něj velká část smyslu naší kultury pro hodnotu a účelnost, a většina lidí v průmyslovém světě mu připisuje stejnou všemohoucnost, jakou starší náboženství nárokovala pro své bohy. Rozsah fixace populární kultury zhruba posledního století na představu, že stroje převezmou vládu nad světem a budou zacházet s lidstvem stejně, jako průmyslové lidstvo tak často zacházelo s ostatními živými tvory, je jedním z indikátorů mýtické síly, již stroje získaly nad naší kolektivní imaginací. Myslím, že právě proto si tolik z nás prostě nedokáže představit budoucnost, v níž stroje budou ekonomicky méně životaschopné než lidská práce.

Ale jestliže najmutí pracovníka v registratuře a sekretářky na mzdové úrovni Třetího světa stojí ekvivalent 5 dolarů za den, a současně zaplatíte 10 dolarů denně za drahou a nespolehlivou elektřinu, pokud tuto práci vykonává počítač, podniky, které doufají v úspěch, najmou pracovníka a sekretářku - a počítač nechají zapadat prachem. Je samozřejmě pravda, co rychle namítnou počítačoví fanoušci, že totiž počítače by dokázaly věci, jaké lidé nedovedou, ale platí i opak - zkuste někdy požádat svůj počítač, aby vyzvedl jídlo pro kancelář z provozovny, která nerozváží - a mnoho unikátních schopností počítačů jsou věci spíše pohodlné než nezbytné; vzpomeňte si, že podniky se bez nich obešly po celá tisíciletí.

To ještě jednou poukazuje na hodnotu Schumacherovy koncepce středně pokročilé technologie - nebo, jak byla vhodně přejmenována v 70. letech, přiměřené technologie - pro deindustriální budoucnost. Technologie, která dovede pomoci lidskému dělníkovi provádět práci efektivněji není tatáž jako technologie, kterou potřebujete k tomu, abyste ho nahradili strojem. Až se levná hojná energie stane věcí minulosti, nahrazování dělníků stroji už nebude životaschopnou volbou, avšak poskytovat dělníkům nástroje, které jejich práci učiní produktivnější, to je úplně jiná záležitost.

Problémem zde je to, že velmi málo lidí je zvyklých myslet v těchto pojmech. Naprostá většina dnešního přemýšlení o přiměřené technologii ji dosud stejně jako Schumacher vidí coby něco využitelného pouze v zemích Třetího světa. A co je ještě horší, zatímco každé řemeslo na světě kdysi mělo ohromnou spoustu praktických vědomostí o nástrojích a výcviku, které dělníci potřebují, aby svou práci odvedli dobře, téměř všechno toto vědění je ohroženo, pokud již nebylo ztraceno.

Vezměte logaritmické pravítko jako jeden příklad mezi mnohými. Do 70. let bylo nezbytným společníkem inženýra; všechen vědecký pokrok od poloviny 19. století až po přistání Apolla 11 na Měsíci byl zčásti umožněn kompetentní manipulací s tímto jednoduchým, pružným, důmyslným nástrojem ze strany lidí, kteří věděli, jak využít většiny jeho předností a pracovat v rámci jeho mezí. Protože konstrukce, údržba a provoz nevyžaduje masivní a technologicky komplexní podpůrnou strukturu - kterýkoliv dobrý truhlář ho dokáže vyrobit, a správné palivo pro něj je stejná naběračka guláše, která udržela Rosie na směnách - logaritmická pravítka budou patrně v sestupné fázi průmyslového věku stejně užitečná, jako byla po cestě vzhůru. Tedy, pokud si někdo na Zemi, až se dostaneme do tohoto bodu na křivce deindustrializace, bude ještě pamatovat, jak se používá.

Právě zde mýtus stroje - přesvědčení, dnes stejně iracionální jako všeprostupující, že nejlepším člověkem pro každou práci je vždy nikoliv osoba, ale stroj - přestává být kuriózním pokroucením naší kolektivní imaginace a mění se v past, již ignorujeme pouze na vlastní nebezpečí. Jak se ropný zlom blíží k centrálnímu jevišti historického dramatu naší doby a ještě více problematizuje úkol udržet gargantuovskou technostrukturu, kterou jsme vybudovali na základě levné hojné energie, nejobvyklejší odpovědí center moci, stejně jako mas, je volat po vyvinutí ještě složitějších, gargantuovštějších a úzce navzájem provázaných strojů, tlačit technostrukturu ve směru většího rizika a větší dysfunkčnosti. Je sotva přeháněním tvrdit, že pokud by se ukázalo, že postavením příliš mnoha strojů vyvoláme masové vymírání, první reakcí většiny dnešních lidí v průmyslových kulturách by patrně bylo trvání na tom, že správná odpověď byla postavit strojů ještě více.

Takže v příštích letech nepochybně uvidíme spoustu krásných nových strojů, a nepochybně budou mít značný podíl na postrčení průmyslové civilizace směrem k jejímu zániku. Jak dobře věděli antičtí Řekové, podstatou tragédie je, že areté (ἀρετή) - zvláštní znamenitost - tragického hrdiny se také stane jeho hamartií (ἁμαρτία), neboli osudovým nedostatkem; jinak řečeno, civilizace, která žije ze stroje, může očekávat, že prostřednictvím tohoto stroje také zhyne. Přesto mezi kacířskou menšinou, která se naučila mýtu stroje nedůvěřovat, může stát za připomenutí, že s nástupem věku nedostatku je výuka lidí mnohem užitečnějším projektem než výroba strojů - a udělat tolik, kolik je jen možné, abychom zajistili, že jednotlivci, rodiny i komunity budou mít dovednosti a jednoduché nástroje, jež potřebují k produktivní práci, patří k velmi slibným odpovědím na budoucnost, která nás čeká. O jedné z aplikací tohoto přístupu budeme hovořit příště.

Podrobnosti v angličtině: ZDE