Když někdo řekne A, měl by říci i B

28. 4. 2010 / Vladimír Wagner

Diskuze či polemika s nimi je však často velice problematická. Ve většině z nich se totiž směšují ideologické a filozofické názory autora a reálné možnosti dané přírodními zákony, aniž by tyto dvě stránky byly odděleny. Dalším problémem je, že autoři jsou velice důrazní v kritice současných postupů uplatňovaných při fungování současné společnosti, ale návrhy, čím je nahradit, nemají nebo se o nich vyjadřují velice nekonkrétně. Hovoří třeba o nutnosti přechodu k soběstačným malým komunám, ale už neřeknou, jak by takové komuny měly fungovat a jaké by měl přechod k takovému systému důsledky. Pokud tedy řeknou A už od nich neslyšíme B.

Není svoboda jako svoboda

Karel Dolejší ve své polemice s Pavlem Urbanem kritizuje jeho názor, že současná moderní společnost umožnila lidem nebývalou míru svobody, a opěvuje podle jeho názoru daleko vyšší svobodu rolníků ve starověké Číně za dynastie Chan. Nejsem historik, takže nebudu polemizovat, jestli opravdu se v té době po rolníkovi vyžadovaly pouze 3 % jeho úrody a pak už mu byla dána plná volnost pro jeho zápas s přírodou o živobytí. I když, podle toho, co vím o stavbách a celkovém rozkvětu tehdejší čínské civilizace i relativně velmi krvavých jejích dějinách ZDE, tomu příliš nevěřím. V takovém případě by totiž na ně nebylo možné shromáždit a koncentrovat potřebné lidské i materiální zdroje.

Ale předpokládejme, že má Karel Dolejší pravdu. Podívejme se, jakou měl svobodu čínský rolník a jeho děti. Mohli být zase pouze rolníky, kteří se každoročně a každodenně v potu tváře od slunce do slunce dřeli, aby přežili. Přičemž výsledek jejich práce často nezávisel na míře jejich úsilí. Velice silně totiž závisel třeba na podnebných vlivech, Karel Dolejší se zmiňuje o úpadku civilizací vlivem změny klimatu v dané oblasti. Má sice pravdu, že někdy byl jednou z příčin těchto změn i rozvoj zemědělských civilizací samotných, ale často to byly klimatické změny, které vznikaly pouze důsledkem přírodních sil. Pokud také rozdrobíme společnost do nezávislých zemědělských komun (tlup, jak píše Karel Dolejší), postačí pak i relativně lokální přírodní pohroma (povodeň, sucho, přemnožení škůdce) a pro danou komunu to má katastrofální následky v podobě hladomoru, který může vest až k jejímu zániku.

Nevím, jestli opravdu měl Karel Dolejší svým posledním příspěvkem na mysli, že ideálem, ke kterému bychom měli dospět, je společnost rozdrobená do malých soběstačných zemědělských komun blízkým těm ve staré Číně nebo skupinám ještě více spjatým s přírodou. Ale dost často se i na Britských listech objevují úvahy, kdy se jako výhoda návratu k takovým netechnickým formám lidské společnosti uvádí to, že je dostatek práce pro všechny, není v ní nezaměstnanost a i vyšší míra rovnosti. Ovšem jejich autoři už nedodávají, že v takové společnosti nejde o právo či svobodu pracovat, ale holou nezbytnost pro přežití. Její každý člen musí pracovat od slunka do slunka, aby on i celá tlupa přežili.

Taková komuna si neproduktivního člena nemůže dovolit a takový většinou ani dlouho nepřežívá. Zároveň se v ní velmi silně snižuje relativní hodnota lidského života vůči materiálním statkům. Zatímco ztráta některého jejího člena komunu příliš neohrozí, ztráta osiva, zásob, úrodného pole, dobytka či zdroje vody ji ohrožuje existenčně. Zároveň se velice silně zvýrazňuje rozdíl mezi "Oni" a "My". V situaci, kdy zásoby a vytvořené zdroje s bídou stačí pro nás, je třeba je tvrdě bránit před těmi ostatními. Takže nelze brát ohledy na ty mimo naši tlupu, když bráním zásoby před těmi z nich, kteří vlivem povodní, sucha či jiným důvodům o své přišli nebo naopak je třeba zásoby získat, když o ně přišla naše tlupa. A historie nejen starověku jasně potvrzuje, že to platí. V netechnické společnosti fungující na principu samostatných komun (tlup) je tak výběr životní pouti a svoboda rozhodování o svém osudu a životě velice striktně a tvrdě omezená.

K čemu vede nadbytek?

V řadě příspěvků "ekologisticky" zaměřených autorů, nejen Karla Dolejšího, se objevuje velmi ostrá kritika současného "nadbytku" a "konzumu". Pochopitelně, že tyto aspekty naší společnosti mají i svá negativa. Ale pozitivní vliv dominuje. Jedině přebytek a dostatečné zásoby umožňuje pomoc regionům zasaženým přírodními katastrofami. I po takových katastrofách, jako jsou silná zemětřesení či záplavy zasahující obrovské území, se dostává pomoc obyvatelstvu během několika dní a do značné míry umožňuje snižovat počet obětí na životech i míru utrpení obyvatelstva. Tento materiální nadbytek značně zvyšuje v dané společnosti relativní hodnotu lidského života vůči materiálním statkům. Stačí se podívat, jaké prostředky se uvádějí do chodu při různých záchranářských akcích a následných medicínských zákrocích. Jedině přebytek potravin a dalších zdrojů umožňuje velký důraz na hygienické podmínky a kvalitu potravin i lékařské péče. Stejně tak jen díky tomu je možný velký důraz na bezpečnost všemožných zařízení a činností. Jen to společenství, které má přebytek, může se o něj rozdělit a může pomáhat ostatním. Zároveň jej potřební a v nesnázích neohrožují a může jím přispět pomocí.

Nadbytek nevede jen k plýtvání, ale i k úsporám a pozitivům. V případě nedostatku má například každý člen společnosti tendenci si dělat vlastní zásoby, které se docela často nespotřebované zkazí. Shánění nedostatkových položek vede ke ztrátě často cenného času a sil. Při nadbytku není problém pořídit vše potřebné pro různé opravy a nečekat, až se dané zařízení rozpadne. "Chrámy konzumu" umožňují bez zdržování a problémů sehnat rychle chybějící nářadí a materiál pro práci na bydlení, na zahradě, při vykonávání koníčků a řady dalších činností, které dávají životům lidí smysl. Je už pak otázka rozhodnutí každého člověka, jak využije tyto možnosti, které mu tento stav poskytuje. A ostatně i to, co za smysl života považuje.

S tím je spojen i další často kritizovaný nadbytek. Rozvoj technologií umožňuje stále více práce předávat strojům a zvyšovat její efektivitu. Dost často je to podrobováno kritice, že tím způsobuje nezaměstnanost. To může být do jisté míry pravda, i když je otázkou, jestli právě o ty místa, ve kterých stroje člověka nahrazují, je největší zájem. To souvisí i s tím, že na druhé straně právě zmíněné zvýšení efektivity práce uvolňuje člověku spoustu času, který může využít pro své vzdělávání či jiné aktivity. Prodlužuje se tak doba, po kterou se člověk vzdělává (roste délka školní docházky). S růstem vzdělání a jiných možností, klesá atraktivita právě zmíněné nekvalifikované práce. Zároveň roste počet lidí, kteří se zabývají činností, která nevytváří zdroje bezprostředně nutné pro přežití, tedy třeba vědou či kulturou. Například to, že vycházejí Britské listy, že tu přispívá a čte je rozmanitá komunita, je umožněno jedině technickou civilizací. Jen ta zaručuje, že může Karel Dolejší filozofovat o přednostech a svobodách zemědělských tlup a nedře od rána do večera na poli.

Ostatně i ekologické chování a zaměřování na ně se objevuje až ve společnosti, která má dostatek. Ekologická uvědomělost a starost se uplatňuje až u lidí a společností, které netrpí nedostatkem a nebojují o holé přežití. Opěvovaná spjatost přírodních národů a jejich neporušování životního prostředí není dána jejich ekologickými ohledy, ale tím, že jsou tyto skupiny lidí malé a tím jsou malé i dopady jejich znečišťování.

Větší svoboda volby svého smyslu života

Z mých předchozích řádků by se mohlo zdát, že mám negativní postoj k práci v zemědělství. Právě naopak. Souhlasím s tím, že farmaření může být velmi smysluplnou náplní života a může zajistit pocit štěstí a naplnění. Ovšem je rozdílnou věcí, když je tato možnost v daném typu společnosti jedinou nebo je v jiném typu společností jednou z nepřeberného počtu různých. Zatímco dítě ve zmíněných zemědělských komunách má jedinou možnost už od dětství pracovat na poli a to je téměř jediný životní osud, který je čeká. V naší technické civilizaci prožije dětství vzděláváním a v principu má doposud nejširší škálu možností výběru různých životních cest.

A má k tomu zdaleka nejširší rozsah informací. Může se věnovat biofarmaření nebo jinému způsobu přírodního života, může však najít smysl života v umění, poznávání přírody i světa, sportu, náboženství či filozofii, případně úplně něčem jiném. A do velké míry záleží na něm, jakou životní cestu si zvolí. Je nesporné, že velkou roli hrají i schopnosti, které jsou mu dány do vínku i spousta vnějších podmínek. Ovšem to platí v každém typu společnosti a přežití či úspěch v přírodní společnosti je ještě více ovlivněn fyzickými predispozicemi daného jedince a okolními podmínkami. Širší škála možností výběru životní dráhy umožňuje využít i širší škály různých dispozic. Současná technická společnost nabízí i daleko největší možnost pomoci lidem s různými postiženími. Řada těch, kteří dnes mohou najít smysluplné životní cíle, by v zemědělské komuně ani nepřežila. Myslím, že i to má na mysli Pavel Urban, když mluví o tom, že současná společnost poskytuje daleko největší svobodu člověku.

Docela mě zaráží úvahy lidí typu Jana Kellera, kteří se hlasitě vyslovují proti vládě peněz a kritizují současnou společnost za zaměření na finance a materiální statky. Ovšem sami neuvažují o ničem jiném. Společnost rozdělují čistě podle vlastnictví statků. Nehledají a neuvažují o cestách, jak nejlépe zajistit podmínky pro rozšiřování poznání lidstva, zvětšení schopnosti naší civilizace rozmnožovat hmotné i nehmotné statky a tím i rozšiřování možností výběru různé vlastní cesty pro co nejvíce lidí. Věnují se čistě úvahám, jak má jedna skupina lidí obrat o materiální statky jinou, či si přivlastnit co největší část z materiálních statků ve společnosti existujících. A to pomocí politické globalizace pracujícího "proletariátu". Jak už zmínil Pavel Urban, nikde Jan Keller neukazuje, jak by měly fungovat jím také zmiňované samosprávné a samostatné komunity a jak by zajistily širší svobody a větší různorodost možných cest pro jednotlivé lidi. Jak by také umožnily lepší úroveň poznávání a širší možnosti pro rozvoj lidstva. Rád bych si o tom něco přečetl.

Decentralizace versus globalizace

O společnosti rozdělené do samostatných, soběstačných komun nehovoří je Jan Keller, John Michale Greer, Karel Dolejší ale třeba i Jindřich Kalous. Všichni brojí proti integraci a globalizaci společnosti. Ovšem nikdo z těchto i dalších autorů nespecifikuje, do jaké míry se jejich model společnosti obejde bez integrace a do jaké míry budou jejich komuny opravdu soběstačné či samostatné. Mám však dojem, že si často neuvědomují, že řada funkcí a výdobytků naší civilizace je založena na určitém stupni integrace společnosti.

Tlupa definovaná Karlem Dolejším by nepostavila ani známé megalitické stavby, i pro jejich stavbu bylo potřeba integrovat a koncentrovat materiální i lidské zdroje. Samostatná ves může postavit kostelík, ale chrám už může postavit je integrovaný region. Pokud odvrhneme integraci společnosti, zavrhujeme nemocnice, univerzity, knihovny, vědecká a kulturní centra. Transplantace srdce, léčba vzácných chorob, organizace očkování a vůbec moderní medicína není možná v oddělených samostatných malých komunách. A to se týká obrovského množství dalších oblastí.

I internet nemůže fungovat bez globalizace. Čím komplikovanější a sofistikovanější technologie, tím potřebuje vyšší integraci společnosti a určité kritické množství spolupracujících jedinců. Vysoký počet obyvatel Země tak nemusí znamenat jen nevýhodu, jak to popisují zmínění autoři. Je to naopak obrovský potenciál pro zvyšování znalostí a schopností naší civilizace. Proto je důležité umožnit i v zatím málo rozvinutých částí světa zvýšení životní úrovně, které zákonitě vede k rozvoji vzdělanosti a možnosti pro jejich obyvatelé přispívat k rozvoji celku. Jan Keller i další velice často zobrazují integraci společnosti, jako něco, co jedince utlačuje, obírá jej a vykořisťuje.

To je ovšem velice silně zjednodušený a jednostranný pohled. Většinu věcí i pozitiv, které člověk dnes využívá, jsou umožněny právě touto integrací, a vůbec tím nemíním sociální dávky, které dominují přednášce Jana Kellera zveřejněné na Britských listech. Jak jsem se zmínil, je popis společnosti soběstačných oddělených komun u zmíněných autorů velice vágní a patrně si jejich míru přechodu k čistě zemědělské tlupě představují různě. Například Jindřich Kalous hovoří v souvislosti s těmito soběstačnými komunami o distribuovaných sítích a distribuované výrobě elektřiny. Tedy neprosazuje úplné zavržení technické civilizace.

Domnívám se však, že jeho představy jsou značně nerealistické. Internet umožňuje také distribuovaný přístup i komunikaci a zpracování informaci. V obou případech však provoz těchto sítí není technicky možný bez velkých datových serverů či velkých zařízení umožňujících stabilní provoz a vyrovnávání poměrů v energetické síti. A to nemluvím o výrobě jednotlivých prvků těchto různých sítí. Jde zde o velmi vysoký stupeň integrace a o soběstačnosti malých komun tak v reálu nemůže být ani řeči. Ale o tom už jsem s Jindřichem Kalousem diskutoval. V každém případě by přechod k takovým komunám nemohl proběhnout bez drastického, až řádového, snížení počtu obyvatel a snížení životní úrovně nejméně na hodnotu známou z třetího světa. Ale to třeba John Michael Greer a někteří další propagátoři tohoto přechodu připouštějí.

Energetické zdroje

Technologická civilizace a její rozvoj jsou postaveny na energii. A právě její získávání je častým námětem úvah ekologistických aktivistů a filozofů. Ti vystupují s velice přesvědčeně vyslovenými a zároveň velmi rozpornými stanovisky. Například Jan Rovenský a hnutí Greenpeace prohlašují, že žádné jiné energetické zdroje nepotřebujeme a vystačíme pouze s obnovitelnými. Že tyto budou plně postačovat pro další vývoj naší civilizace bez dramatického snížení její životní úrovně. John Michael Greer a Karel Dolejší naopak tvrdí, že i s plným využitím obnovitelných zdrojů musíme zákonitě skončit u drasticky snížené životní úrovně existence v soběstačných, samostatných komunách a drasticky sníženého počtu obyvatel. Hlavním deklarovaným důvodem, proč ekologisté odmítají jadernou energetiku, je, že řešení problému s vyhořelým palivem necháváme do jisté míry na našich potomcích. Ovšem já osobně si myslím, že je lépe jim nechat vyhořelé palivo a technologie, jak je energeticky využít pomocí reaktorů IV. generace, než je vrhnout do úpadku civilizace po ropném zlomu, jak jej popisuje ve svých fejetonech přeložených Karlem Dolejším John Michael Greer. Je myslím lepší nechat na našich potomcích, zda budou chtít rozvíjet technickou civilizaci nebo se pustí směrem k přírodnímu životu, než jim vnutit řešení bez výběru. Pokud tedy mám brát za bernou minci názory Johna Michaela Greera, že se bez koncentrovaných zdrojů naše civilizace neobejde, tak opravdu nechápu důvod odmítání jaderné energetiky. Právě naopak bych čekal, že například Karel Dolejší, který asi s názory tohoto autora souhlasí, bude velkým zastáncem jaderné energetiky a vložení co největšího úsilí do vývoje reaktorů čtvrté generace. Pro zájemce jsme s kolegou měli povídání o reaktorech čtvrté generace v pořadu Milénium a detailnější popis těchto reaktorů lze nalézt ZDE.

Zákazy a odmítání jaderné energetiky mi trochu připomíná situaci lidí, kteří jsou ve člunu blízko vodopádu a proud je k němu strhává. Mají dostatek různých párů vesel, ale některé zakáží používat, protože by si třeba mohli veslaři těmito vesly zadřít třísku. Vždyť reaktory IV. generace nám poskytnou koncentrovaný zdroj energie na tisíciletí. A spolu se stále efektivnějším využívání obnovitelných zdrojů, zlepšováním technologií produkce a využívání energie v různých oblastech lidské činnosti a široce uplatněnými úsporami by se dalo zajistit udržení životní úrovně ve vyspělých zemích i její zlepšení v zemích rozvojových. I zajištění ochrany životního prostředí potřebuje globální znalosti a technologie. Stejně tak jako Pavel Urban si myslím, že jedině rozvoj poznání našeho světa, přírodních zákonitostí, kterými se řídí, umožňuje přežití lidstva a zvyšování svobody jeho jednotlivých členů. A to není možné bez rozvoje technologické civilizace. Zároveň potenciál pro poznávání roste s počtem obyvatel a je tou kvalitou, která umožňuje řešit konečnost různých zdrojů.

Ani já a troufám si tvrdit, že i Pavel Urban, si nemyslíme, že by současný stav společnosti byl ideální, bez problémů, dokonale spravedlivý či svobodný a bez možností zlepšování. Myslíme si však, že jediná možnost, jak řešit problémy, které se před naší civilizací objevují, je rozvoj našeho poznání, vědy a technologií v různých oblastech. A pro sebe samého považují poznání našeho vesmíru za jeden ze smyslů existence inteligence. Stejně jako Pavel Urban nevím, jestli se problémy, ležící před námi, neukáží jako nepřekonatelné, ale považuji za smysluplné se o jejich překonání pokusit a udělat pro to maximum. A v tomto ohledu se také považuji za technooptimistu.

Jsem si vědom šíře problémů spojených s vývojem naší civilizace a dostupností energetických zdrojů. Ve svých předchozích odstavcích jsem se dotkl, a to spíše hodně zjednodušeně, jen některých aspektů této oblasti, která si zaslouží co nejširší a seriozní diskuzi. Opravdu by mě zajímalo, jak konkrétně přistupuje Karel Dolejší k rozporům mezi názory Greenpeace a Johna Michaela Greera. Nebo jak si představuje fungování soběstačných tlup. Byl bych vděčný, kdyby si tentokrát odpustil osobní napadání autorů ve stylu rozboru kapitálek v nadpisu článku Pavla Urbana a soustředil se na své konkrétní představy a názory k těmto problémům.

Vytisknout