Politická korektnost je stejně falešná jako rasismus

29. 4. 2010 / Jiří Beránek

Zprvu jsem tomu nevěnoval pozornost, pak jsem ale zjistil, že uvedené postupy jsou přímo pracovní metodou tzv. genderových studií s odkazy na anglo-americkou literaturu. Podle této doktríny by se např. všechny pohádky měly předělávat, protože ženy v nich vystupují většinou v ne dosti aktivních rolích, např. princezna pouze pasivně čeká, až ji princ vysvobodí ze spárů draka, zatímco podle představ feministek by se sama aktivně měla podílet na zlikvidování obludy. A to ještě ani nezmínili Šípkovou Růženku, která většinu pohádky prostě prospí. (Je zajímavé, že genderové cenzuře nepodléhá např. SCUM Manifesto Valerie Solanas, což je skutečně protimužský "nářez", před kterým by bledla i vůdkyně české dívčí války Vlasta.)

Vedle Katedry angličtiny se pohádky též znelíbily filozofům -- alespoň jeden přednášející si stěžoval na Rumcajse pro jeho neúctu k soukromému vlastnictví, tudíž se má jednat o ideologicky diverzivní komunistickou pohádku. Tento přednášející ovšem zapomněl na Krkonošské pohádky, kde hrabivý sedlák Trautenberk je navíc ještě německé národnosti. (Tato filozofie ovšem napomohla panu docentovi státi se kandidátem na prezidenta republiky -- zvolen ovšem nebyl, protože v interpretaci pohádek uspěl lépe jiný kandidát.)

Mohu tedy potvrdit poznatek Romana Krištofa z posledního dílu Romano hangos, že boj romského aktivisty Václava Mika proti kocouru Mikešovi není zdaleka v tomto smyslu ojedinělý; přesto či právě proto se domnívám, že jsou inteligentnější způsoby, jak se zviditelnit: co třeba jako propagátor romských pohádek?

Proč si myslím, že je ideologie (ve smyslu falešného vědomí) politické korektnosti zavádějící podobně jako rasismus?

Především z toho důvodu, že podobně jako rasismus je apriorním popřením reality, neboť se snaží tuto složitou a mnohoznačnou realitu vtěsnat do předem připraveného kadlubu a osekat všechno, co do něj nezapadá. Ano, je pravda, že česká literatura zvláště 19. a 1. poloviny 20. století se hemží různými narážkami na Cikány, Židy, ale také na Němce či Maďary (viz třeba postoj sapéra Vodičky ve Švejkovi) které se těmto národnostem nemusí zamlouvat. Tyto výpady ale nelze vygumovat, protože lidé takto prostě uvažují -- ať již k tomu mají zjevný důvod či nemají. A i ten, kdo hledá pravdu, může šlápnout vedle. Řečeno s Condorcetem, pravda patří těm, kteří ji hledají, a vůbec ne těm, kteří se domnívají, že ji vlastní.

Jinak řečeno mně připadá, že ideologové politické korektnosti nevidí pro stromy les. Příkladem takovéto poněkud jalové debaty je pro mě nedávno rozvířený spor v Britských listech o tom, zda "Češí smrdí". Pan šéfredaktor Čulík zde publikoval článek svého spolupracovníka původem z Brazílie, který referuje o tom, že v Brazílii mají Češi tuto pověst. Cílem bylo ukázat údajně rasistickým Čechům, jaké to je, být označen jedním znakem na základě zevšeobecnění. Načež se mnozí čtenáři pochopitelně ozvali, že jde o článek "rasistický", zvláště když předtím pan Čulík vymazal zmínku v nadpise jiného článku o "zmatku jako v židovské škole", což je jistě daleko méně ofenzivní. Pan Čulík pak uzavírá celou debatu politicky korektním závěrem, že česká a romská komunita jsou "jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet".

Nevím, co bylo záměrem této debaty, protože nedává např. konkrétní odpověď na otázku, jak měřit míru rasističnosti či xenofobnosti té které společnosti jinak než na základě vlastních dojmů či osobních zkušeností, které se potom generalizují, takže se vlastně vytlouká klín klínem. Pokud měla debata poukázat na český rasismus, tak ten bezesporu skutečně existuje, ale obrana kocoura Mikeše či národní cti asi nebudou jeho hlavním nositelem.

Pokud tato debata snad měla naznačit, že jsou jiné společnosti na Západě -- konkrétně třeba britská - méně rasistické či méně nacionálně problematické než společnost česká, tak tím bych si vůbec jist nebyl.

Odhlédneme-li od letitého problému Severního Irska, který se řešil na bázi terorismu, tak jedním z hlavních problémů současného Spojeného království je to, že je stále méně věcí, které toto království spojuje. Jinak řečeno, mnozí hovoří o krizi britské identity, což se projevuje např. na fotbalových zápasech, kdy fanoušci Walesu či Skotska fandí jiným národním týmům proti Anglii. Mnozí Angličané mají pocit, že v důsledku devoluce nemohou rozhodovat o záležitostech Skotska, Walesu a Sev. Irska, ale někteří obyvatelé těchto zemí rozhodují o záležitostech anglických. (Anglie nemá vlastní parlament a vládu.)

Sledoval jsem dokument BBC, kde jistá žena původem myslím z Pákistánu se ubytovala v jisté čtvrti severoanglického města a skrytou kamerou bylo filmováno, jakým slovním i fyzickým útokům byla vystavena během pochůzky kolem bydliště. To je skutečný rasismus (srovnatelný v Česku s útoky na romské rodiny či nevpouštění do restaurací).

I když člověk pochází ze země EU, musí počítat např. s tím, že aby mohl vykonávat kvalifikovanou práci, potřebuje získat v Británii uznané kvalifikace, jako je např. QTS (Qualified Teacher Status) pro učitele. Přitom ke všem pracovním žádostem jsou přiloženy formuláře, kde vyplňujete svoji rasovou a etnickou příslušnost. (Ano, ale ten formulář existuje proto, aby vám příslušné úřady mohly pomáhat, aby nediskriminovaly vaše etnikum! Přitom samozřejmě ten formulář vyplňovat nemusíte. Pozn. JČ)

Téma regulované imigrace je jedním z hlavních témat předvolební kampaně, přičemž i kdysi socialistická Labour Party slibuje býti "tough but fair on immigration" a "ochranu hranic".

Británie měla vždy zvláštní vztahy s Amerikou, ale přesto dnes již většina Britů odmítá účast své země na okupaci Afghánistánu. Bývalý premiér Tony Blair se v podstatě přiznal ke lži v případě zdůvodnění okupace Iráku. Při těchto akcích zemřelo řádově 100x více obyvatel těchto zemí než při útoku teroristů na newyorská dvojčata v r. 2001. Někteří z nich byli vězněni bez soudu a fyzicky zneužíváni.

Kocour Mikeš je tedy bouře ve sklenici vody. Pana Mika by možná mohlo trochu uklidnit, že česká literatura je např. zde v Británii naprosto neznámá (kromě Kafky, který psal v němčině). Pokud jsem navrhoval vedoucí dramatického oddělení, že by mohli zpracovat Švejka, myslela si nejdříve, že mluvím o Shrekovi. (Mimochodem hostinský Palivec je samorostlým vzorem hospodské demokracie: "Host jako host -- třeba Turek. Zaplať si pivo a žvaň si co chceš -- to je moje zásada.")

Pan Miko by se ovšem mohl pustit do anglicky psané literatury: na rasismus Shakespearových her již poukazovali jiní (Kupec benátský, Othello), ale problematický je rovněž třeba román Emily Bronteové Wuthering Heights (Na Větrné hůrce), kde jednou z hlavních temných postav je Cikán Heathcliff. Také nedávný bestseller Dana Browna Da Vinci Code (Šifra mistra Leonarda) obsahuje jistou pasáž, která je vlastně teologickým zdůvodněním toho, proč Cikáni kradou.

Pochybuji ale, že Angličané začnou přepisovat Shakespeara. I když na druhé straně -- dnes je možné všechno. Mimochodem ortel smrti, který vynesl íránský duchovní nad Salmanem Rushdiem, autorem Satanských veršů, za urážku proroka Mohammeda, je vlastně důsledným požadavkem politické korektnosti.

Vytisknout