Zbaví Nick Clegg Brity konečně důsledků traumatu ze Suezské krize?

28. 4. 2010 / Karel Dolejší

Stín operace Mušketýr

26. července 1956 egyptský nacionalistický prezident Gamál Abd an-Násir znárodnil strategicky důležitý Suezský průplav. Stalo se tak v reakci na stažení americké a britské nabídky financování projektu Asuánské přehrady, které zase následovalo po egyptském diplomatickém uznání Maovy Číny. USA v rámci své tehdejší účelové podpory nacionalismu v dosavadních evropských koloniálních državách na Násirův krok vážněji nereagovaly (na rozdíl od puče, který iniciovaly proti rovněž znárodňujícímu Mosaddekovu režimu v Íránu, kde britský vliv - například oproti sousednímu Iráku, jenž měl být organizačním centrem probritského Baghdádského paktu - podstatně slábl a kde měl už Washington silné vlastní zájmy). V rámci úsilí o posílení vlastního vlivu v regionu prostřednictvím Saúdské Arábie, s níž se Násir právě sbližoval a která rivalizovala s probritským Jordánskem, spolkli Američané uznání Číny a dokonce i egyptskou dohodu o dodávkách zbraní z Československa (které tehdy fungovalo coby poslušný nástroj Moskvy) uzavřenou v září 1955. Británie, jejíž strategické zájmy v regionu byly znárodněním průplavu smrtelně ohroženy, která byla přímo dotčena i ekonomicky a jejíž konzervativní poslanci prohlašovali, že další tolerování Násira by bylo druhým Mnichovem, se však takto velkoryse dost dobře chovat nemohla. Rozhodla se tedy pro vojenskou intervenci s cílem obnovit kontrolu nad průplavem - a pokud možno rovnou svrhnout Násirův režim v Egyptě. Za tímto účelem uzavřela tajné spojenectví s Francií, která měla na Násira spadeno kvůli podpoře alžírských povstalců, a s Izraelem, pro nějž byl Egypt objektivně hlavním vojenským protivníkem. Hybnými silami aliance byli tehdejší britský a francouzský premiér, Anthony Eden a Guy Mollet; Izrael byl v pozici klienta koloniálních mocností, který obdrží podstatnou vojenskou pomoc a územní zisky výměnou za ozbrojené vystoupení proti Egyptu na Sinajském poloostrově. Celá plánovaná akce dostala kódový název Operace Mušketýr.

Role byly rozděleny následovně: Izrael zaútočí na Egypťany na Sinaji a poloostrov, po jehož západní straně vede Suezský průplav, obsadí. Následovat mělo britsko-francouzské ultimátum oběma znepřáteleným stranám a posléze intervence "s cílem je navzájem oddělit", jejímž výsledkem by byla kontrola britsko-francouzských sil nad pásmem táhnoucím se 16 kilometrů od obou břehů kanálu, záchrana britské prestiže v regionu, oslabení prestiže Násira, podkopání jeho pozice a (pokud možno) jeho pád. "Nezávislost" interventů byla ovšem už předem zjevnou fraškou; v rámci aliance obdržel Izrael podstatnou vojenskou pomoc především z Francie (která pak zůstala hlavním izraelským spojencem až do Šestidenní války v roce 1967), mj. mu francouzská vyloďovací plavidla ve značném množství dopravila americké tanky Sherman původně z válečných zásob, které předtím Paříž sama obdržela jako vojenskou pomoc do koloniálních válek v Indočíně a Severní Africe. Starší stroje tohoto typu tehdy tvořily páteř použitelné části izraelského obrněného sboru, k němuž se předtím několik kusů dostalo nejrůznějšími kuriózními cestami, včetně skládání vyřazených součástek vyhrabaných izraelskými mechaniky na někdejších britských šrotištích. Kromě toho Izrael dostal i tehdy nový a svým způsobem převratný francouzský lehký tank AMX-13 s automaticky nabíjeným výkonným 75 mm dělem vzniklým dalším vývojem hlavní zbraně německého válečného tanku Panther. Účast v operaci Mušketýr však patrně otevřela dveře i k pozdějšímu izraelskému nákupu použitých velmi dobře pancéřovaných britských tanků Centurion, které po mnoha modernizacích Izraelcům posloužily ještě během invaze do Libanonu v roce 1982. Pokud jde o izraelské letectvo, to tehdy už mj. získalo několik desítek dosti moderních francouzských stíhacích bombardérů Ouragan a Mystére IV a přes třicet proudových bombardérů Vautour. Celá tato síla, včetně kuriózní sbírky druhoválečných pístových stíhaček převážně britského a amerického původu určených při svém posledním bojovém vystoupení k protizemním útokům (včetně přesekávání telegrafních drátů), mohla být vržena na sinajskou frontu, protože ochranu izraelského vzdušného prostoru fakticky převzaly francouzské stíhačky s narychlo přemalovanými výsostnými znaky...

Izraelská operace Kadeš měla za cíl obsadit Pásmo Gazy (tehdy kontrolované Egyptem) a přístav Šarm el-Šejch, který by znamenal otevření přístupu k Rudému moři. Při této příležitosti měly být obsazeny a pacifikovány i klíčové egyptské pozice na Sinaji - správní centrum el-Aríš, komunikační uzel Abú Aghejla a nedaleký Umm Katef. Válku zahájil výsadek izraelských parašutistů pod velením podplukovníka Rafula Eitana v týlu egyptských vojsk u strategicky důležitého průsmyku Mittla 29. října 1956 s cílem přerušit egyptské komunikační linie. Záměrem Izraelců bylo vést "bleskovou válku" a protivníka překvapit. Na některých místech se to zdařilo a Egypťané se dokonce vzdávali bez boje; jinde, jako při "soukromém podniku" patologicky ambiciózního Ariela Šarona na Džebel Hejtan, se však protivník řadu let školený britskými důstojníky houževnatě bránil, útočník utrpěl značné ztráty a jen se štěstím to pro něj neskončilo katastrofou. Do událostí ovšem už 30. října zasáhly Británie a Francie, které poslaly Násirovi ultimátum, a hned následující den začaly Egypt bombardovat letouny vzlétající ze základen na Kypru, Maltě a z šesti letadlových lodí. Počínaje 3. listopadem začaly vrtulníkové výsadky anglofrancouzských parašutistů a Násir začal stahovat jednotky ze Sinaje, ze všeho nejdříve letectvo. Pozdější studie ukazují, že při v podstatě beznadějné obraně opevněných pozic na Sinaji byli Egypťané Izraelcům důstojnými soupeři a později se stále prohlubující rozdíl ve výkonu obou armád ještě nebyl příliš patrný.

Z vojenského hlediska byla invaze velice úspěšná - egyptská obrana dezorientovaná mobilními výsadky de facto přestala vyvíjet koordinovanou činnost a vše záviselo na schopnostech a iniciativě velitelů v místě, jejichž výkonnost kolísala - avšak v politickém smyslu znamenala poerace Mušketýr katastrofu. Násir již 1. listopadu požádal USA o pomoc; ty spolu s Kanadou podaly v Radě bezpečnosti OSN návrhy rezolucí požadujících okamžité zastavení palby; stálí členové Rady Británie a Francie tyto návrhy vetovali. V dalším kroku Spojené státy a Kanada navrhly rezoluci požadující ukončení palby a stažení ozbrojených sil Valnému shromáždění OSN. Vedle toho prezident Eisenhower využil k nátlaku na Londýn britského dluhu z doby 2. světové války a librová aktiva v americkém držení. Kdyby své hrozby realizoval, Británie by v krátké době upadla do platební neschopnosti a nebyla schopna dovážet potraviny, na nichž záviselo přežití obyvatelstva zčásti zbídačeného ještě válečným utrpením. Rezoluce číslo 1001 byla Valným shromáždením schválena a prestiž obou evropských koloniálních mocností značně utrpěla; během týdne po schválení rezoluce stáhly Británie a Francie své jednotky z Egypta, kdežto Izrael vyklidil Sinajský poloostrov teprve v březnu 1957. Dramatické hrozby SSSR během krize, že provede raketové útoky na území Británie, Francie a Izraele, měly v celém procesu mnohem menší význam, než jak se to jevilo dobovým pozorovatelům; každopádně ale značně přispěly k růstu popularity Sovětského svazu v arabském světě...

Vojensky neúspěšný Egypt, který zaznamenal téměř 2 000 obětí na životech a ohromné ekonomické škody, v zásadě invazí na mezinárodněpolitickém poli velmi získal. Izrael účastí na tomto koloniálním dobrodružství založil ve Třetím světě svou reputaci prodloužené ruky tradičních koloniálních mocností; po vojenské stránce ovšem získal, a to nejen materiálem a výcvikem dodaným před samotnou operací Kadeš, respektive Mušketýr, ale také navázáním dlouhodobých vojenských vztahů s Francií a v menší míře i Británií. Až do té doby měla vláda v Tel Avivu značné problémy s nákupem i toho nejzákladnějšího vojenského materiálu, její agenti se probírali krámy na černém trhu se zbraněmi a nakupovali velice draho z vyřazených válečných přebytků třeba i v Tichomoří; přístup k bojovým letounům a zejména k tankům byl dlouho prakticky zahrazen. To vše se nyní začalo měnit a do roku 1967 se země již stala významnou vojenskou mocností.

Francie značně utrpěla, po jednostranně zahájeném stahování britských jednotek pochopila, že nemá v Evropě žádného spolehlivého spojence; její výsadkáři se ale z "výletu" do Egypta vrátili zpět do alžírské války, která pokračovala až do roku 1962, kdy Paříž na toto problematické koloniální dědictví definitivně rezignovala. Důsledky pro Británii byly mnohem bezprostřednější a katastrofálnější. Ačkoliv Američané své hrozby nesplnili a neuvrhli Londýn do ekonomické katastrofy, země čelila naprostému bankrotu svých imperiálních ambicí na Středním Východě a v širším smyslu vlastně i kdekoliv jinde - neboť se ukázalo, že již není schopna na mezinárodním poli podnikat samostatné akce. Premiér Anthony Eden prodělal nervové zhroucení a musel odejít z úřadu. Jeho nástupce Harold Macmillan fakticky zahájil dekolonizaci a rezignoval na samostatnou britskou zahraniční politiku; impérium bylo tiše odepsáno a nenápadně ho přebírali Američané, což bylo ostatně od počátku jejich hlavním cílem...

V roce 1958 Velká Británie podepsala s USA smlouvu Mutual Defence Agreement, která založila těsnou spolupráci v oblasti strategických jaderných zbraní. Tato smlouva se stala jedním ze základních kamenů toho, čemu se říká "zvláštní vztah" (special relationship) mezi oběma zeměmi. Díky přístupu k americkým technologiím se stala letecká raketa Blue Steel prvním a zároveň posledním strategickým nosičem britského původu; dalšími v pořadí už byly americké ponorkové rakety Polaris a posléze Trident, zatímco Britové se soustředili především na vývoj vlastních raketových ponorek a jaderných hlavic. Zatímco ve Francii založila Suezská krize vývojové trendy, které později vedly až k programu samostatné "kruhové obrany" proti komunistickému Východu i nespolehlivým Angloameričanům, Británie na prokázanou neschopnost hrát nadále velmocenskou úlohu reagovala tím, že se stala nejbližším spojencem USA, jimž předala své někdejší impérium, a fakticky jejich prodlouženou rukou v Evropě - s důrazem na nejužší spolupráci v oblasti strategických zbraní a šířeji ozbrojených sil a bezpečnosti, včetně provázání zpravodajských služeb.

"Zvláštní vztah" s USA a jeho nemilé důsledky

Padesát let v roli nejbližšího amerického spojence svým způsobem vyvrcholilo v okamžiku, kdy "Bushův pudl" Tony Blair zatáhl svou zemi do invaze v Iráku, přestože - jak nyní sám přiznává - věděl, že tvrzení o iráckých zbraních hromadného ničení použitá veřejně coby záminka k útoku se nezakládají na pravdě. Následovaly aféry s americkými únosy podezřelých osob a mučením v rámci "války proti terorismu", což je v zemi, kde vznikly jak Habeas Corpus Act, tak třeba Amnesty International, opravdu dosti citlivé téma. Británie, kde mimo jiné žije silná a vlivná muslimská populace, nechce být spojována ani s takovými akcemi jiného "zvláštně vztaženého" amerického spojence, Izraele, jako byla operace Lité olovo na přelomu let 2008-2009. Zároveň s nástupem globální finanční krize, z něj plynoucí krizí legitimity anglosaského modelu kapitalismu a s postupným oslabováním mezinárodní pozice Spojených států Britové začínají chápat, že splendid incarceration ve zvláštním vztahu s USA jim do budoucna již nic negarantuje.

Jediným politikem, který to říká nahlas, je ovšem až dosud předseda liberálních demokratů Nick Clegg.

Ve svém vystoupení v londýnském Královském institutu pro mezinárodní záležitosti (Royal Institute of International Affairs, Chatham House) předeneseném 10. března a nazvaném Co dál s Británií? (What Next for Britain?) Clegg upozornil na snahu konzervativců a labouristů kategoricky tvrdit, že nadcházející volby jednoduše nejsou o zahraniční politice.

Narozdíl od neformálních vystoupení v minulosti, při nichž si Clegg mimo jiné dělal bžundu z poněkud delikátních vedlejších významů výrazu "zvláštní vztah", tentokrát výslovně připomněl, že sám dlouho pracoval v USA, že se mu v této zemi líbilo a vždy bude vystupovat ve prospěch přátelských vztahů se Spojenými státy; také však řekl, že je načase, aby britští politikové přestali jednat, jako by pro ně neexistovala jiná možnost, než automaticky akceptovat americké požadavky. Poukázal mimo jiné na obrovský paradox, že při kritice Bruselu (o němž si on osobně jistě nedělá žádné iluze) se v Británii široce uplatňuje argumentace omezováním suverenity, avšak servilní způsob, jakým představitelé Spojeného království přijímají vůli "mladšího bratra" za Velkou louží, nikoho z míry nevyvádí.

Ponechám-li stranou pořadí témat zvolené s ohledem na gradaci Cleggova vystoupení, na prvním místě je třeba říci, že odmítá plánovanou modernizaci strategických ponorek vybavených americkým raketovým systémem Trident, za niž by měli britští daňoví poplatníci v příštích dvaceti letech zaplatit 120 miliard liber. Podle něj je tento typ strategické spolupráce s USA výrazem britského pocitu dluhu vůči Američanům, z nějž do značné míry vyplývají i všechny ostatní problémy s Washingtonem. (Clegg o tom tentokrát podrobně nehovořil, ale má konkrétní plán nahrazení systému Trident levnější alternativou.)

Předseda liberálních demokratů také poukázal na ostudný průběh Kodaňské konference, při níž nekoordinovaně vystupující Evropané dělali statisty americko-čínskému jednání o "náhradní" dohodě. Je to podle něj důkazem, že žádná jednotlivá evropská země, ani Německo, nemá sama o sobě na mezinárodní scéně dostatečnou váhu, aby něco prosadila, a je tedy nezbytně nutné, aby EU postupovala v klíčových záležitostech společně. (Při této příležitosti zalovil v tradičních vodách britsko-francouzské rivality a zdůraznil zejména selhání značných ambicí francouzského prezidenta Sarkozyho.) EU má podle Clegga značné chyby a rezervy, ale prosazuje také řadu pro Británii užitečných kroků. Ba co více, tři hlavní výzvy, kterým podle něj Velká Británie v současnosti čelí - důsledky klimatických změn; zranitelnost nedostatečně regulovaného bankovního sektoru, který je čtyři a půlkrát větší než reálná britská ekonomika, a který hrozí islandským scénářem; a mezinárodní organizovaný zločin - zároveň překračují kapacitu samotné britské politiky a nutně vyžadují širší mezinárodní spolupráci. Podobně je tomu i v komplikovaných jednáních s tak důležitým a současně obtížným partnerem v oblasti energetické bezpečnosti, jakým je Ruská federace. Širší spoluprací pak Clegg již nemyslí výlučnou dvojstrannou vazbu na USA, ale především posílení britského angažmá v Evropské unii, kde by měl podle něj britský vliv podstatně zesílit - jak zdůrazňuje, koneckonců si to přece přejí i Američané. Namísto rostoucí izolace Británie v EU, zdůrazněné kromě odporu labouristů k projektu společné měny ještě i spoluprací opozičních konzervativců s - řekněme - "velmi svéráznými" východoevropskými euroskeptickými partnery typu polské PiS nebo české ODS, má tedy Clegg spíše v plánu obnovit britské angažmá na kontinentě. K tomu lze ovšem dodat, že mocensky bezkonkurenční a v lecčems současně bezradný německo-francouzský tandem by třetího partnera ve hře zcela jistě potřeboval jako sůl, a nebylo by vyloučeno, že mnohé menší země frustrované centralizačními tendencemi v EU by konstruktivní návrat Británie do aktivní evropské politiky přivítaly jako příležitost k možnému zvýšení vlastního vlivu.

Clegg říká: "nedovolte nikomu, aby vám tvrdil, že tyto všeobecné volby se zahraniční politiky netýkají. Nedovolte nikomu, aby vám tvrdil, že můžeme dál pokračovat se stejnými předpoklady. Nedovolte nikomu, aby tvrdil, že usilováním o skutečné vedoucí postavení v EU bychom neprospěli našim vlastním zájmům. A rozhodně nikomu nedovolte, aby tvrdil, že řešením je nová evropská smlouva. Řešením je sebedůvěra, opětovně vyvážené partnerství s USA - a návrat k zahraniční politice, který je jediným skutečným britským zájmem, artikulovaný prostřednictvím silné, jednotné a energické EU."

Není samozřejmě jisté, že výzkumy volebních preferencí příznivé pro Liberálně demokratickou stranu budou v plném rozsahu potvrzeny i volebními výsledky. To nejmenší, co lze v každém případě očekávat, je nicméně seriózní návrat liberálních demokratů do britské politiky a vnesení některých témat rozbíjejících dosavadní tabu, o nichž právě Clegg nyní hovoří, do vážné politické debaty. A naopak to největší, k čemu může dojít, by bylo vítězství LDP nad labouristy i nad konzervativci, za nimiž podle posledních průzkumů zaostávají v preferencích o pouhá tři procenta. V tom případě by Clegg dostal příležitost zbavit svou zemi konečně důsledků tramatu Suezské krize...

Clegg, N.: What Next for Britain? na serveru Chatham House: ZDE

Vytisknout