Škola hrou? Ani náhodou! (6)

S jakou noblesou oslovujeme společenství?

30. 4. 2010 / Miloš Dokulil

Dnes slyšíme až příliš často především pražský dialekt. Díky nemalé uvolněnosti představ o tom, co a jak je náležité, a s přihlédnutím k pochopitelné centralizaci médií je slyšet hovorová (ne-li přímo pražsky nářečová) čeština málem neustále. Ukázněnější forma češtiny, bližší spisovnému jazyku, objevuje se málem už jen v předem připravených textech majících písemnou předlohu; tak tomu bývá ještě třeba během čtení denních zpráv (ne už tak kultivovaně v informacích reportérů!). Kupodivu i představitelé kultury, pokud mluví přímo a bez písemného podkladu (tedy "z patra"), přecházejí do hovorové češtiny, ne-li přímo do svého vlastního dialektu. Jako kdyby zrovna takto byl takový "nevyumělkovaný" projev jaksi (samozřejmě!) bezprostřednější a snad i upřímnější (to druhé už určitě nemusí být pravda!). Přitom -- už je to opravdu dávná minulost! -- člověk slýchával ještě před půl stoletím aspoň spisovatele a herce mluvit na veřejnosti (tehdy jen do rozhlasu; televize u nás ještě neexistovala) spisovnou češtinou, ne její hovorovou variantou (tím méně nářečím). To už také není dnes nějaký čas pravda.

V současnosti dokonce někteří vyučující (také na vysokých školách) přednášejí hovorovou češtinou. Ke svéráznému "zlidovění" řečového projevu v posluchárnách začalo docházet především hned po 2. světové válce, zčásti v souvislosti s propagandistickým "zlidověním" politických poměrů ve státě (a vzápětí násilnými čistkami ve všech oblastech, s kooptací "nových kádrů od ponků"). Jako kdyby spisovně korektní řečový projev vykazoval nějakou strojenost (ne-li buržoazně-třídní odstup od dělnické třídy). Rozmanitými prostředky došlo k nemalým personálním změnám ve školství všech stupňů velmi rychle hned po únoru 1948 (aniž bychom teď museli zdůrazňovat také nemalé ideologické zásahy do některých výukových předmětů). Prvořadou kvalifikací nebyla už tolik odbornost učitele (či spíše už učitelky?) jako jeho (její) "kádrový profil" a tzv. "politická angažovanost".

Zároveň jako kdyby také vymizela ze společnosti vzájemná úcta mezi lidmi a zjevný odstup od neznámých lidí. Všichni měli být najednou "sou(dru)žkami a sou(dru)hy". (Co je ve výrazu s uvozovkami v závorkách, funkcionáři KSČ při oslovování nějakého shromáždění zpravidla suverénně a s nadhledem polykali.) Ne že bychom měli být nějak příliš formalisty, s úzkostlivou strojeností při vyjadřování. Jenže by mělo být pro mluvčího kritériem něco jiného, pokud spolu třeba mluvíme doma nebo jinde v soukromí, a zase něco jiného by mělo být "normou" při oslovování nějakého shromáždění, ne-li potenciálně desetitisíců (či dokoncestatisíců?) posluchačů.

Co mi teď tane na mysli, lépe ukáže jeden sto a více let starý příklad. Tehdy měla ještě např. ruština tři styly (formy) jazyka. Jedním byl jazyk úředních a církevních listin. (Moskva se stále cítila být tehdy "třetím Římem".) Druhým co do noblesy byl jazyk literární. (Třeba ten, jakým psal L. N. Tolstoj, I. S. Turgeněv nebo F. M. Dostojevskij.) Tím dalším -- až "třetím" v pořadí -- jazykem byl posléze poměrně omezený (lexikálně, syntakticky i stylisticky) jazyk venkovských mužiků nebo městských proletářů. --- V ČSR po 1. světové válce byla rovněž pořád ještě snaha úzkostlivě rozlišovat mezi běžným hovorovým jazykem (včetně živých tehdy dialektů) a spisovností. Zřejmě také proto, aby se udrželo pouto se starší literárně podchycenou tradicí a také jisté vzory pro současný styl tam, kde docházelo k oslovování širší veřejnosti. Jako kdyby mělo být i "formálně" jasné, že mluvit k nějakému publiku by mělo reflektovat jistou zodpovědnost za kultivovanější řečový projev. --- Je možná problematické zde připomínat, že dosud např. v japonštině přetrvávají nemalé problémy s tím, že jinak oslovuje níže společensky postavený člověk toho, kde znamená v tomto ohledu víc, a zase jinak je tomu z opačné perspektivy. Nejedná se jen o vnější zdvořilost, nýbrž ty důsledky jsou v nepřehlédnutelné míře zároveň taky tvaroslovné (morfologické).

Také v 21. století by měl každý, kdo oslovuje určité společenství lidí, považovat za samozřejmost aspoň to, že se cítí poctěn možností veřejně vyjadřovat nějaké názory a tomu také bez rozpaků -- z vnitřní potřeby -- přizpůsobovat svou mluvu. To, jak dnes mluví dokonce představitelé kultury v médiích, je většinou spíše odstrašující. Vůbec si už netroufám komentovat ty různé hlasy, které pro nemalý počet zájemců uvádějí třeba nějaké hosty pořadů televizních nebo rozhlasových (a jak pak -- až na zanedbatelné výjimky -- následně hovoří samotní hosté). Jako kdyby bylo již zcela normální předstupovat na veřejnost s dikcí, za kterou by se styděl ten kdysi legendární "dlaždič", který býval citován jako odstrašující příklad mluvy ne zrovna kultivované a stylisticky přiměřené (což bylo nechvalným vzorem ještě někdy mezi oběma světovými válkami). Výjimek je jako toho pověstného šafránu... Je vůbec ještě v našich silách kulturu řečového projevu pozvednout? (Může na to stačit škola, když málem všechno přehlušující média již dávno ztratila jakýkoli ostych před přízemností řečového projevu, nejednou na úrovni, kterou je mi stydno kvalifikovat? Existují vůbec ještě vyučující, kteří dokážou rozlišit výuku od možná uvolněnějšího povídání o přestávkách nebo na výletě? Začátky těch našich konců kultivovanosti řečového projevu jsou totiž nejen na veřejnosti, ale především už v našich školách; přesněji v jejich vyučujících a v kultivovanosti jejich jazykového vyjadřování.)

Vytisknout