Monitor Jana Paula:

Překvapivé zjištění České lékařské komory: Život člověka je konečný!

30. 4. 2010 / Jan Paul

Bez většího povšimnutí médií vydala Česká lékařská komora doporučení lékařům, v němž jim navrhuje kdy ukončit intenzivní péči o umírajícího pacienta a nahradit ji léčbou paliativní. Konečně mají dokument, který zdravotníkům radí kdy přestat s marnou léčnou, avšak záleží jen na nich, budou-li se ho chtít držet. Napsal jsem na téma institucionalizované smrti pro Britské listy řadu článků, v nichž poukazuji na to, že v nemocnici umírá většina obyvatel, a že je to umírání útrpné a ponižující.

Doporučení se týká pacientů, kterým už selhává více orgánů, a vyhlídky na vyléčení jsou nulové. Toto doporučení bylo projednáno a schváleno představenstvem ČLK dne 20. 2. 2010 a nabývá účinnosti dne 4. 3. 2010. Zpráva konstatuje, že použití léčebného postupu, kde rizika a komplikace s ním spojené nejsou vyváženy jeho přínosem pro pacienta, je v rozporu s etickými principy medicíny, a že neexistuje povinnost zahajovat marnou a neúčelnou léčbu ani v ní pokračovat. Komora přichází s jakýmsi stanovením pomyslných hranic pro obě léčby.

Ministerstvo zdravotnictví počin komory vítá, a světe div se, prý má dokonce, cituji : "Poznatky o tom, že léčba za každou cenu není pro pacienta v posledních týdnech života vždy to nejlepší. Že v některých případech by pravděpodobně byla více namístě vhodná právě paliativní léčba, tedy tišení bolesti, a možnost důstojného dožití. Vždy se však jedná o individuální posouzení zdravotního stavu pacienta, a individuální přístup k léčbě. Proto je role lékaře nezastupitelná".

Srozumitelně řečeno, lékaři mají doporučení, ale je vždy výhradně na nich aby se rozhodli, kdy ještě nasadí léčbu intenzivní, a kdy již paliativní. Doporučení konstatuje, že zbytečná intenzivní léčba může pacienta poškodit, a ještě více prohloubit jeho stav. To je snad poprvé, kdy nějaký byť nezávazný dokument připouští možnost poškození pacienta intenzivní léčbou. Tady se na chvilku zastavím, a uvedu příklad se svoji matkou. Myslím že řada lidí se může ocitnout v podobné situaci.

Moje matka musela být hospitalizována po prodělané žilní trombóze, operace proběhla dobře, a její stav se lepšil. Věděl jsem z předchozích vyšetření, že jedna ledvina nepracuje tak, jak by měla, nicméně v domácí péči nebyl v běžném pitném režimu žádný problém. Po odstranění žilního trombu ji bylo aplikováno nebývalé množství tekutin. Na můj dotaz zda nadměrným zatížením tekutinami nepoškodí funkci ledvin argumentovali lékaři tím, že maminka musí močí vyplavit z oběhu rozpadlé částečky tkáně, a snížit hodnoty Myoglobinu pod 900.

Tehdy jsem měl silnou touhu vzít si matku domů, častokrát jsem to v jiných případech udělal, a doma se vždy k překvapení lékařů rychle zotavila. Mezi tím ji začali otékat ruce i nohy, a její stav se prudce horšil. Lékaři mi ale neřekli, že otoky již způsobuje selhávání ledvin, tedy to, čeho jsem se nejvíc obával. Mluvili o dialýze, aniž by tuto možnost uvedli do konkrétních souvislostí s mojí matkou. Následné nezvyklé chrčení v plicích mě znepokojovalo, ale ani tehdy mi neřekli, že jde o zadrženou vodu.

Matku jsem odvezl z nemocnice zemřít ve stavu polovičního transu, po urputném mlčení lékařů. Odvezl jsem ji těsně před tím, než by ji napojili na přístroje. Odmítl jsem další intenzivní postupy, o kterých se nyní zmiňuje doporučení lékařské komory. Tehdy se mnou možnost zahájení paliativní péče samozřejmě lékaři nekonzultovali, té jsem se ujal doma sám, a je jsem pouze zbavil strachu přiznat, že moje matka umírá. Dnes už není důležité spekulovat o tom, které zlo by bylo menší, do jaké míry by si organismus v domácí péči poradil sám.

Doporučení ČLK formuluje rámcová doporučení pro poskytování paliativní péče u dospělých pacientů neschopných o sobě rozhodovat v konečné fázi jejich léčebně neovlivnitelného onemocnění. Mezi nejčastější klinické případy patří pacienti s multiorgánovým selháním, při němž i přes maximální možnou podporu či náhradu orgánových funkcí dochází k trvalému zhoršování zdravotního stavu, a kde vyvolávající příčina či její důsledky nejsou léčebně ovlivnitelné.

Když jsem se rozhodnul vzít si matku z nemocnice domů, byl jsem upozorněn lékaři právě na vysokou pravděpodobnost multiorgánového selhání, a moje matka na multiorgánové selhání po dvou dnech pobytu doma skutečně zemřela. Tehdy jsem věděl, že pokud ji nevezmu domů, zcela jistě zemře v nemocnici na přístrojích. Nehledám viníka, postižení mé matky bylo závažné, avšak svým mlčením mi lékaři znemožnili správně se rozhodovat a zbavili mě možnosti vzít si ji domů mnohem dříve. Nemusela zbytečně strádat v nemocnici.

V doporučení ČLK se praví, že příbuzní mají právo být o stavu pacienta dostatečně informováni, avšak praxe je jiná, lékaři obvykle jen suše konstatují, že stav pacienta je vážný. Člověk nemusí být odborně vzdělaný, aby pochopil, že být dostatečně informován znamená nutnost obdržet od lékařů takové informace, které mu umožní udělat si pokud možno přesnou představu o všech možných rizicích a následcích. To se v mém případě nestalo, a obávám se, že tento trend bude pokračovat i přes doporučení ČLK.

Sporným je článek 6 doporučení pro klinickou praxi. Uvádí se v něm, že pacientovo přání musí být zahrnuto do rozhodování o ukončení marné léčby a zahájení paliativní péče, a že delegování odpovědnosti na rodinu či blízké za přijaté rozhodnutí o zahájení paliativní péče není přípustné. Proč? Dosud jsem neobdržel na tento dotaz od České lékařské komory odpověď. Jestliže není ukončení marné léčby považováno za eutanázii, proč by měl být z tohoto rozhodování vyloučen blízký příbuzný, když pacient nebude moci sám rozhodnout?

I to byl případ mé matky. Když jsem si ji bral z nemocnice domů, už sotva mohla mluvit, a těžko by se mohla vyjádřit k otázce, zda si přeje ukončení léčby. Rozhodnout jsem musel sám, a samozřejmě by ji tehdy nikdo takovou otázku ani nepoložil, nicméně co když se nyní lékaři budou držet právě vydaného doporučení, a budou chtít díky svým rozhodovacím kompetencím v neúčinné léčbě pokračovat? Tzn. budou se dál snažit prodlužovat utrpení pacienta? Co s příbuznými jako jsem byl já, kteří si budou chtít vzít umírajícího domů?

Přijaté doporučení České lékařské komory našim zdravotníkům týkající se zbytečného prodlužování umírání je jistě užitečné, formuluje základní principy,a nově pojmenovává problematiku, o které se už dlouho v kuloárech hovoří, avšak obávám se, že jediným reálně splnitelným bodem zůstane článek číslo 4 odstavce "a" ve kterém ČLK konstatuje, že život člověka je konečný. No řekněte sami, není to pro naše lékaře po tak dlouhé době konečně přínosná informace?

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 30.4. 2010