Kodaň, klima a klídek? (II.)

16. 12. 2009 / Miloš Dokulil

Ani nebudeme teď komentovat, kolik nevůle vzbudila "dánská" maketa textu k přípravě závěrečného usnesení mezi tzv. rozvojovými zeměmi. Ovšem i na tom se ukazuje, že problematika klimatu naší Země nemá automaticky jedno "vědecky autoritativní" a jedině možné řešení. Už proto, že jednotlivé účastnické země nemálo tlačí vzájemně odlišné, především hospodářské problémy, s nějak předpokládaným řešením klimatických otázek někdy dost propleteně spojené. Navíc tu také figurují rozmanité časové limity, v nichž se ta řešení mají pohybovat.

2. Jsou tu doprovodné údaje, nejednou poznamenané skepsí

Hodí se znovu si připomenout pár údajů, spolu s doprovodnými okolnostmi. Především, před pouhými 11 lety (1998) došlo k onomu prvnímu zaznamenanému teplotnímu rekordu na naší Zemi, pokud uvažujeme jen pravidelně sledované záznamy za posledních sto padesát let. Už sto let předtím (1898) Svante Arrhenius předvídal, že oxid uhlíku (CO2) jako zplodina z pálení uhlí (ale i dřeva nebo ropy) přispěje k oteplování naší planety. Už od roku 1988 se IPCC ("Mezivládní panel o změně klimatu") stal institucí přímo pod hlavičkou OSN. Léta 1992 (na světovém summitu v Riu de Janeiro) a 1997 (schválení Kjótského protokolu) byla výchozími roky s pokusy připravit mezinárodně závazná pravidla k omezení emisí škodlivých plynů do ovzduší. Přitom opakovaně se poslední dobou objevují úvahy na téma, kolik ještě skleníkových plynů si může lidstvo dovolit do ovzduší vypouštět, když jedna již vytčená možná hranice (350 ppm; viz I. část tohoto příspěvku) již byla překročena. Způsobilost moří a půdy absorbovat tyto plyny je omezená a proměnlivá.

Zároveň je nepřehlédnutelné, kolik doprovodné skepse poukaz na rizika s těmito emisemi spojená vyvolal. Řešení problematiky klimatu jako cíleně prezentované prostřednictvím množství těchto emisí vypouštěných do ovzduší (ve vztahu s možnou mírou jejich absorpce) se klimatologům nemálo zkomplikovalo nejedním kritickým hlasem zvláště z řad ekonomů. Někteří nemálo významní ekonomové prohlašovali např., že náklady na různá opatření k omezení nežádoucích exhalací jsou přemrštěné; nehledě již na to, že zatím vždycky, když jakýkoliv problém vyvstal, pozdější čas jej řešil nesrovnatelně elegantněji (a hospodárněji). Stoupenci názoru o nutnosti okamžitě řešit otázky spojené s exhalacemi skleníkových plynů ekonomům ovšem namítají, že s rostoucími riziky větších koncentrací těchto plynů také neúměrně porostou náklady na likvidaci následků takto neprozíravě neřešeného problému; pokud ještě vůbec bude čas, aby byly ty následky ještě odvratitelné. Pouliční demonstrace mohou vzbudit sice nemalou pozornost těch, kteří přitom zůstali na chodníku (nebo shlédli záběry v televizi), ale automaticky adekvátně nepřispívají k vlastnímu adresnému řešení této nemálo citlivé (a možná i riskantní) problematiky.

3. Nezavíráme někdy oči před zřejmostmi, aby mohla převážit jiná "pravda"?

Mezi lety 1998 až 2009 příliš často jsme byli konfrontováni s možnými projevy přinejmenším měnícího se počasí. (Je otázka, který faktor a v jakém časovém rozmezí by měl být vnímán jako rozhodující k tomu, aby byl takový čas vytčen již jako "klimatické změny".) S jistými obavami sledují hladinu oceánu ve státech, kde je osídlení jen nepatrně nad vodní hladinou; není-li i pod touto úrovní (vzpomeňme na Nizozemí). Řada tichomořských států disponuje územím, jež je jen nepatrně nad úrovní mořské hladiny (některé ostrovy mají jen pouhý 1 m stávající nadmořské výšky!) Např. v Bangladéši nebyly v minulosti nikdy tak často a tak zkázonosné záplavy na nemalé rozloze státu, jako je tomu právě v posledních letech. Málem spolu s tím je registrováno v některých oblastech nadměrné sucho (jak třeba v subsaharské Africe, tak v některých částech Číny). Tající ledovce v Himalájích sice zatím zásobují šest říčních veletoků Indie, Číny a indočínského poloostrova (tam řeka Mekong), jenže co když stávající neblahý proces bude pokračovat? V karibské oblasti dochází k mnohem pustošivějším hurikánům; a tajfuny v Tichomoří ("El Niňo" či "La Niňa") rovněž jako kdyby se zcela vymkly z dřívějších očekávaných mezí i průběhu. Je možné se dohadovat o tom, do jaké míry tu skutečně vědci evidují nové paradigma (ne už jenom počasí, ale přímo klimatu!). Není možné zavírat oči před tím, že tu kolem nás na některých územích (především zvlášť viditelně na severní polokouli) je patrné zvyšování letních teplot. V nejednom státě již přistoupili k budování ochranných pobřežních hrází, anebo se činí opatření k hospodárnějšímu ochraňování vodních zdrojů nebo půdy před erozí. Zvýšená pozornost se věnuje možnosti opětného zalesňování dříve odlesněné půdy, neboť také takto je možné lépe zadržet vláhu, přichází-li v průtržích, s následnými vedry. Zatím se jen málo daří ještě více zbrzdit kácení stromů v deštných pralesích, jelikož ve světě je stále nemalá poptávka po kvalitním dřevu; na pomezí legality nežádoucí kácení stále pokračuje. Někdy je také prezentováno jako důvod, že na vyklučeném území se přece bude pěstovat např. cukrová třtina (nebo ještě pořád i kukuřice?), aby bylo možno vyrábět etanol. Snad ale již i v Brazílii pochopili priority nejen své, ale i světové; bude to ovšem ten ostatní svět něco stát...

4. Je v otázce možné změny klimatu aspoň něco zřejmé?

Samozřejmě že si můžeme klást také otázku, zda se vůbec s tímto jevem dá něco přijatelného dělat. Někteří vědci jsou si jisti tím, že ty -- zřejmě škodlivé -- emise skleníkových plynů (mezi něž patří kromě oxidu uhlíku také mj. metan, perfluorokarbony a oxid dusíku) musí celosvětově přestat růst do roku 2015. Zatím ovšem stávající tendence v ekonomice (ale i v dosavadní politice) dostatečné záruky pro tyto záměry neskýtají. I když bylo slibné, že se ke Kjótskému protokolu roku 2004 připojilo Rusko. Mimo tuto smlouvu zůstali ovšem dva světově nejvýznamnější znečišťovatelé ovzduší, USA i Čína. Jenže zrovna před koncem stávajícího roku 2009 právě reprezentace posléze zmíněných dvou států naznačily, že se hodlají nyní pozitivněji postavit k otázkám možných klimatických změn. Také Indie jako významný znečišťovatel ovzduší se staví k nutnosti méně je znečišťovat kladně. Jen ty posléze uvedené tři státy reprezentují na dvě a půl miliardy lidí, pro něž zajišťují také ekonomické zázemí, takže je tu naděje alespoň do budoucna.

V zádech by měli cítit nejen delegáti Kodaňské konference, že omezeně účinný Kjótský protokol přestane platit (i s tou zatím omezenou účinností) už za tři roky (r, 2012). Ještě závažnějším se ovšem jeví (zatím odpůrci nemálo problematizovaný) poznatek, že je třeba případné oteplování udržet pod úrovní jeho možného zvýšení o dva stupně Celsia. To ale zároveň je uskutečnitelné jen za té podmínky, že skutečně dojde k omezení tvorby skleníkových plynů o 25 až 40 % vzhledem k úrovni roku 1990, přičemž tato úroveň -- při stálé redukci těchto plynů v ovzduší -- by směla dosáhnout k roku 2050 jen 80 až 95 % té výchozí srovnávací základny. Tomuto ambicióznímu plánu realita zatím rozhodně neodpovídá. Když teď skupina malých a většinou ostrovních a pobřežních států zkusila předložit plán, který by počítal s udržením teploty pod posléze citovanou hranicí, kladnou odezvu nezískala. (Nemusí se ani okamžitě jednat o žádný superpesimistický scénář se zvyšováním mořské hladiny. Ne nadarmo se nedávno [17. 10.] konalo jedno vládní zasedání maledivské vlády ve skafandrech nějakých šest metrů pod mořskou hladinou, aby takto byla upozorněna světová veřejnost na již aktuální rizika spojená s kauzálně vnímanou vazbou: vyšší koncentrace CO2 v ovzduší → navození "skleníkového efektu" a zvýšená teplota vzduchu → neúměrně zvýšené tání ledu [také spolu se zvětšující se tmavou plochou odkrytou ledem, zvětšující rozsah pohlcování slunečních paprsků, na úkor předchozího jejich odrážení od světlého ledu] → další výrazné oteplování vody i vzduchu vinou zmenšujících se světlých ledových ploch → razantnější tání ledovců dodává mořím nemalé množství vody navíc → hladina oceánů se vůči zemskému povrchu zvyšuje → místa nízko při stávající mořské hladině moře zaplaví.)

5. Nejlepší obranou je protiútok směrem na kapsy "bohatých"?

Především však nemůžeme ztrácet ze zřetele, že už několik let argumentují tzv. rozvojové země tím, že než samy začaly znečišťovat ovzduší, již celých nejméně sto padesát let je vydatně znečišťovaly dnešní průmyslově vyvinuté země. Jinými slovy: ty země, které dnešní situaci nadrobily, nemají morální právo omezovat ty státy, které se teprve teď významněji ekonomicky rozvíjejí. Na té úrovni, na níž vyspělé státy mohou zavádět alternativní zdroje energie nebo uplatňovat technologie k očišťování životního prostředí, méně technicky a hospodářsky rozvinuté země rozhodně se stejnou účinností postupovat nemohou. Samozřejmě že lze dramaticky vyčíst Číně, že už dávno není jen nějakou "málo průmyslově rozvinutou zemí"; přičemž až 85 % energie získává spalováním uhlí. Naopak zase čínští vyjednavači mohou poukazovat na to, jak jinak pak ta čísla vypadají, když se začne znečištění ovzduší přepočítávat v poměru na jednoho obyvatele. Snad celých devět set milionů Číňanů žije s minimálními nároky na energie přímo na venkově. Víc jak třetina Indů (snad dokonce celých 400 milionů) žije zcela bez napojení na elektřinu. Jsou oblasti v tomto našem současném světě, v nichž lidé bojují o holý život; bez blízkých zdrojů vody a s půdou ohroženou buďto trvalým suchem, nebo povodněmi, anebo dokonce obojím. Některé země byly ještě nedávno jen "rozvojovými" a mezitím přestaly už jimi být, čili pokud se změnila jejich hospodářská situace, měly by náročněji spolupracovat na řešení těchto vyvstalých klimatických problémů (mj. Brazílie). Pokud v některých zemích argumentují tím, že za dané situace nezbývá nic jiného než dále těžit dřevo jako zdroj příjmů, pak je jasné, že se musí najít přijatelná mezinárodně zajištěná finanční kompenzace, aby taková těžba byla zastavena. Odhaduje se totiž, že možná až celých 40 % oxidu uhličitého v ovzduší dnes pochází z likvidace zbytkového dřeva po kácení lesů. Přitom další jejich kácení snižuje možnost absorpce CO2 rostlinstvem. To je sebevražedná spirála. (Ti, kteří dopouštějí toto kácení deštných pralesů, jakou zásluhu mají na tom, že tu vůbec tyto pralesy až dodnes zčásti zůstaly pro nás k naší případné záchraně před dalšími rozmary jak počasí, tak snad i toho problematizovaného podnebí? [Obdobně se to samozřejmě týká i ropných států, čerpajících nemalé bohatství z útrob země, o něž se přímo nikterak nezasloužily, takže si mohou dovolit výnosy z těžby nemálo plýtvat. Vlastnictví těchto přírodních zdrojů je jen problematicky -- a zcela bez jakýchkoliv omezení -- dáno těm, na jejichž území se náhodnou shodou okolností zrovna nacházejí.]) --- Jak vidět, nelze mít paušální metr na všechny státy. Je také otázka, zda by měly přispívat na snížení rizik ze zamoření emisemi jen průmyslové státy. (Je normální, že se "někde" zbuduje v poušti krytá sjezdovka pro celoroční lyžařský provoz nebo nová nejvyšší budova na světě jen proto, že ropný stát neví, co všechno ještě udělat s penězi, které jako kdyby se rodily samy?)

6. O jedné zřejmě problematické brzdě exhalací do ovzduší

Pokud počítáme s tím, že znečištění ovzduší skleníkovými plyny je třeba přinejmenším přibrzdit, pak nelze přehlédnout, že zrovna aktivisté za udržitelný život (zvláště jejich "zelená" varianta) málem od samého začátku svého působení tak dramaticky a zcela zásadně odmítali atomovou energii jako možné výchozí řešení tohoto problému v průmyslově vyspělých státech. Oprávněně poukazovali na to, že vyhořelé články z atomových elektráren mohou být nemalým rizikem pro životní prostředí, kdyby se nepočítalo s pokrokem v atomových technologiích. Odpůrci atomové energie ovšem kategoricky tvrdili, že tato rizika nejen mohou být až v budoucnu (navíc bez perspektiv příštího dalšího využití "odpadu"), ale že jsou dána okamžitě nevypočitatelnými důsledky spojenými s provozem atomových elektráren. Nebrali v úvahu nemalou spolehlivost jejich provozu. (Jako kdyby přízrak černobylské katastrofy byl stále za bukem.) Nevzali přitom sebeméně v úvahu, že dočasně jde o jeden z relativně "čistých" a cenově stále přijatelných zdrojů energie (kromě např. přehrad) a nemálo spolehlivý provoz těchto elektráren v nemalé řadě zemí (když se nedá očekávat, že společnost se vrátí do "přírodních" poměrů).

7. Předběžná zmínka o nutnosti "za všechno" platit...

Jakmile chceme být aspoň trochu spravedliví také k těm, kteří se dočkali průmyslového rozvoje později (než probíhal typický "kapitalistický" vývoj průmyslových států), nemůžeme jen smést ze stolu poukaz těch později přišedších, že oni zatím na ty dnešní požadavky doby nestačí (pokud jsou oprávněné). Musí se kromě celkového množství nežádoucích zplodin v ovzduší zřejmě také přihlédnout k jejich množství na hlavu. Případné kompenzace "bohatých" vůči "chudým" ("offsetting", "cap-and-trade") musí diferencovat. Nelze vycházet jen z nějakých absolutních čísel. Je třeba současně vzít v úvahu dosavadní účinnost technologií v tom či onom státě, spolu s očekávanými možnostmi v čase vpřed. Je pochopitelné, že na tomto poli se bude nemálo tvrdě vyjednávat; a to jak na straně dárců, tak na straně těch, kteří by se měli dočkat nějakých překlenovacích finančních podpor.

8. I když ani konkrétní čísla nejsou stoprocentním řešením

Vůdčí političtí činitelé USA a Číny snad trochu naznačili, že chtějí kromě obecných proklamací konkrétně aspoň trochu naznačit číselně prezentovaným příkladem, kterým směrem by se měl brát vývoj celého světa. Při vzájemném setkání obou prezidentů těchto států Barack Obama prohlásil, že USA hodlají snížit své emise o 17 % z úrovně roku 2005 do roku 2020; a o plných 83 % do roku 2050 (17. 11. 2009). Následujícího dne Čína ústy prezidenta Hu slíbila, že úroveň emisí z roku 2005 do roku 2020 sníží o 40 až 45 %. Je tu ovšem dvojí otázka: a) bez ohledu na dobře míněné úmysly, zda mají přijatelnou kompetenci k prosazení takových slibů od samého začátku, b) vyhlášený termín jde nemálo let za konec funkčního období obou prezidentů, aby mohli závazně přímo osobně dohlížet na průběh plnění po celou slíbenou dobu. Při těchto prohlášeních je zároveň zjevné, že takto by nebylo dosaženo žádoucí teoreticky stanovené mety, aby se svět nedostal nad limitní zvýšení teploty o ty riskantní 2°C. (To snížení vůči úrovni z roku 1990, jak už tu bylo zmíněno výše, by muselo být nejméně o 25 -- 40 %.) To jen Evropa (EU) počítá s tím, že by mohla ve srovnání ne až s rokem 2005, ale již s rokem 1990, dosáhnout snížení emisí o nejméně 20 % (s jistou rezervou pro případné další vyjednávání). Vzhledem k dosavadnímu -- spíše jen omezeně perspektivnímu -- průběhu Kodaňského summitu se dá očekávat, že někteří z rozhodujících světových činitelů, kteří zatím do Kodaně nedorazili, budou zřejmě muset do Dánska dorazit dřív, než měli původně naplánováno -- aby se dojednaly aspoň obecně některé parametry pro svou příští specifikaci (na dalším summitu). Mimochodem: ani ČR nezůstala ušetřena kritiky (exhalace z prunéřovské elektrárny jsou objemem nemálo větší než celkové emise několika tichomořských států, které na to veřejně upozornily).

Také bychom si měli předběžně všimnout, co by se stalo s cenami a s životní úrovní, kdyby začaly platit nějaké kompenzační normy, když se musí počítat také s tím, že takové "zdanění" (jako jistá "pokuta" za exhalace nežádoucích plynů do ovzduší) by zatížilo především ceny elektrické energie a nemálo také zvláště leteckou dopravu. Britští vědci (viz "New Scientist" z 5. 12. 2009, str. 8 -- 10) pro svou zemi uvedli, že by v řadě položek ten cenový vzrůst (při srovnatelné jejich úrovni) byl pro rok 2050 minimální, vesměs jen mezi 1 -- 2 % (např. u potravin, oblečení, automobilů, ale i elektroniky). Jen u cen elektřiny byl nemálo vyšší, o celých 15 %; a také u letecké dopravy, kde se to číslo vyšplhalo na nemalých 240 % vůči základu (pokud se do té doby nenajde úspornější zdroj pro pohon letadel). --- Britský premiér Gordon Brown (a s ním EU) počítá, že globální náklady spojené s péčí o zemské klima by se vyšplhaly na $100 miliard ročně.

Nejsme ještě u konce. Musíme si všimnout některých dalších závažných výhrad vůči stávajícím projektům z Kodaně, jejíž aspirace "respirují" nyní nemálo těžce. Také jsme zatím necitovali nejpesimističtější klimatické scénáře. (Stane se tak ve 3. části tohoto cyklu.)

Vytisknout