Jak přežít ve zdraví volební kampaň?

16. 12. 2009 / Miloslav Štěrba

Moji odpůrci mě odkáží k vybledlé pravdě o stranickém vládnutí jako jediném možném demokratickém způsobu řízení věcí veřejných. Hájí se, že strany přece utrácí s v é peníze, nikoli tvoje, daňový poplatníku.( A tak se pak nedivme, že českou krajinu zasviňují bilboardy, v době volební sloužící svým bachyním.) I peníze jsou u nás dvojího druhu: Jedny, z oškubaných poplatníků k placení zlatých padáků, rent, náhrad a prohraných arbitráží, k odměnám členů dozorčích rad, kontrolorů, soudců, policajtů, městských strážníků, atd., druhé, rovněž z oškubaných poplatníků, k zachování při životě rodin s dětmi, sociální výpomoci nezaměstnaným, k financování školství (a nejen toho plzeňského), k udržení při životě heren a kasín, ale i na účely bohabojné, jak všichni víme, neboť stále platí ona pravda o chlebu a hrách a strachu před ohněm pekelným.

Čert vem peníze, pokud jsou na stole a máme tudíž právo s nimi zacházet jako vlastníci. Jenže na stole je dlužní úpis s částkou stále se zvyšující. Kolem popochází vláda a ví, ostatně nám do dnes a denně opakuje, že do voleb nás čeká jen další zadlužování, protože tak to je a jinak být nemůže. Politici jen čekají, a v parlamentu je jich většina, že rozhází další miliardy.

V zákulisí stranických sekretariátů už mafiáni rozdali karty. Jedni si už dávno odpřisáhli (ČSSD), že ti staří jsou tak dobří, že budou na volitelných místech i tentokrát, jinde (ODS) zafinacovali velrybáře, což je další příspěvek naší demokracie k celosvětovému tažení Greenpeace. Pak je tu v záloze Miloš Zeman s jeho šancí naroubovanou na "změnu", jež oblafla nejen americké voliče, ale i komitét pro nobelovskou cenu za mír. O TOP 09 raději pomlčím.

V řadě zemí vzhledem k výše uvedenému zavedli povinnost jít k volbám. Se stejnou logikou, s jakou Petr Veliký přikázal svým ministrům, aby se chopili seker a utínali hlavy odbojným střelcům. Věděl, že kdy se potřísní krví, budou loajální. A tak i náš lid by měl být veden ke špalku zákonnou úpravou, nejlépe ve strachu před tučnou pokutou při odmítnutí jít volit. Na to jsme příliš lakomí, abychom dokázali oddolat šalbě volební neúčasti. V několika obcích, jejichž starostové a zastupitelstva přivedli komunitu na buben, musí stát delegovat úředníka, aby zastával úřad lidovlády. O tomto druhu štěstí si ale můžeme nechat zdát. Úřednická vláda má na kahánku, i když mě poučíte, že ani ona není ta pravá ořechová, protože v ní mají prsty naši zlatí politici. Snad jenom kdyby další pandemie rozehnala připravovanou volební taškařici a lid byl nucen trpět několik let pod knůtou vlády s největší popularitou. Tento druh štěstí nás ale nepostihne.

Když jsem se dnes ráno probudil, hlavou mi ještě dobíhal sen, že jsme na prahu totální katastrofy přece jen objevili způsob, jak obejít volby a posadit do parlamentních lavic lidi s důvěrou plynoucí z mozkových zavitů naší populace. Z dlouhého seznamu ochotníků jít spravovat věci veřejné si občan vybral svých deset žen a mužů, o nichž má jakousi představu, že jim na určitou dobu svěří mandát k vládnutí. Volební kondiciogram pak občanu Jáchymovi zaručil čtyři roky klidného života.

Vytisknout