Co spojuje změnu klimatu, ropný zlom, meze růstu atd.?

15. 12. 2009

Tento esej bude věnován některým sociálním a psychologickým příčinám toho, proč problému naléhavosti nebo naší prekérní situaci v zásobování zdroji na individuální rovině nelze čelit, a i na vládní úrovni k tomu dochází pouze šnečím tempem. Mezi fenomény, které prozkoumáme, bude:

• a) proč si vytváříme přesvědčení a jakým způsobem se tato přesvědčení mění
• b) naše dispozice důvěřovat autoritativním postavám
• c) naše záliba v optimismu
• d) teorie kognitivní zátěže (cognitive load)
• e) relativní fitness
• f) efekt "posledního stimulu" (recency effect)

a ještě několik dalších jevů.

Prolog

Naše společenská infrastruktura byla vybudována na bázi levných tekutých paliv a nemnoha externalit, a na základě očekávání, že tyto podmínky potrvají i do budoucna. Tato pevná infrastruktura ve spojení s neuspokojitelnými lidskými požadavky na energetické služby mohou vyústit v krizi, kterou každý živočišný druh prochází pouze jednou, pokud naše planetární zdroje a ekosystémy už se zmíněnými nároky neudrží krok. Problémy se však nakonec primárně netýkají geologie, technologie, nebo samočistí kapacity Země - to jsou pouze symptomy. V podstatě zde totiž čelíme lidskému problému. Naše kolektivní kognitivní systémy přesvědčení a z nich vyplývající chování sehrají při adaptaci na ohromné výzvy spojené s vyčerpáváním zdrojů a s environmentálními limity, případně při našem selhání, stěžejní úlohu.

Tento esej načrtne několik behaviorálních tendencí, s nimiž se můžeme setkat při pokusu dosáhnout včasných a logických řešení problému zmenšování množství dostupné energie připadající na jednoho obyvatele. Prozkoumá, jakým způsobem zpracováváme nové informace, a vyústí v ohledání samotných našich systémů přesvědčení... Díky těmto systémům se navzdory faktům dopouštíme jistého kognitivního zkreslení, jež nám brání jednat ve vztahu ke složitým a děsivým tématům za hranicemi naší každodenní zkušenosti...

(Výstraha: Neurovědy představují složité a rozšiřující se výzkumné pole. Při debatě o lidských sklonech k různému chování samozřejmě tak jako ve většině vědeckých studií generalizuji - pokud tedy například říkám, že si lidé více cení přítomnosti než budoucnosti, tvrdím to obdobným způsobem, jako výrok "muži jsou vyšší než ženy (v průměru)".)

Popření/kognitivní disonance

Popření je obranný mechanismus uplatňovaný tam, kde osoba čelí faktu příliš bolestnému, než aby ho přijala; místo toho jej odmítne a tvrdí, že není pravdivý, případně i navzdory nevývratným důkazům. S tím je spojen psychologický koncept kognitivní disonance zavedený sociálním psychologem Leonem Festigerem. Kognitivní disonance popisuje negativní tenzi způsobenou tím, že určitá osoba má ve stejnou chvíli dvě myšlenky, které jsou ve vzájemném konfliktu, nebo zapojením do chování, které je v konfliktu s přesvědčením této osoby. Stav kognitivní disonance brání v získání či vytvoření nových myšlenek či přesvědčení, případně v modifikaci existujících přesvědčení, kvůli snaze o omezení rozsahu disonance (konfliktu) mezi kognicemi.

Jared Diamond se v Kolapsu zmiňuje o chování lidí žijících v prostoru pod přehradou, která může prasknout:

Dosažení sociálních limitů růstu představuje potenciální celosvětové protržení přehrady. Není divu, že počáteční reakce na informace o změně světa, který známe, se vyznačují skepsí. (Všimněte si: Je zajímavé, že koncept popření je spojen se studiem závislosti.)

Teorie kognitivní zátěže

Teorie kognitivní zátěže tvrdí, že lidé mají maximální kapacitu pracovní paměti. Po nějakých sedmi 'dávkách' informace se naše pracovní paměť zaplní a nemůžeme už přijmout nic dalšího bez toho, abychom některou z předchozích 'dávek' zapomněli. Pokuste si zapamatovat následující čísla: 1-9-1-4-7-6-7-5-9-5-9. Je to dost těžké. Ale pokud je přeskupíte do dávek, takto: 1-914-767-5959, stane se to mnohem snadnějším. Měřením tohoto fenoménu se zabývala řada studií... Pochopitelně, že v naší společnosti s mobilními telefony, taxíky, Internetem, kávou, fotbalem, Grayovou učebnicí anatomie, korporátními žebříčky a přemírou dalších stimulů připomínajících čokoládový koláč smysluplná kontemplace a výuka týkající se vyčerpávání energie a planetárního prostředí obyčejně reprezentuje stimul druhého řádu, který je zapomenut. Mnozí jsou prostě už příliš kognitivně zdaněni na to, aby byli schopni vnímat ještě mnohem více.

Přehnané diskontní sazby

Vyvinuli jsme nervové mechanismy, které přehnaně upřednostňují přítomnost před budoucností (měřeno tím, čemu ekonomové říkají 'diskontní sazby'), a moderní kultura zemí OECD tento rys ještě zhoršuje. Čím je tato sazba vyšší, tím více je dotyčný 'závislý' na přítomném okamžiku. Menší diskontní sazba znamená větší kontrolu neokortexu nad savčími a ještěřími impulsy typu 'žít okamžikem'. Různé objekty a pojmy jsou diskontovány podle různých sazeb (například cukr nebo peníze). Různé podskupiny lidí (drogově závislí, mladí, gambleři, muži, osoby se sklonem podstupovat riziko, osoby s malým matematickým nadáním, pijáci alkoholu atd.) uplatňují přehnanější diskontní sazby - jsou méně schopni jednat s ohledem na budoucnost a snadněji podléhají krátkodobým touhám.

Vyvinuli jsme se tak, že v okamžiku stresu nebo nebezpečí máme okamžitý přístup k naší emocionální mysli - před mnoha miliony let by příliš mnoho racionálního myšlení znamenalo sebevraždu. Vyčerpání ropy, změna klimatu a zanik planetárních ekosystémů jsou problémy s dlouhou dobou vzniku. Proto informace, která nás přesvědčí, že ropný zlom buď a) není ničím, z čeho kouká velký kšeft, nebo b) dojde k němu po roce 2030, v zásadě nebude naší emocionální myslí zpracována. Průměrná osoba nebo politik vyhodnotí tuto informaci jako volnou vstupenku na pokračování v dosavadním způsobu života. Obzvláště to platí, pokud hodnocení pochází z důvěryhodného, respektovaného, mainstreamového zdroje, protože pak "prokapává" hierarchickou korporátní společností shora dolů. Bude také těžké kolektivně jednat, dokud se tyto věci nestanou aktuálním problémem.

Efekt posledního stimulu

Přehnané diskontní sazby fungují také v opačném směru - ropné krize a fronty na benzín v 70. letech jsou dnes jako příběhy z dějepisných učebnic - nic, co by sebou v přítomnosti neslo příliš mnoho emocionální váhy - a to je téměř, jako by naše akční a motivační spouštěče byly mapami ukazujícími pouze území ozářené denním světlem, starajícími se pouze o to, co je osvětleno - zatímco temná území jsou příliš daleko za naším horizontem. Efekt posledního stimulu je vlastně jen převrácením přehnané diskontní sazby - místo toho, abychom budoucnosti přikládali menší váhu než přítomnosti, oceňujeme minulost níže než přítomnost.

Kognitivní psychologové zjistili, že lidé mají sklon ve svých rozhodovacích procesech přikládat nadměrnou váhu nejčerstvějším údajům a stimulům. Možným důvodem efektu posledního stimulu je fakt, že tyto věci dosud setrvávají v pracovní paměti. Efekt má ve vztahu ropnému zlomu a globálnímu oteplování dvojí důležitý vztah. Za prvé, kolektivně očekáváme, že dnešek bude převážně připomínat včerejšek a zítřek zase bude podobný dnešku - obchody plné chutného pohoštění subvencovaného ropou, čerpací stanice s levným a snadným doplněním nádrže, nadbytek nových možností zábavy a rozptýlení brání naší mysli v tom, aby si představila, že zítra to může být jiné. Za druhé, v různých kampaních zaměřených na informování veřejnosti i politiků o nebezpečích vyčerpávání ropy má každá 'poslední' optimistická zpráva, která ropný zlom popírá, tendenci mentálně 'přepsat' něco z možných výsledků předchozí kampaně.

Jedním z důvodů, proč jsem se začal efektem posledního stimulu zabývat, byl fakt, že jsem si sám na sobě všiml kolísání ve věci ropného zlomu a změny klimatu v závislosti na tom, s kým jsem právě mluvil nebo co jsem viděl. Začal jsem si všímat vzorce, v němž mé 'přesvědčení' významně korelovalo s tím, co jsem naposledy četl nebo s kým jsem naposledy mluvil. Protože u obou témat existuje tak mnoho neznámých, slyšet objasňující slova z důvěryhodného zdroje může znamenat výraznou změnu názoru, pokud dotyčný nemá čas metodicky prozkoumat argumenty během následného individuálního šetření...

Témata klimatické změny a ropného zlomu jsou tak široká a složitá, že věda i aktivismus zde podléhají efektu posledního stimulu. Každý kdo je nejhlasitější, nejdůvěryhodnější a nejopakovanější (mj. naposledy slyšený), má výhodu.

Důvěra k autoritativním postavám

Rafinovaná a promyšlená analýza z pera znepokojeného jednotlivce je snadno potopena rétorickými úvodníky respektovaných listů. Portrétování obav z ropného zlomu v důvěryhodných zpravodajských zdrojích coby projevů 'alarmistů' či 'Kasander' účinně vymazává nepříjemnou obavu či přesvědčení o ropném zlomu, které kdosi začal povzbuzovat.

Sociologie uznává, že máme sklon věřit autoritativním postavám. Ačkoliv se ještě neví proč, Richard Dawkins je přesvědčen, že jde o adaptivní vedlejší produkt existence dětí, které se po tisíce generací bez dotazování řídily instrukcemi dospělých. Poslušné děti, které nejedly zakázané bobule, nesahaly na hada a neplavaly do vodopádů přežily - a později měly vlastní potomky.

Vyhýbání se riziku

Vyhýbání se riziku je finanční a psychologický koncept, který předpokládá, že spotřebitelé preferují vrabce v hrsti před holubem na střeše. Ve vztahu k ropnému zlomu to znamená, že riziko spojené s opuštěním teplého obalu moderní, na síť napojené energeticky intenzívní společnosti může být emocionálně odrazující.

Relativní fitness

Posun vzhůru na žebříčku sexuálních partnerů přispíval k reprodukčnímu úspěchu našich předků - ti na spodních příčkách se našimi předky nestali. Řeč v kmenovém životě rozšířila význam reputace a její vliv na reprodukční soupeření. Prohlášení, akce a názory určitého jedince tak přispívaly k růstu či poklesu jeho statusu uvnitř kmene. Velká část lidské komunikace směřuje k dosažení toho, aby druzí přemýšleli, chovali se a věřili stejně jako my. Současně s tím se druzí snaží dosáhnout toho, abychom my následovali jejich preference.

Ti kdo velmi nahlas hovoří o bezprostředním příchodu ropného zlomu utrpí 'újmu na vnímané fitness', pokud vyjde najevo informace odkládající nebo zmírňující dopad ropného zlomu na světovou nabídku ropy. Podobně ti, kdo se domnívají, že máme dost ropy na dalších 20-30 let, budou vypadat hloupě (poškodí svou reputaci, což povede k 'vnímanému' poklesu statusu jejich fitness), jestliže se ukáže, že už se nedočkáme 90 milionů barelů denně a že za několik let přijde roční pokles těžby o 5%. Ve skutečnosti jsou pro mnohé fakta nepodstatná - jejich systémy přesvědčení jsou relativně neměnné a nová fakta podporující jejich názor jsou považována za 'vítězství', i když světu jako celku přinášejí neštěstí. Podobně nová fakta odporující přesvědčení jsou vnímána jako 'selhání' a odpovídá se na ně defenzívně.

Sebeklam

Součástí přesvědčivosti pro ostatní je přesvědčivost před sebou samým. Lidé jsou rafinovanými podvodníky i odhalovači podvodníků. Všímáme si u dětí zrudnutí, pocení, zrychleného tepu atd. coby známek stresu a nepoctivosti. Klamání je v přírodě fundamentálním aspektem komunikace, vnitrodruhové i mezidruhové. Existuje teorie o tom, že sebeklam se u sociálně žijících druhů vyvinul kvůli lepšímu zamaskování klamu před druhými.

Víra v optimismus

Lidé, kteří nahlas hovoří o rizicích ropného zlomu, jsou často považováni za pesimisty, ačkoliv se domnívám, že by sami preferovali výraz 'realisté'. Od raného dětství nás učí 'dívat se na to z té lepší stránky' a věřit, že 'všechno zlé je pro něco dobré'. Lidé mají sklon k optimismu, který vede k okamžité kognitivní disonanci, pokud začne diskuse o ropném zlomu.

Lidé mají sklon být nadměrně optimističtí, a tedy přirozeně berou na lehkou váhu 'pesimistická' hlediska a světové názory. Dospělí jsou zvlášť náchylní k sebeklamu, pokud srovnávají svou inteligenci a atraktivitu s druhými. Výzkum ukázal, že systematicky přeceňujeme naše šance na úspěch a věříme, že jsme kompetentnější a máme věci více pod kontrolou, než jak tomu ve skutečnosti je. 88% lidí věří, že jsou nadprůměrnými řidiči. 94% profesorů je přesvědčeno, že jsou ve své práci lepší než průměrný profesor, atd.

Seznámit se s problematikou ropného zlomu může být poněkud šokující. Je těžké být nadšen z faktů o spotřebování ropy a z jejich důsledků, nicméně nepochybně můžeme (a měli bychom) být šťastnější i s menším množstvím energie. Ale obeznámení se s konceptem, který předpovídá nadcházející ubývání zdroje životní síly naší společnosti, může u druhu obvykle přitahovaného optimismem snadno způsobit vnitřní konflikt.

Celý článek v angličtině: ZDE