Zmatený PES...

16. 12. 2009 / Ladislav Žák

Pokud se podíváme do dějin, tak tam vždy najdeme ke konkrétnímu stavu věcí několik základních výkladů. Ten první říká, že stav je nereformovatelný, protože je posvátný. Ten druhý říká, že stav je nereformovatelný, protože je prostě nejlepší. Ten třetí říká, že je to tak, jak to je, ale nedá se s tím nic dělat. Čtvrtý říká, že je to tak, jak to je, ale nedá se s tím nic dělat, protože na nic lepšího jsme dosud nepřišli. Pátý tvrdí, že daný stav je přežitý, a nabízí alternativu - a ten šestý říká, že tento stav věcí je strašlivý a cokoliv nastane, bude lepší než to, co je. Sedmý a poslední nebo možná první popis v této řadě říká, že tento stav vlastně vůbec není, protože jediný pravý stav je na onom nebo jiném světě a ten je posvátný. Mezitím se svět a jeho realita kolem nás bez ohledu na tyto názory mění a v zásadě čeká na nové pojmenování, popis či obraz, vůči kterému se zase budou podobným způsobem vyslovovat jiní dvorní a protidvorní teoretici. Někdy si role vymění, ale někdy to jsou pořád ti jedni a ti samí.

Chci tím říci, že v politice nebojujeme s realitou, ale s jejími obrazy a dalšími popisy. I ten kapitál je konec konců jen vyjádřením míry směnitelnosti obrazů a jiných interpretací skutečných hodnot. Tam, kde je vytvořena dostatečná technicko - sociální infrastruktura, tam se tyto interpretace hodnot stahují a vesele se kotí, když k tomu používají hodnot, které z těch či oněch důvodů nejsou tak dobře interpretovatelné tam, kde se zrovna nacházejí. Kapitalismus je potom pojmenování určitých parametrů takového stavu věcí a rozměrů, kterých nabývají. V politice jde o to, kdo a jak hodnoty interpretuje, nikoliv o to, jaké ve skutečnosti jsou. Skutečné hodnoty byly, jsou a budou poměrně stabilní. Mohou však být při náležitých interpretacích shledány lehkými nebo naopak nesnesitelné zatěžujícími. Třeba jako naše měnové zlato, které jsme vyprodali za tři sta dolarů za unci, prý "abychom neplatili daň za nostalgii..." Můžete hádat třikrát, kdopak nám to tenkrát vládl.

Jak říká starý vtip - v závodech o Měsíc nejde o to, kdo natře Měsíc na rudo, ale o to, kdo potom napíše COCA-COLA. Pokud si PES neuvědomí, že nejde o nic menšího než o naprosto zásadní a nemilosrdný spor o interpretaci současného světa, potom bude už vždycky jenom čekat na ohlodané kosti z panského stolu. Můj problém nespočívá v pocitu, jestli si to dnes všichni socialisté uvědomují nebo ne. Můj problém spočívá v tom, že to zcela evidentně většině z nich vyhovuje a o tu ohlodanou kost se ještě k obveselení panstva občas porvou. Nejkomičtější je potom obraz psa, kterému se ocitla hlava nad stolem - a poté, co byl skopnut mezi své, hraje si mezi psy na honoraci, protože byl tam nahoře. Nejtragičtějším obrazem je pak ten ze psů, který je vyzdvižen na židli a za nejtučnější kost potom hlídá ty " obyčejné podstolní."

Takže dokud se PES nestane vlkem, tak je to jenom přístolní, gaučové plemeno - a může si tam lehnout i s velkou částí svých bývalých aktivních příznivců, kterým už dnes PES nestojí ani za to, aby došli k volbám. Ostatně PES sám je nazývá "gaučovou stranou" a pokládá ji slovy svého vůdce za svého největšího nepřítele. Jenže lidé nemilují přicmrndávače u cizích stolů. Je to tak, i když je to především proto, že tak rádi přicmrndáváme skoro všichni. Proto hlasujeme pro ty, kteří nás jsou schopni přesvědčit o tom, že mají vlastní stůl, i když tak nějak podvědomě tušíme, že ten stůl je doopravdy jenom jeden.

Vytisknout