Náš čas a svět toho času

15. 12. 2009 / Miroslav Vejlupek

Z polí podél dálnice Praha - Brno se k nebi vzpínají monumentální reklamní monstra. Neměla tam být: hrůzně hyzdí přirozenost krajiny, díla to tisíciletého tvoření přírody a každoročního tvoření člověka. (V Británii podél dálnic žádné reklamy nejsou, neboť je to zákonem zakázáno z bezpečnostních důvodů, pozn. red.) Ta monstra tam umístili marketingoví inženýři ve službách kapitálu, případ od případu pojmenovaného názvy firem, a učinili tak se souhlasem finančně odměněných majitelů pozemků.

Prosadily se peníze, prosadil se kapitál - svou rozvinutou komplexní marketingovou mocí: vždyť kohopak by dnes ještě napadlo, že marketing je jen reklama? Reklama také, ale ještě před ní, na samém počátku procesu mocenského taktizování přece racionálně stanovený cíl zisku, a to za pečlivého průzkumu trhu, likvidace konkurence, lobbování, nákupu myslí a morálky politicky vlivných jedinců, skupin a stran, za mediální kampaně, za flexibilní tvorby cen a konečně i metod prodeje. V polích podél dálnice Praha - Brno se tedy prosadil marketing kapitálu a zanechal tu vzkaz o vlastní morálce, vlastním estetickém cítění a vlastní přírodě. Kolik znáte v této zemi míst, kde se tak nestalo?

Na české politické scéně před časem jen na mžik rozvířila zkalené vody takzvaná Vyšehradská výzva, jejíž signatáři odmítli předvolební taktiku politické strany a vzepřeli se pojmům politická strana jako obchodní společnost, trh voličských hlasů či marketingová studie reklamní agentury. Třebas média popsala Vyšehradskou výzvu převážně jako vzpouru znectěných kandidátů na veřejné funkce uvnitř ČSSD, šlo venkoncem o protest zbytků původní "obyčejné" lidské morálky proti morálce marketingu.

Marketing kapitálu totiž potřebuje ke svým zájmům zdroje politické a převzaly-li tyto zdroje jeho morálku a nazření světa, je to jen jedno z mnoha jeho vítězství, svědčících o nezadržitelně rostoucí vládě nad světem. Pojmy politická strana - obchodní společnost, volby - trh voličských hlasů, marketing volební kampaně jsou ze slovního rejstříku politických exponentů ve všech parlamentních demokraciích, jde jen o to, jak tento rejstřík zakamuflovat před veřejností a jak velmi je tato veřejnost naivní, sebeobelhávání lačná a manipulovatelná. O veřejnost tu jde vždycky především. O každého jedince tu jde především. Vždyť právě na něho je zacílen marketing, ať už ve sféře obchodu, ať ve sféře politiky. Kapitál pojal lidské vědomí jako surovinu k opracování. Opracovává ji důmyslným marketingem. Politika dílo dokončuje.

A tak občan má základní lidské právo buď bezduše, nebo vědomě nevolnicky sloužit - jako poslušný konzument produktů kapitálu, jemuž dokola vrací jím mu půjčené peníze, a v pravidelných periodách také jako volič produktů (volebních programů) s kapitálem prorostlých politických stran či jednotlivců. Samotný voličsko-konzumentský život lidského individua je jen vypůjčený, mlčky nasmlouvaný.

Odmítneš-li ho, zkrátka zahyneš. A tak jde opravdu o každého jedince, o toho nejvíc, jenž ještě neuzavřel smlouvu, ať je ve světě kdekoliv. Publicisté se dohadují, kdo opravdu zvítězil v Iráku a kdo zvítězí v Afghánistánu. Ale proč? Vítěz je znám od prvního dne. Je to a může to být jen a jen kapitál skýtající produkty na ničení. Po něm to je a vždy bude kapitál s produkty k obnově toho prostoru-trhu, který uchopil a už se ho nevzdá. Prostor vně a uvnitř člověka přetvoří k obrazu svému. Důmyslným marketingem a trpělivý vpíše sem vzkaz o vlastní morálce, vlastním estetickém cítění a vlastní přírodě.

Naučí člověka vypůjčenému voličsko-konzumentskému životu. Je to tak od anglické průmyslové revoluce: Na svém dobytém prostoru-trhu vystaví kapitál svůj vlastní, původnímu přirozenému vzdálený svět, v němž i individuum se dobrovolně vzdá své přirozenosti, nemaje potuchy o tom, že samo se stalo umělým produktem marketingu. Marketing jako Tvůrce: umělá příroda, umělý svět, uměle nalinkovaný životní styl. Skutečná tvář novodobého pozemského světa, v němž ubíhají dějiny celého lidského plemene. Kam ubíhají? Proč právě takto? Jaký to má všechno smysl? (A musí to mít smysl?)

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 15.12. 2009