Humánní ekologie kolapsu

14. 12. 2009 / John Michael Greer

S nadcházejícím soumrakem věku levné energie se patrně ocitáme v podobné situaci. Zdá se mi, že velká část zmatku v komunitě ropného zlomu, a ještě větší díl slepé oddanosti katastrofálně zavádějící politice, která vládne za hranicemi této komunity, pochází z neschopnosti klást správné otázky. Velmi mnoho lidí vědomých si omezenosti zásob fosilních paliv se například domnívá, že otázka, na niž je třeba odpovědět, zní: "Jak udržet moderní průmyslovou společnost s pomocí alternativní energie?"

Jenže ptejte se takto, a ocitnete se zpět v pustině, protože každá odpověď na takovou otázku je špatná. Otázka, kterou je třeba položit, zní: "Může moderní průmyslová společnost vůbec existovat bez ohromných a rostoucích vstupů v zásadě bezplatné energie toho typu, jaký je na této planetě dostupný pouze z fosilních paliv?" A odpověď zní: "Nikoliv". Jakmile pochopíte tohle, napadnou vás další užitečné otázky - například: "Jak velká část užitečného dědictví posledních tří století může být zachráněna?", a jak - ale dokud se nezbavíte špatné otázky, jste odsouzeni honit se za chimérou náhražky za ropu, která nebude ke svému vzniku potřebovat nějakých sto milionů let.

Stejně snadno lze nalézt další příklady. Nicméně zatímco se světoví lídři v Kodani zaměstnávají střídavě pózováním pro fotografy a brutální kabinetní politikou, nevyslovená otázka, která nejnaléhavěji visí ve vzduchu, zní: "Proč se lidské společnosti čelící volbě mezi přežitím a kolapsem tak důsledně rozhodují pro to, co je zničí?"

Ve většině diskusí o ropném zlomu, změně klimatu a takřka každém jiném globálním tématu, na něž si vzpomenete, je zahrnut předpoklad, že pokud se budeme dost snažit, můžeme dnešní krizi překonat a směle pokračovat do budoucnosti. Lidé v politickém mainstreamu mají navzdory důkazům sklon trvat na tom, že problém vyřeší výměna lidí, kteří aktuálně nesou odpovědnost za politický a ekonomický systém. Lidé mimo mainstream mají zase sklon trvat na tom (také navzdory důkazům), že problém řeší výměna našeho politického nebo ekonomického systému za jiný, který se jim lépe zamlouvá.

Prakticky veškeré mediální pokrytí kodaňského cirkusu, ať už mainstreamové nebo alternativní, spadá do jednoho z obou zmíněných táborů. Zatímco mainstreamová pravice kolektivně mlátí pěstí do řečnického pultu a trvá na tom, že ledním medvědům by se dařilo stejně dobře, pokud by poslední volby dopadly naopak, a zatímco mainstreamová levice plní prostor úpěnlivými prosbami, aby Obama ztělesnil takřka mesianistickou fantastickou roli, kterou do něj projektuje - mohl by mi prosím někdo jednou vysvětlit, jak může dostat hlava státu Nobelovu cenu míru, když nadšeně vede dvě války? Socialisté mezitím prohlašují, že za všechny chyby může kapitalismus, a že je lze rychle odstranit socialistickou revolucí, bez ohledu na takovou trapnou drobnost, že totiž environmentální rejstřík socialistických zemí byl vesměs ještě horší než u zemí kapitalistických; další radikálové zleva i zprava vydávají podobná prohlášení jako socialisté, často ještě hůře podložená. (Zde je třeba nezapomínat, že v americkém úzu se pro sympatizanta mainstreamové levice používá výrazu "liberal", zatímco výraz "socialist" už označuje příslušníka radikální levice, nikoliv socialistu ve smyslu příslušnosti k levostředové sociálně demokratické tradici - KD.)

Přesto si myslím, že velmi mnoho lidí si začíná uvědomovat, že ať už budou výsledky kodaňského summitu jakékoliv, smysluplná odpověď na rostoucí nestabilitu globálního klimatu mezi nimi nebude. James Hansen, jeden z neprestižnějších klimatologů, sdělil médiím, že doufá v selhání kodaňských rozhovorů, neboť žádná z projednávaných možností by nevedla k užitečnému výsledku; bude prý lepší toho nechat a začít znova od startu. Zdá se mi, že v prvním bodě má pravdu, ale mýlí se v tom druhém - protože pokud začneme od startu, hádejte, kde skončíme? Přesně tam, kde jsme teď: Tváří v tvář zející propasti mezi tím, co je politicky možné, a tím, co by současnou krizi skutečně řešilo.

Lidé, kteří nejsou v mocenské pozici a nemusejí čelit důsledkům politických rozhodnutí, běžně trvají na tom, že politici mohou nebo by měli takovéto průrvy přeskočit, aby zajistili dobro svých voličů. Kodaň nabízí užitečnou lekci toho, proč je podobná rétorika pouhým plýtváním slovy. Pro účely této diskuse předpokládejme, že Obama odsouhlasí tak velké snížení amerických emisí oxidu uhličitého, aby to mělo na globální klimatickou změnu reálný dopad. Dojde k takovému omezení? Nikoliv, protože Kongres musí odsouhlasit jeho implementaci, a i když je kontrolován Demokratickou většinou, dosud nebyl schopen v této věci schválit ani ten nejbezvýznamnější zákon.

Předpokládejme, že by došlo k k něčemu tak nepravděpodobnému, a Obama i Kongres odsouhlasí významné snížení emisí oxidu uhličitého. Jaký bude výsledek? Ze všeho nejspíše rozhodné vítězství Republikánů ve volbách do Kongresu v roce 2010 následované zrušením příslušných zákonů. Emise nelze snížit mávnutím kouzelné hůlky; snížení bude stát biliony dolarů právě v době, kdy rozpočet je již napjatý, a uvalí na celou ekonomiku velké dodatečné náklady. Tyto náklady by byly nepopulární, i kdyby byl klimatologický konsensus mimo vědeckou komunitu přijímán s důvěrou, což se ovšem neděje. Dokonce i ti členové Kongresu, kteří by opravdu rádi viděli zákony o snižování emisí, přemýšlejí o svých vyhlídkách na setrvání v úřadu.

I v mezinárodních vztazích se uplatňuje drsná a pohotová varianta stejného systému brzd a rovnováh; kterýkoliv stát, který by přijal významné snížení emisí oxidu uhličitého, by se ve srovnání s těmi, kdo tak neučinili, vystavil mimořádně velké ekonomické nevýhodě. Sledujte jen, jak se v Kodani soupeřící mocenské bloky snaží přehodit zodpovědnost za snížení emisí na toho druhého. Vzpomínáte si na neúspěšné jednání o mezinárodním obchodě v minulé dekádě, během nějž se Evropa a USA snažily zastrašit vznikající průmyslové mocnosti Třetího světa tak, aby natrvalo přijaly druhořadou pozici? Snaží se o to znova, když namísto obchodních smluv využívají přidělování emisních limitů, a Třetí svět to znova nepřijme.

Všimněte si, že ve všech zmíněných případech systém pracuje tak, jek se od něj očekává. Předpokládá se, že volení zástupci se především budou starat o tom, co si pomyslí voliči doma; excesy každé ze stran by měly být brzděny dobře podloženou obavou, že jiná strana může a také bude politicky těžit z každého chybného kroku, který udělá strana u moci. Z tohoto důvodu národní vlády ospravedlňují svou existenci obranou zájmů svých občanů v mezinárodních sporech. Ve většině případů jsou tyto brzdy a rovnováhy nejen užitečné, ale dokonce životně důležité; nekontrolovaná moc v jakékoliv oblasti lidského života zcela důsledně vede k tyranii. Nicméně v jistých případech se tato jinak prospěšná ochrana mění v bariéru bránící přijetí nezbytných rozhodnutí.

Víra, že na ničem z právě zmíněného nezáleží, a že ten či onen může problém odstranit, pokud jen bude chtít, se prohlubuje. Právě proto se tolik rétoriky na obou stranách klimatické debaty tak obsesívně soustředí na hledání nějakého viníka. Samozřejmě, že na obou stranách došlo k hanebnému jednání. Obchodní manažeři, jejichž společnosti ponesou velkou část nákladů na snížení emisí, kvůli snížení těchto nákladů financovali velmi pochybnou vědu, a některé ještě pochybnější veřejné kampaně; akademici buď přizpůsobovali svá zjištění tak, aby se mohli připojit k táboru klimatické změny, nebo se prostituovali ve prospěch korporátních zájmů ochotných příjemně zaplatit každému v laboratorním plášti, kdo bude papouškovat jejich tvrzení; politici na obou stranách sněmovní uličky groteskně překrucovali fakta, aby si prodloužili kariéru.

Vše uvedené se stalo předmětem nekonečných denunciací. Za vším tím kříkem je nicméně sada brutálních faktů, jimž nikdo nehodlá čelit. Není vlastně důležité, jestli současná vlna klimatické nestability je skutečně produktem antropogenních emisí CO₂, poněvadž vypouštět skleníkové plyny do přirozeně nestabilního klimatického systému je ještě mnohem hloupější než vypouštět je do systému stabilního. Z dlouhodobého hlediska představují jedinou udržitelnou úroveň uhlíkového znečištění nulové celkové emise, a zajistit je by znamenalo cosi nepříliš vzdáleného odstranění průmyslové společnosti a jejímu nahrazení něčím mnohem méně blahobytným. Teď bychom to samozřejmě měli stejně udělat, vzhledem k tomu, že světové zásoby fosilních paliv jsou spotřebovávány dost rychle na to, aby omezení produkce začalo v příštích letech a dekádách dost bolet - ale to vše prostě jen zdůrazňuje sporný bod.

I kdyby se ukázalo možným pohánět cosi jako průmyslovou společnost obnovitelnými zdroji, ohromné energetické, pracovní a materiálové náklady potřebné k vývoji obnovitelné energie a nahrazení většiny současné infrastruktury novými systémy přizpůsobenými novým energetickým zdrojům by musely být zaplaceny z existujících zdrojů; takže vše ostatní by muselo být ohlodáno na kost, a ještě dále. Kolik přesně by to stálo je právě teď předmětem všeobecného dohadování, ale není patrně příliš vzdálené pravdě tvrdit, že aby takový gargantuovský projekt měl vůbec šanci zafungovat, populace průmyslového světa by musela přijmout životní standard Třetího světa a populace Třetího světa by se pro předvítelnou budoucnost musela vzdát aspirací na lepší život.

Vyzývám ty, kdo se domnívají, že je tohle politicky proveditelné, aby se snažili přesvědčit své partnery a přátele k dobrovolnému přijetí takových kroků. Každý politik dost zbrklý na to, aby takový projekt prosazoval, by měl dostat dobrou radu, aby se rozloučil se svým znovuzvolením. Každý prezident, který by jen udělal krok tímto směrem - dobrá, pochybuji, že by mnoho lidí zapomnělo na to, co se přihodilo Jimmymu Carterovi. Proto jsem si jist, že musejí existovat fanatici klimatické změny, kteří se vzdali opulentních domů, prodali auta, a nyní žijí v jednopokojových bytech v činžácích zamořených krysami spolu se šesti dalšími aktivisty, tak aby všechny jejich ušetřené peníze mohly jít do výstavby obnovitelné energetiky; ale nikoho takového bohužel neznám, zatímco už jsem dávno ztratil přehled o počtu nálepek upozorňujících na globální oteplování, které jsem kdy viděl na zádi vozů SUV.

Nikdo, ale skutečně nikdo, nehodlá čelit kruté realitě toho, co by znamenala uhlíkově neutrální společnost. Právě proto je tak populární hra na obviňování, a poskytuje také hybnou sílu skrytou za nesmyslnými gesty toho typu, jaké jsou právě v Kodani na stole. Je obvyklou rétorickou frází těchto dní tvrdit, že "selhání není možné", avšak tento druh bezradného zabíječe myšlení se patrně míjí s podstatou věci tak úplně, jak je to jen u nějaké lidské promluvy vůbec možné. Selhání je vždycky možné; pokud by snaha předejít mu vedla k vysoce nežádoucím osobním důsledkům, bez toho, aby měla nejmenší šanci uspět, lze velmi přesvědčivě tvrdit, že nejschůdnější možností pro kohokoliv ve vedoucí pozici je připojit se k party, dokud trvá, a doufat, že se dokáže zbavit obvinění, až se všechno začne hroutit.

Ti kdo mají své pochyby o antropogenické změně klimatu mohou stejnou logiku aplikovat na trvající nulovou reakci průmyslového světa na zlom v produkci ropy, nebo na půltucet jiných globálních krizí plynoucích z nárazu ekonomiky svázané s nekonečným růstem na neúprosné limity konečné planety. Okamžité náklady na akci jsou každopádně tak vysoké a tak nesnesitelné, že jen velmi málo lidí ve vlivných pozicích je ochotno nasazovat krk - a ti kdo to udělají mohou počítat s tím, že je o krk připraví jiní, přeochotní vydělat na jejich pošetilosti.

Existuje ještě jiný způsob, jak chápat paradox, který činí ze selhání jedinou realizovatelnou možnost - ale ten zahrnuje potřebu přehlédnout celou historii hnutí za udržitelnost i teoretickou strukturu v podobě systémové teorie, která kdysi tvořila jeho svorník. Zmíněné přehlédnutí a jeho důsledky budou tvořit druhou část této série.

Celý článek v angličtině: ZDE