Boj s finančním kapitalismem může skončit za limitem jakéhokoli kapitalismu

15. 12. 2009 / Miroslav Tejkl

Myslím, že prezentace postojů evropských sociálních demokratů (PES), kteří podle něho rozlišují mezi "zlým", finančním (spíš asi financializačním) a tím "hodným" -- asi výrobním - kapitalismem, je poněkud zkreslená. A podle mého názoru postoje protagonistů evropské sociální demokracie rozhodně neústí do souhlasu s modelem kapitalismu volné soutěže, který kdysi tak krutě tiskl dělnické vrstvy Dickensovy a Marxovy éry. Tento dojem v Žákovi asi vznikl, protože současní sociální demokraté mají mnohem vlídnější vztah než jejich předchůdci k samotnému trhu jako mechanismu. To ale vůbec nemusí znamenat, že pro ně přestala být nutným zlem dominace kapitálového mechanismu soukromého zhodnocování a prvotního rozdělování v současném ekonomickém systému. A právě tato dominace kapitálu přitom definuje kapitalismus -- nikoli trh, který existoval a postupně sílil i před kapitalismem.

A pokud se jedná o kapitalismus volné soutěže, ten sice měl některé zajímavé vlastnosti a rysy, ty je ale obtížné obnovit a založit na tom svou strategii. Jednalo se zejména o přibližnou rovnost jednotlivých kapitálů, o tehdejší cenu zboží jako parametr, kterému se kapitalista spíše musí přizpůsobit místo toho, aby jí jako tzv. price-maker sám tvořil v jistém rozpětí (pružnost poptávky) jako je tomu v oligopolním kapitalismu současnosti. Toto či jiné zajímavosti výrazně konkurenční fáze vývoje kapitalismu mohou sice v něčem vypadat i přitažlivě, ale nejsou nám k ničemu v situaci, kdy v době nadbytku kapitálu a nedostatku zisku v bohaté části světa jsou generovány procesy mířící zcela opačným směrem -- totiž ke svérázné symbióze kapitálu a veřejných rozpočtů, ke "slitině", jejíž komponenty možná po nějakém čase už nebude možno oddělit a nakonec možná i rozlišit, takže se stanou základem nového řádu...

Nejdůležitější ale je okolnost, že zmíněný "zlý finanční kapitalismus" je sice možná zlý, ale má, jak se zdá, svou nebezpečně významnou funkci a roli v celém společenském řádu, který kapitalismem nazýváme. Tak to alespoň vyplývá z knihy ekonoma Freda Magdoffa a sociologa Johna Bellamy Fostera, protagonistů amerického levicového magazínu Monthly Review, jehož vůdčí postavou býval známý americký levicový ekonom Paul Marlor Sweezy, který v roce 2004, tedy ještě před vypuknutím soudobé velké krize vyspělého světa zemřel. Kniha je sborníkem uspořádaných článků obou autorů z minulosti a čilé nakladatelství Grimmus na Turnovsku jí na jaře 2009 předložilo i českému čtenáři. (J. B. Foster, F. Magdoff, Velká finanční krize -- příčiny a následky, Grimmus, Všeň 2009 -- dále též jen "sborník").

Stanovisko Magdoffa a Fostera, z této knihy vyplývající, se dá zjednodušeně vyjádřit na těchto dvou základních tématech :

1. Kapitalismus se bez růstu neobejde, ale tento růst už ve vyspělé zemi tohoto tisíciletí existuje v tzv. reálné ekonomice, produkující užitečné věci a služby, asi jen na základě tzv. bublin a stoupajícího zadlužování. A jiné už to zřejmě obecně vzato, v průměru asi nebude. Aktuálně zatím zejména v USA, kde se rozvíjený kapitalismus dostal nejdále, ale výhledově asi i jinde ve vyspělém světě. Kniha samotná začíná odkazem na článek z amerického humoristického časopisu Onion, ve kterém americký národ "žádá svou bublinu". Než ta či ona bublina zas praskne, tak si přece na úseku potřebné poptávky něco '"užitečného" odpracuje a pak snad bude zas nějaká jiná a tak pořád. Chicagský investor (asi fiktivní) Bob Taiken v časopise Onion říká "Amerika potřebuje další bublinu. ... v dané chvíli nás drží nad vodou jen bubliny". Přitom nějaká regulace finančních či jiných trhů podle autorů nic zásadního neřeší (spíš naopak, jak si dále ukážeme). Do situace, ve které nyní jsme -- říkají autoři přinejmenším o USA - bychom se dostali tak jako tak.

Základním problémem kapitalismu dnešní doby je totiž podle autorů sborníku sílící stagnace, do které má vyspělý kapitalismus tendenci se stále hlouběji propadávat z mnoha vzájemně spjatých důvodů (sborník, str. 102). Autoři sborníku si podobně jako mnoho jiných kladou otázku, zda v současném světě kapitalistického soukromého zhodnocování nechybí nezbytné ziskové motivační palivo -- a to právě v reálné ekonomice, na které závisíme, protože je - na rozdíl od světového finančního kasína - zdrojem užitečných věcí a služeb. Jestli nechybí v reálné ekonomice vyspělé země zisk určitých nadkritických velikostí, hladin a kvant. Ve sborníku se v této souvislosti připomíná - mimo jiné - i obrovský, čím dál rostoucí zahálející kapitál světových firem a velkých vlastníků, který leží neschopen nalézt dostatečnou investiční příležitost dokonce i v rámci globální ekonomiky bez hranic. Globální kapitál bývá v této souvislosti u jiných autorů někdy přirovnáván k včelímu roji, kroužícímu nad planetou, která nabízí čím dál méně míst, kde by existující rozsah roje mohl výnosně spočinout. Autoři sborníku s odkazem na údaje z roku 2005 uvádějí, že v trezorech amerických korporací odpočívají nečinně 2 biliony dolarů, se kterými se neděje nic a které reprezentují asi tak šestinásobek předkrizových, "tří- a čtyřprocentních" Bushových amerických ročních rozpočtových deficitů (předtím za demokrata Clintona znala Amerika dokonce přebytkové rozpočty). Foster a Magdoff citují v této souvislosti finanční analytičku mozkového trustu MacroMavens Stephanii Pomboyovou, která říká o této skutečnosti znepokojeně: "Na celé věci nejvíc šokuje, že na těch penězích jen tak sedí a nic s nimi nedělají ... není to přitom tak, že by sedět na penězích a čekat bylo za současných podmínek obzvlášť výhodnou investiční ideou. Vypovídá to spíše o skepsi výkonných ředitelů firem, kteří se obávají přetrvávajícího převisu kapitálu, jenž se nahromadil během období následujícím po předchozí bublině."(sborník, str. 37).

V kapitalistickém systému, který má svou vnitřní logiku, ale není legitimita zisku odvozena ani od spotřebního přepychu ani od pouhého hromadění peněz - systémová legitimita zisku je odvozena od akumulace jako rozšiřování kapitálu. Pokud by zisk přestával k této své funkci dominantně sloužit, patřil by přebytek nad náklady, který je jeho základem, v ekonomice velmi vyspělého světa na jiné místo v systému...

2. Foster s Magdoffem ale především dokládají, že pod zorným úhlem hrozící stagnace jako zásadní příčiny nesnází se ten téměř zrůdný rakovinný růst role dluhu ve společnosti, růst role finančního sektoru a jeho čím dál důmyslnějších (a často také zvrácenějších) finančních produktů (tzv. financializace kapitalistické ekonomiky a společnosti vůbec) jeví spíš jako obranná reakce kapitalistického organismu v boji s uvedenou tendencí ke stagnaci a dokonce jako funkční (!) složka současného ekonomického systému. To, že existuje financializační sféra jako jakýsi "nádor" na reálné ekonomice, není příčinou, ale symptomem zla, kterým je neúprosné propadání se reálné ekonomiky do stagnačního vývoje, který v kapitalismu není jen nějakou pohodlnou saturací, ale "stavem, který bolí" (zejména ty neprivilegované). Existuje tedy dokonce jakási funkční, zvráceně smysluplná symbióza - protože kapitalismus (jako celek) nemůže bez růstu existovat, je tedy financializační sféra i se svými zrůdnými a zvrácenými mnohokrát popsanými rysy zároveň funkční součástí celého systému, a dává tomuto systému "život v (občasném) růstu".

Zatímco typický hlavní proud úvah o tom, jak "reformovat kapitalismus" je spojen s poněkud otupěle opakovanou tezí, že volný trh -- zejména finanční -- je třeba regulovat, autoři knihy vlastně dospěli (a zjevně už dlouho před rokem 2009, jak vyplývá ze starších článků v uváděné knize) k závěru, že to, co způsobuje ty největší karamboly, co by tedy normálně mělo být terčem oné regulace, je bohužel současně "náhradním palivem" růstu a zisku -- když to "původní palivo" reprodukované v reálné ekonomice schází (viz níže Ilona Švihlíková). Autoři pak šokujícím způsobem, ale ze svého hlediska zcela logicky tvrdí, že "...jakákoli vážně míněná snaha držet svět financí na uzdě vystavuje riziku destabilizace celý režim akumulace, který zoufale potřebuje financializaci, aby mohl dále expandovat." (sborník, str. 108).

To, jak je finanční, či financializační metastáze "zrůdně funkční", autoři sborníku popisují následovně:

"Neinvestuje kasínová společnost příliš mnoho talentu a energie do svých her s finančními skořápkami? Ovšemže ano. Žádný rozumný člověk to nemůže popírat. Činí tak na úkor zboží a služeb? V žádném případě. Není důvod se domnívat, že kdyby se nám podařilo omezit oblast finančních spekulací, talent a energie vynakládané do nich, by se přesunuly do výrobních aktivit (tedy i do reálných služeb, které slouží k uspokojování lidských potřeb -- pozn. M. T.). Příslušné kapacity by jednoduše zůstaly nevyužité a připojily by se k již tak rozsáhlému rezervoáru nadbytečných lidských a materiálních zdrojů. Představuje kasínová společnost velkou zátěž pro ekonomický růst? Opět nikoliv. S výjimkou bezprecedentních investic vynakládaných v mírově době na zbrojení, byl v nedávných letech veškerý ekonomický růst tažen finanční expanzí."...(cit. sborník, str. 80).

V této souvislosti si můžeme rovněž připomenout starší článek Ilony Švihlíkové "Finanční krize -- systémový pohled", který v Britských listech vyšel 3. 11. 2008, a ve kterém autorka uvádí: "...Takové chování (popsané v předcházejících řádcích a mapující konání, které ke krizi vedlo -- poznámka M. T.) není jen znakem neopatrnosti a morálního hazardu, ale může vést k úvaze, zda převaha finanční sféry nad reálnou ekonomikou není základním znakem naší ekonomiky. Situace, kdy objem různých finančních instrumentů (opce, deriváty, futures atd.) několikanásobně převyšuje hodnotu "reálných" statků. Ukazuje, že se globální ekonomika stále posouvala do své virtuální, kasinové podoby. Přetržení vazeb mezi finančním a reálným sektorem je velmi varující a zpochybňuje udržitelnost celého systému (nejen amerického).".

K tomu pak Ilona Švihlíková ještě dodává:

"Není to ale pro to, že dosahovat vysokých výnosů -- tak jak je požadováno a kriticky hodnoceno "racionální" burzou v reálném světě - je čím dál těžší? Není skutečnou příčinou této krize prostě klesající míra zisku a nutnost si je "uměle vyrobit" ve světě virtuálním, který byl pro tyto účely dalekosáhle deregulován?"

Magdoff s Fosterem ve své knize zároveň upozorňují, jak rentabilní bývají finanční divize velkých firem -- na rozdíl od těch divizí spojených s reálnou výrobou. Připomínají, že např. automobilka General Motors byla ve ztrátě i v roce 2004, ale finanční operace této firmě vynesly ve stejném roce skoro 3 miliardy dolarů (sborník, str. 54).

Z poslední stránky výše uvedené knihy Magdoffa a Fostera pak vyplývá, že dnes už nelze zápolit s peněžním a finančním kapitalismem, aniž by se příslušné společenské síly vyhnuly podemílání základů kapitalismu jako celku. Metastáze zadlužování všemi způsoby a nezadržitelné bobtnání toho "zlého finančního kapitalismu" není příčina zla, ale symptom kapitalismu samotného. Je to vychytralý a současně zoufalý způsob, jak v reálných ekonomikách velmi vyspělých zemí, které jsou nejvíce ohroženy stagnací, kapitálovou saturací a nedostatkem zisku (což jsou v zásadě synonyma) zařídit, aby se nadále reprodukoval kapitál a systém, který ho reprezentuje -- aby se prostě reprodukoval kapitalismus jako typ společenskoekonomického uspořádání. Ve snaze vyčistit kapitalismus (jako celek) od zlého finančního kapitalismu (abych použil Žákovu terminologii), aby nám zůstal jen ten "hodný kapitalismus", bude jakékoli progresivní hnutí neustále narážet na sloupy podpírající celý kapitalismus dnešní doby. Takové hnutí se bude vždy střetávat s nejen důležitou, ale dokonce nezastupitelnou roli toho, co ten nádor zlého finančního kapitalismu pro velmi vyspělou reálnou ekonomiku velmi vyspělých zemí znamená. Ani ten nejschopnější "opravář kapitalismu" nebude asi nakonec schopen -- i kdyby byl sebevíc ochoten - "vyčistit" kapitalismus od financializačních "skvrn" takříkajíc "bez porušení podstaty látky". Nelze vyříznout finanční metastáze s tím, že jakýsi zbylý, vylepšený čili i "hodnější" kapitalismus bude pak fungovat dál k všeobecné spokojenosti všech aktérů.

Nelze vést boj proti jednomu a vyhnout se podemílání základů druhého... A je jedno, jestli si to dnes všichni socialisté dostatečně uvědomují nebo ne.

Vytisknout